KAREL SÝS

V malé básničce, vlastně písňovém textu Houpací židle, najdeme vyznání:

Jen tu houpací židli

přál bych si mít

Abych ve světě zplihlým

Moh se houpat a snít…

A básník dodává:

Je to bláhový přání…

Malá básnička a celý Kainarův osud na dlani!

Člověk nepotřebuje za život mnoho: dvanáct kytar, dům s půdou plnou veteše, vlastní malý nebe v pátým poschodí…

Jenže svět je zlý a nic nedá zadarmo, když se člověk patřičně nenarodí.

Proto je třeba stranit.

Je třeba být s lidmi, kteří víc než ztráty vázaných vkladů želí ztráty kocourka, kteří místo přepočítávání bankovek hnětou hlínu jako chleba, jen aby ve vršovickém činžáku ožil reliéf zvířete pro potěchu druhých.

Být s lidmi, kteří nemají být ke komu něžní, ale kteří si svou poctivost a odvahu a lásku nebo rozum nepřitáhli zvenčí vodněkud jak ukradený kotě.

Být s lidmi, kteří umřou a nebudou, a jen to trochu trhne malým černým zipem.

Smrt, třináctá kytara, ohrožuje štěstí maličkých, lidí bez mramoru a kont, smrt a bezbřehá hamižnost těch velkých.

Jenže i jim třináctá kytara zahraje a dojde na lámání chleba.

A ve zkoušce neobstojí ti, kdo mluví ke svým bližním jako když kus masa pleskne o zem, kdo chytí a rvou z cizího, kdo připoutají nevinnost k železné židli a stříhají jí mroucí kadeře.

A přitom ke spáse stačí tak málo, pouze uposlechnout básníkova poselství:

Jen umět klepat na lidi

a stěnám naslouchati…

JOSEF KAINAR

Hodinky v kapse

Hodinky v kapse mít

je dobrá věc

Někdy v noci jak bychom šli dva

Já a pak nějaký cizinec

Jenž přišel ze země malých bílých dívek

S podpatky jemně tikajícími

jak hodinky v kapse

Řasy mají jako číselníčky

A též říkávají Ty dopij tu kávu

Musíme domů Tarra Dugdda Buss

To je ten jazyk dívčích lamentací

Je už čas Ty můj drahoušku

Hodinky v kapse mít

je dobrá věc

Můj dědeček byl hlídač na trati

Bydlel v zeleném domku

Kolem jezdívaly krásné lokomotivy

Každá z nich se nějak jmenovala

Lucifer Stella nebo Agáta

A dědeček stáh vždy modrožluté závory

pro panstvo z Vídně

Hodinky to je dobrá věc

Jen někdy když mívám ty své černé chvilky

A ležím na pohovce A kabát mám přes židli

A slyším tikot a nikdo nepřichází

To já si myslím

Až budu někdy ležet navždy

Ani ne u cesty anebo na pohovce s květy

A vůbec ne s pytlem přes hlavu

nebo s něčím v ústech

Až budu prostě ležet navždy

Co s vámi pak

mé hodinky v kapse?