MILOŠ PROŠEK
Kniha nesoucí název Už jdem po ulici (vydaná Mladou frontou v roce 1976) našla a nadále samozřejmě má své trvalé místo v mé domácí knihovně. Stalo se tak za poněkud složitých okolností: když mi do ní vpisoval dne 17. září 1976 Jiří Hájek své věnování, uzavíralo se (nikoli ovšem podle Hájkova přání) jeho několikaleté působení v čele obnoveného kulturně-politického, do historie žurnalistiky vstoupivšího týdeníku – fučíkovské Tvorby.
Rozhodnutím převzít povinnosti šéfredaktora Tvorby dal Jiří Hájek jednoznačně najevo své odhodlání pokračovat v životní cestě, kterou nastoupil už v dobách tehdy mladého, složitě se vyvíjejícího československého státu. Skutečnost, že krátce po Jirkově vstupu do pracovny šéfredaktora v pražské ulici Na Poříčí jsem jej mohl následovat i já, dodnes považuji za své životní, profesionální štěstí. Byl to, a v mé paměti to navždy bude člověk, od něhož jsem se v průběhu společné sedmileté práce mnohému učil a přiučil – přední literární i divadelní kritik, historik, příslušník studentské generace spjaté se 17. listopadem 1939, která pak prožívala svá mladá léta v drastickém prostředí nacistického koncentračního tábora; zkušený novinář, šéfredaktor legendárního časopisu Plamen, levicový intelektuál, komunista.
Patří se ovšem poznamenat, že o mé první kroky v Hájkem řízené redakci Tvorby se výrazně zasloužili i další zkušení spolupracovníci, z nichž někteří mají své místo také v Jirkově knize. Za všechny chci připomenout alespoň Vladimíra Procházku – vynikajícího, lidstvím překypujícího člověka, vedoucího kulturní rubriky, předního znalce divadelního světa i všeho, co souvisí s kulturou lidského života. A byli tu také další kolegové – externí spolupracovníci, k nimž na předním místě patřil historik-pedagog Josef Hříbek…
Slova Jiřího Hájka o našem dobrém přátelství mám teď znovu před sebou – velice si jich dodnes vážím! Měl jsem je na mysli také při poslední Jirkově cestě, na níž jsem jej doprovázel – spolu s dalšími přáteli – v pražských Strašnicích. Jeden ze smutečních řečníků tu tehdy vyslovil myšlenku, k níž se chci nyní opět přihlásit: Jiří Hájek byl každému, kdo sdílel jeho aktivní vztah k životu, opravdovým přítelem; nikdy nezradil – čerpali jsme sílu z jeho nezdolného optimismu, povzbuzoval nás i svým intelektuálním, pro něj typickým humorem. Především nás ovšem inspiroval způsobem svého myšlení – byly chvíle, kdy dospíval, při nalézání možného řešení té či oné situace, až k jasnozřivému, leckomu z mimoredakčních kruhů třeba i nepříjemnému pohledu.
Víc bych říct nedokázal – budiž mi tedy nyní dovolen alespoň letmý pohled z poněkud jiného „soudku“ – ze žurnalistické praxe: také nynější týdeník Unie českých spisovatelů se dnes vlastně může hlásit svým záhlavím k Jirkově nápadu či odkazu: LUK – literatura, umění, kultura, právě tento název nesla už krátce po znovuzaložení Tvorby její pravidelná příloha, k níž se posléze přidružila také příloha divadelní.
Přibližně čtyřicetiletí mě nyní dělí od okamžiku, kdy jsem si s Jirkou stisknul ruku na znamení přátelství, jež vyjádřil svým věnováním do jednoho z výtisků knihy nesoucí název inspirovaný písní pokrokových studentů z třicátých let minulého století. V Hájkově knize jsou přitom jako její motto zapsána i další slova pocházející z písně zmíněných vysokoškoláků právě tak, jak zaznívala v E. F. Burianově legendární inscenaci hry Adolfa Hoffmeistera Mládí ve hře! Ano, mládí ve hře – tato slova jsou dnes přece, ovšemže z nejrůznějších hledisek, nadmíru inspirativní! (Vezměme kupříkladu v úvahu třeba jen určitou výseč z dosud ne zcela doceněných či náležitě analyzovaných výsledků předčasných parlamentních voleb ve Velké Británii, kde hlasy části mladých voličů daly slovům o mládí ve hře ve zcela jasném směru zapravdu!)
Dost však reminiscencí! Vraťme se tedy, alespoň v letmém sledu, k samotné Hájkově knize. – Jiný recenzent ji charakterizoval před čtyřiceti lety jako vzpomínkovou. Měl pravdu?! Přestože tak vskutku může alespoň v prvé chvíli působit, Jirkovy memoáry, členěné na úvodní část, čtyři stěžejní kapitoly a závěrečné poselství mladým čtenářům, jsou – řečeno lapidárně a co nejstručněji – ambicióznější, dalekonosnější. Ačkoli vím, že nebývá obvyklé doporučit zájemcům přečíst si co nejdůkladněji text ze záložky té či oné knihy, v daném případě chci učinit výjimku: takto právě zde publikovaná Hájkova úvaha tu doopravdy – na relativně malé ploše – vytváří samostatný, v nejlepším smyslu slova burcující celek!
Už nyní samozřejmě cítím námitku: vždyť uplynula desetiletí – leccos se za tu dobu změnilo nebo získalo poněkud odlišný obsah či vliv! Já se však domnívám, že vhodným řešením zmíněné námitky by mohlo být mnohem hlubší soustředění čtenářovy pozornosti či jeho „vnoření se“ do Jirkova dětství, do počínajícího Hájkova mládí a do v tehdejších podmínkách obzvlášť rychlého dospívání v uvědomělého bojovníka za osvobození. (Právě tak lze kupříkladu přistoupit k druhé kapitole obsahující až zlatonosné Hájkovy pohledy na minulost české kultury a její velikány! A další příklad: tvoří jej celá třetí kapitola věnovaná událostem spjatým s 17. listopadem 1939 a s životem v nacistickém koncentráku. Právě zde se lze bezprostředně dotknout hlubinných příčin Jirkova opravdového lidství, smyslu pro kamarádství, nekašírovaného vlastenectví, internacionálně pojatého přátelství…
Nic z těchto hodnot nevyznívá v Hájkově knize jako papírem šustící, bezobsažná fráze. Dokonce i ten, kdo by ji pročítal běžným způsobem, si nepochybně všimne Jirkovy obsahové procítěnosti, ale také lahodně znějící, šťavnaté češtiny, literární dovednosti, veškerých nešikovností zbaveného jazyka. Autor, náš šéfredaktor, tu nic nepředstíral – myslel, psal, hovořil a jednal, jak se naučil v celém svém životě. (Právě to jsme si ve vztahu k našemu neformálnímu šéfredaktorovi velice cenili, právě proto jsme ho však nedokázali v určitých případech – dozajista i ke své vlastní škodě – ochránit tam, kde lidská ohleduplnost mu někdy bránila včas rozeznat falešníka či „nemakačenka”.
V tom nejpodstatnějším se však Jiří Hájek nemýlil – myšlenka, kterou vyjádřil už v úvodu své knihy, potvrzuje – zejména po zkušenostech, z nichž značnou část jsme získali v právě uplývajících třiceti letech, že jasnozřivý, někdy až neúprosný pohled našemu šéfredaktorovi nechyběl. Zde se neobejdu bez citátu: „Určité věci si musí každý člověk ověřit sám na své kůži, neboť přejatá zkušenost nic neplatí. Budou ze své vlastní zkušenosti platit stejně tvrdou daň, jakou jsme musili platit my – a ostatně pořád ještě platíme jako mourovatí…“
Zde by byl jakýkoli komentář zbytečný! Úlohu přejaté, zprostředkované zkušenosti však autor recenzované knihy v žádném případě nepodcenil – jinak by přece své poselství někdejší mladé (dnes už tedy střední i věkově starší) generaci nevytvořil! Charakteristická (a dnes dokonce obzvlášť naléhavá) přitom jsou Jiřího slova věnovaná těm, kdo v bitvě o pokrok šli před námi a obětovali mu (ať už v tragicky nejvyšší nebo jiné podobě) své vlastní životy. Právě zde se proto chci znovu vrátit k myšlenkově burcujícím slovům ze záložky na obálce recenzované knihy. Právě tito naši předchůdci, lidé, jež Jiří Hájek ve své knize před několika desítkami let připomenul, měli a dodnes mají plné právo posuzovat naše činy! Na nás – na naší vlastní odvaze nyní záleží, nakolik jim dáme, byť už nejsou s námi, možnost působit na dnešek i zítřek jejich vlasti. Rozhodně si rovněž zaslouží naše zastání všude, kde to je nebo bude nezbytné.
Co dodat? V druhé polovině šedesátých let minulého století (tuším, že to bylo v roce 1967) jsem se zúčastnil v pražském Slovanském domě diskusního večera věnovaného tehdejší české literatuře a životu celé české společnosti. Přišlo sem několik set zájemců – mladších i starších. Zaznívala nejrůznější stanoviska – namnoze protikladná. Vystoupil tu i Ladislav Štoll – přední literární kritik, teoretik, publicista, široce známý veřejný činitel. Atmosféra houstla od okamžiku, kdy zmínil své názory zveřejněné v jeho studii, která byla věnována české socialistické poezii a obecněji celé české literatuře. Ozvaly se hlasité protesty provázené bušením, výkřiky, pískotem. Své vystoupení proto řečník neukončil – neuspěl ani při opakovaných pokusech…
Vzápětí se do diskuse přihlásil Jiří Hájek, tehdy stále ještě šéfredaktor už zmíněného časopisu Plamen. Znal jsem jeho stanoviska, vím, že určitě nebyly v mnoha směrech shodné se Štollovými. Kultivovaně, zcela však důrazně vybídl zúčastněné k toleranci odlišných názorů – projevy vyúsťující ve znemožnění diskuse jednoznačně odmítl a vyzval k jejímu pokračování.
Mnohokrát jsem si zmíněné Hájkovo vystoupení od té doby připomenul. Bylo totiž v plném souladu s jeho stanovisky v následující etapě života naší země a posléze i se způsobem řízení redakce, v níž jsem pracoval. Zcela legendárními se v mých očích kupříkladu staly pravidelné redakční porady – diskutovalo se tu mnohdy i do vskutku pokročilé doby; každý tu měl slovo, nechyběl humor, ale i vzájemné střety, vždy však přitom bylo zřejmě, s jakými plány a úkoly na příští týden se rozcházíme. Leckdy tu zaznělo šéfredaktorovo stanovisko – o možnosti diskusí se v Tvorbě prostě nediskutuje!
Bohužel – lidé, jimž i touto cestou obtížně klestil cestu k sebeuplatnění, po jednorázovém, v předchozí etapě Jirkou uvážlivě prosazovaném „odemčení dveří“ na někdejšího šéfredaktora i na některé jeho následovníky „zapomněli“. Rádi by ho zřejmě vůbec odepsali. Musím tedy jasně říci: je to nelidské, zbabělé, neakceptovatelné!
Zaznívají-li dnes zmíněné reminiscence také v souvislosti se čtyřicet let „starou” knihou, nepochybně to říká cosi o její aktuální užitečnosti. Pojďme proto ve stopách Jiřího Hájka – nesejdeme-li z cesty, kterou jeho kniha naznačuje, půjdeme-li cestou mládi, mohou se otevřít i další, k opravdové lidskosti mířící ulice…
P. S. Pokud Jirkovu knihu nevlastníte (a v knihkupecké síti či v antikvariátech se „samozřejmě“ nenachází), nepochybuji (ačkoli mnohá překvapení jsou dnes v České republice možná), že vaše cesta do některé blízké či třeba i národní knihovny za letopisy Jiřího Hájka vyvrcholí úspěchem. – Nebo mě teď napadá, což však hraničí až s nepochopitelným záchvěvem naivní důvěřivosti: těžko uvěřit, že by se našel nakladatel, který by Jirkovu knihu opět vydal – třeba i s další, tentokrát jiným autorem napsanou závěrečnou kapitolou.