KAREL SÝS

Na Hlásce – říčním koupališti u Senohrab – proběhl hudební festival Letní lidé. Na počest Františka Dostála, který na tomto požehnaném místě fotografoval stejnojmenný cyklus.

Slavný soubor vznikal za socialismu, přesněji řečeno v letech 1964 až 1990, a jen v něm bylo možné ho realizovat, neboť lidé tehdy ještě nebránili fotografům, aby je zvěčnili v pozicích často komických a navíc zadarmo! Kultovní fotografií, jak se dnes říká, je snímek plavce, an leží naznak v Sázavě a na vzdutém řípovitém pupku drží půllitr. Když byla tato fotografie nedávno vystavena na Smíchově, požadoval mezitím zestárlý model po autorovi dodatečně peníze. „Dyť si za tu fotku Franto určitě dostal pěknej balík!“ V reálném kapitalismu ani kuře zadarmo nehrabe. Můj pupek, můj hrad!

Byla to doba, kdy démon zisku dosud neobloudil lid, který se chtěl a dokázal radovat za pár korun. Na Dostálových fotografiích je ona bezstarostná touha po prožitku, který se nevrací, ale zítra ho nahradí nový, přímo hmatatelná.

O to překvapivěji se dočítám v Art Mozaice, Magazínu kulturních a společenských událostí z května 2017, věnovaném této Dostálově poctě, vyjádření několika protagonistů.

Vlastimil Vavřín, místostarosta Umělecké besedy, kterou „rovnostářské poměry pod erbem vedoucí úlohy KSČ přivedly k rychlému úpadku“, neboť „režim nechtěl připustit jakékoliv nekontrolovatelné názorové diskuse… a pozdější normalizační šeď všechny další snahy spolku definitivně pohřbila“, si stěžuje, už za vedoucí úlohy Koruny, že „svět se změnil, zdrsněl, zesobečtěl a po krátké euforii vonící svobody se ukázalo, že…“ A následuje obvyklý výčet stesků na nutnost sponzoringu atd. Besedníci však vydali aspoň katalog s titulem Dialog. Zárukou onoho dialogu (rozuměj hochů, kteří spolu mluví, s ostatními se nedialoguje) je starosta Besedy Jiří Stránský, a to je pověstný zastánce jednosměrné sice, leč demokracie.

28 let po estébáckém převratu je zřejmě myšlenka socialismu natolik nebezpečná, že nemine odstavce, aby se ho a své existence v něm nezříkal některý z autorů Mozaiky.

Jeden například „za protestní petici proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Bělehradu, pardon do Prahy, zakotvil na dvaadvacet let ve Sběrných surovinách“, aby se po vítězství Pravdy a Lásky stal „výrobně technickým náměstkem“, zatímco bývalý výrobně technický náměstek se zase stal surovinovým sběračem.

Překvapil mne i Franta Dostál, bytostný plebejec, který „po roce 1989 poseděl v jedné hospodě na Kampě s hlasatelem Rádia Svobodná Evropa v Mnichově Karlem Moudrým a i on zavzpomínal na úniky z politického dusna na břeh Sázavy, kde existovala svoboda, kterou nikdo nevyhlašoval po zaplacení členských příspěvků na stranické schůzi“.

Vida, StB nebyla až tak všemocná a bdělá, aby rozehnala disidenty – žádné „letní lidi!“ – z Hlásky, kteří se zde, maskováni plavkami, případně i bez nich, srocovali k tajným protistátním piklům. Pak se divíme, jak snadno se režim zhroutil. Naštěstí byl neprodleně nahrazen novým, který kupříkladu okamžitě vyhodil z edičního plánu moji a Frantovu knihu Praha zezadu. Na ono polistopadové dusno už František asi zapomněl.

Zkrátka a dobře, legitimací pro vstup do umění je odboj proti bývalému režimu, ať už byl provozován nebojácně v ulicích anebo nezjevně pod duchnou.

Inu, popřejme novým letním lidem, aby si užívali dnes pohotově zpoplatněného koupaliště a za ceny, které už nedovolí nosit ke stolkům půllitry v náručí. Obávám se však, že dnešní letní lidé raději odletí za vypůjčené peníze na Kanáry, dokud nespadne klec úplně.