ALEXEJ MIKULÁŠEK

Románová prvotina Martina Hanzlíka nazvaná BLOK ELSABE (Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2016, 196 str., ISBN 978-80-7465-226-4) nás uvádí do sedmdesátých let minulého století.

Personální vypravěč, třicetiletý právník David Mlynář, nedává nikomu znát, že by jeho životní perspektiva přesahovala svou dobu, ani že by její tvůrce, mladý autor, něco podobného zamýšlel (i když „normalizaci“ pravděpodobně neprožil a vnímá ji také, ovšem nikoli pouze, mytologickou optikou).

Hlavní dějovou linii příběhu, resp. hlavní téma dějově nasyceného a jistě čtivého románu představuje pátrání po původu Davidově, neboť i adoptivní rodiče jej vychovávali bez povědomí o těch, kteří jej coby nemluvně zanechali těsně po válce v sirotčinci. Mladý právník, za pomoci svého přítele Karla Bémla, ale i trochu popleteného psychiatra, archiváře, chápavého faráře, domnělého nevlastního bratra Oscara a dalších postav, které se postupně zjevují podle potřeb příběhu, ale také navzdory překážkám nastraženým toutéž autorovou vůlí, zhmotněným např. v démonickou ředitelku sirotčince nebo v primitivně omezeného, ale zásadového Davidova představeného, dospívá ke svému cíli, jenž se kalendářovému čtení hodně vymyká. Jistě, tato cesta je plná zvratů, nebezpečí, náhod poplatných spíše triviální literatuře – ale kdo dnes rozlišuje hodnoty v „post-pravdivém“ světě totální ztráty důvěry ve vědu, školství, média a kulturu, zdiskreditování „reliable sources“? Všechno se jakoby kontaminuje, prostupuje, převrací ve svůj protiklad.

Autor se snad v něčem poučil technikami tvorby Johna Irvinga, Milana Kundery, Franze Kafky, z českých patrně Michala Viewegha a snad i Martina Nezvala. Ale to není důležité. Čtenář spíše ocení, že v jeho „fikčním světě“ se stále cosi děje, že i jeho popisy jsou dynamické, vše se odvíjí v čemsi reálně známém a současně posunutém, snad symbolickém a „kafkovském“ (srov. labyrint sirotčince nebo scény odehrávající se v Písnicích před zatopením i pohledy na „potápějící se“ obec), v něčem dokonce thrillerovém, v zásadě však sugerovaném jako realistický, skutečný, běžný a každodenní svět minulosti. Smývání hranic mezi románem realistickým a společensko-kritickým, „poklesle“ dobrodružným, módním (židovská tematika, holocaust, pátrání po původu etc.), detektivním a tak trochu i absurdním (jako takové čteme „freudovské“ rozmluvy s psychiatrem), tedy úspěšně pokračuje.

Čtenář může Hanzlíkovi vytknout velké množství nemotivovaných náhod i některé, alespoň z recenzentova pohledu, nelogičnosti (např. smíšená manželství v roce 1942 skutečně chránila před deportací do koncentračního tábora „neárijské“ partnery) a ojediněle i nepozornost: není jasné, proč si David představoval, že v koncentračním táboře „nejspíš pracovali můj otec s matkou“, (s. 165), když tato skutečnost je odhalena až později, v souvislosti s dalším motivickým zvratem. Na druhou stranu je docela dobře možné, že čtenář, který bude „hltat“ dějové složky textu, těšit se na další a další dějové sekvence, se nebude moc zamýšlet nad všemi náhodami a historickou fakticitou jejich motivace, vlastně nic z toho vnímat nebude, nebo nad tím mávne rukou. Vždyť je to všechno, konec konců, jen „jako“, tedy žánrová konvence.

V textu románu samozřejmě nechybějí postavy z plakátů a různých těch „výjevů zla“. Např. postava hloupého komunistického bosse, zde biblického jména Haman, dále tajemného a jistojistě zlého příslušníka tajné policie, pardón „estébáka“, nechybějí proklamace o „komunistickém puči“, o sovětské okupaci, dokonce i na nedostatek banánů se dostane, ba i na tirády o „příkladu“ sebedestrukce, pardón, obdivuhodného statečného činu („Kdybych byl co k čemu, zachoval bych se tehdy třeba jako Jan Palach, který se na protest proti okupaci polil benzínem a zapálil rovnou uprostřed Václavského náměstí“, s. 73). Žurnalismy a propagandismy textu rozhodně nechybějí, citovat je možno dále a dále. Dokonce je čteme jako běžné složky diskurzu, neboť vstupují i do současného jazyka: všimněte si, že když je něco špatného, tak je to „neobolševické“, když je někdo omezenec, je to „neobolševik“, etc.

Jenomže cosi je přesto jinak. „Každý si pěstuje svůj vlastní kult osobnosti“ (s. 145) a Haman byl „jediný člověk v mém okolí, který skutečně věřil v životaschopnost režimu“, přesto „zároveň jediným, koho režim ztrestal“. (s. 148) Třeba k „palachovskému mýtu“ přistupuje vědomí jiné, naprosto protikladné: „Viděl jsem utrpení, které nezměnilo tok dějin, ale naopak do něj zapadlo. Viděl jsem mladého hocha, který by později možná svůj čin přehodnotil, kdyby si k tomu sám neodepřel příležitost /…/ Cožpak si ti lidé neuvědomují, že i ty nejvznešenější myšlenky jsou mrtvým lhostejné“? (s. 96) Ostatně o síle mocenské či ekonomické, ale hlavně nemravné autority a o vynucované (a lehce vynutitelné) loajalitě ví dnes každý své. Ze své vlastní zkušenosti osvobozené od „PRAVDY A LÁSKY“.

Vedle dějového napětí se stejně důležitým jeví poznání, resp. sebepoznání hlavní postavy, které mytologii přesahuje. Jde např. o mytologii „zázračného semene“, která poznamenala výklad židovských dějin a židovské identity… David dospívá po mnoha a mnoha zlomech (ty však brání jedno-rozměrnosti, schematizaci příběhu a vyjevují jistý noetický skepticismus, Davidovo vědomí ambivalence všeho), po mnoha peripetiích k poznání, že genetický původ, znalost těch, kdo poskytli své geny jako – drasticky napsáno – inseminátoři a biorodičky, není klíčem k identitě lidské bytosti. Obé znamená pro /sebe/pochopení člověka (jako kulturní, morální, společenské bytosti), a samozřejmě i pro jeho /sebe/identifikaci, žalostně málo, pokud nezapracuje „tvořivá vůle“. Román tedy současně naznačuje i leccos jiného, právě k různým „závazným“ mytologiím skeptického, nebo vůči nim rezistentního, k nim paralelního. K židovské bio/matce, kterou poznává v samém závěru textu, necítí „lásku ani nenávist. Za nic jsem jí neděkoval a nic jí nevyčítal. Byla mi dokonale cizí“. (s. 194) A bio/otec, podle všeho německý dozorce v koncentračním táboře? „Možná byl otec skutečná nestvůra. Možná věřil, že je německý národ nadřazený ostatním /…/ Přesto jsem si jej představoval spíše jako člověka, který se o politiku ani veřejný život nezajímal, který se pouze nechával unášet vichrem událostí, jako se jím nechávám unášet já, jako se necháváme unášet my všichni malí a bezvýznamní, opomenutí historií i budoucími generacemi.“ (s. 195-6)

Tedy: důležité je, čím románový text plní funkci uměleckého textu, čím balast žurnalismu, podučitelství, pokryteckých frází a floskulí přesahuje. Jeho hrdina alespoň pochopil, že minulost nezměníme, nelze ji ani soudit, můžeme se však snažit toto minulé bytí pochopit. Pochopení bude asi bolestné, i pro postavy a především pro jejich tvůrce jako Tvůrce, má-li k němu odvahu. A pochopit, skutečně pochopit, asi znamená také odpustit, sobě i druhým.