Píšeme si
VÁCLAV PELCMAN
Tímto epitetem jsem si dovolil označit Karla Bouška, parafrází názvu jedné z jeho několika set básní, ze sedmnácti básnických sbírek. Narodil se před devadesáti pěti lety (* 17. 7. 1922 v Ústí nad Orlicí, + 14. 12. 2003).
Prvé dvě sbírky básní tohoto ryzího českého básníka Probuzené město (1940) a Prameny žízní (1941) zůstávají na okraji zájmu čtenářů poezie, jednak pro jejich obtížnou fyzickou dostupnost, ale i proto, že básník se k nim sám příliš nehlásil.
Prvá autorova poválečná sbírka básní (celkově třetí) Ploty (1971) je ryzí zpovědí o rodné zemi. Básník jako by se od čehosi oprostil.
Další sbírkou byli Ptáci (1972). Náměty jsou ještě poznamenané válkou a básník se vyjadřuje i nadále jako by smutkem pozůstalých z té doby. Jen pozvolna se stává tím lyrikem, jak ho známe později. Připomínám básně Pradlena a Písně a léta, která dala jednou také název celé sbírce. Programově jasná je báseň Kdo padá sám. Autor musel mít od počátku promyšlenou koncepci tvorby. Je kompaktní a navzájem provázaná až do konce.
Lámání chleba (1973) je třetí poválečná básnická sbírka a je, stejně jako Ploty, vyznáním z lásky k rodné zemi. Básník se však více angažuje, sleduje dění ve světě a reaguje na něj. Asi nejzajímavější je báseň Co chtít od básníků.
Další sbírkou byly Zvony v lese (1974). Vyšla v Edici poezie Klín s milými ilustracemi Ludmily Jiřincové. Prvé dvě části jsou čistě lyrické (příroda, žena). Další je věnována motivům získaným z cesty do Mexika. Zvony v lese nás sice zavádějí do ciziny, ale i zde domov převládá. Jen jako namátkou se však dotkne i společenských událostí.
Stůl plný světla (1975). Části sbírky pojmenovává autor v souladu s obsahem básní. Takže: příroda, slavnosti, betlémy. Ódy na Wolkera, na matku, jazz, na život člověka a na domov. Obsahuje i osobní vyznání Odpověď na otázku (proč nepíše mnoho milostných básní). Rozsah knížky je dvojnásobný oproti dřívějším a ani zde nechybí angažovaná poezie (Chile, Martin King).
Krajina s měsícem (1976). Básnická sbírka je v souladu s názvem čistě lyrická. Autor jako by nenašel ve světě natolik závažnou událost, aby jí věnoval zvláštní pozornost. V té době se dařilo udržet mír a mírové soužití. Takže jsme si mohli přečíst básně hladící po duši: Píseň o višni, Chození po lese, Zvykám si, Rád bych věděl, Krajina s měsícem, Třikrát ráno, O vlasti, Náš den… Jaká škoda, že básně dnes čte málo lidí!
I ve sbírce Modrá hodina (1976) úvodní báseň Vyznání krajině dětství předznamenává vztah k celému obsahu. Autor se vrací ve vzpomínkách na rodný kraj až do dětství. V dalších částech již věnuje pozornost i světu (U nás, Jezero Atitlan, O čase).
Autor udělal dobře, když prošel svou dřívější tvorbu a básně, které se dříve „nevešly“ do jeho prvých dvou sbírek, „zachránil“. Tak mohla vzniknout sbírka Písně a léta (1977). V ní jsme měli možnost seznámit se i s básněmi vzniklými během války, v druhé části z let těsně po válce, a pak vždy s odstupem několika let až do vydání sbírky z r. 1971. Líbezné verše, bez násilí a konfliktů. Osobně si cením Písně 2 a Disonance.
Ve sbírce Hlad po životě (1978) autor své básně rovněž promyšleně uspořádal, každý oddíl je zakončen básní, jež mu dala název. Básně jsou rozsáhlejší, a také smysluplnější. Osobně se mi nejvíce líbí Jak psát básně, Smrt Sokrata, Soucit s člověkem, Na řece Paraná a Dělnicím nejmladší směny. Básník jako vždy považuje poezii za své poslání s pokorou a odpovědností.
Sbírka Hořký slaný vítr (1979) obsahuje i čistou lyriku, i tu tzv. angažovanou. V závěru najdeme závažnější témata: Lež má dlouhé nohy, Slaný vítr (ekologie).
Básně z lipového dřeva (Kruh, 1980) pokládám za autorovu vrcholnou sbírku. Název dostala podle úvodní básně. Skvěle ji ilustrovala Věra Chaloupková.
Malý herbář léčivých slov (1981) objevuje věci, kolem kterých procházíme často bez povšimnutí. Všímá si osudů lékařů, kolegů básníků… Z básní promlouvá láska, pochopení ke všemu pozitivnímu, bez nabubřelých slov.
Výbor Jízda králů (1982) dostal básník jako dárek k šedesátinám od nakladatelství. Uvádí básně z let 1980-1. Je plný bezstarostné a milé náladovosti. Nezapomíná však na palčivé či významné domácí a světové události.
Další sbírka Co má člověk rád (1984) je knihou zralé a mužné reflexivní lyriky. Záběr je značně široký a přece jsou básně vzácně sourodé, jako by celé dílo bylo napsáno jedním tahem. Nacházíme zde verše o lásce, verše věnované rodnému kraji, verše inspirované lidským osudem a tvůrčím hledáním i verše - signály světa na prahu nového věku. Bouškovy verše jsou i zde charakteristické působivou prostotou, s jakou je do nich vloženo závažné poselství.
Ve sbírce Velký Magellanův oblak (1987) se autor, „zapřisáhlý“ lyrik, rozhodl zkusit epiku.
Měl obavy, zda se mu to povedlo, a já si myslím, že ano.
Pravděpodobně poslední básnická sbírka Karla Bouška Nenapodobitelné oči (1989) nevybočuje ze směru jeho básnění. Obsahuje celou škálu lidské problematiky.
Karel Boušek by nebyl ryzím českým básníkem, kdyby zapomněl na básně pro děti: Mezi námi zvířaty, O čem si budeme povídat.
O oblibě Bouškovy tvorby svědčí také četné výbory: Kameny v řece (1975), Milostné nokturno (1977), Básně (1980), Lidé přicházejí s ohněm (1981), V divokém víně slavíci (1982), již zmíněná Jízda králů (1982), Pozvání na koncert (1985), Tam jsem doma (1990), Básně k listům z kalendáře (2002).
V básni Co chtít od básníků napsal jakési vyznání: Ať zpívají / se srdcem posedlým pochybnostmi / o svých jistotách / po svém a zatvrzele /…/ Báseň nepatří k haraburdí / ani na trhy / Báseň není kuběna / která by přišla / na zavolání.