JAROMÍR PELC

JOSEF KAINAR 29. června 1917 v Přerově – 16. listopadu 1971 v Dobříši

V případě Josefa Kainara bývá zvykem mluvit o šťastném básnickém osudu. Je tím míněna popularita, kterou posmrtně získal jeho Obelisk, Stříhali dohola malého chlapečka a ještě dvě tři další básně díky folkrockovým adaptacím Mišíkovým, i díky Kainarově textařské spolupráci na albech Kuře v hodinkách a Město ER. Sám tenhle nápad kontaktovat Kainara, založením jazzmana, a získat ho pro rockovou muziku, to byl na počátku sedmdesátých let obdivuhodný, osvícený počin (producenta Hynka Žalčíka). Z doteku dvou světů vznikla zvláštní poetická slitina, která odolává korozi let, korozi mód.

MILAN BLAHYNKA

V jedné krásné písničce zpívá Karel Zich, jaká je to paráda „usínat s představou, že jsem čísi“, ale poezie až na ukolébavky, a to rozhodně nebyl původní, trvalý, natož dominantní žánr Josefa Kainara, není k usínání, nechce uspávat, a vnucuje se otázka, čí její tvůrci jsou, komu patří, kdo se jich smí dovolávat a pod čí deštník se v nepohodě uchylovat.

KAREL SÝS

V malé básničce, vlastně písňovém textu Houpací židle, najdeme vyznání:

Jen tu houpací židli

přál bych si mít

Abych ve světě zplihlým

Moh se houpat a snít…

MILAN BLAHYNKA

Letošní sté výročí narození básníka, textaře, dramatika, prozaika, novináře, hudebníka, kreslíře, fotografa i rybáře Josefa Kainara přirozeně připomíná jednu z nejsložitějších, ale i nejinspirativnějších osobností české kultury od poloviny třicátých za začátku sedmdesátých let minulého století. Na Kainara se jistě vzpomíná v rodném Přerově, ale také v Brně, v Ostravě (pořad Diga diga dou!!! v podání autorů Obce spisovatelů) a jinde, kde žil, tvořil a zanechal svou stopu.

Píšeme si

VÁCLAV PELCMAN

Myslím, že každý národ by měl být na své básníky hrdý, zejména když jsou či byli také oni hrdí na svoji zem a svůj národ. Naši největší básníci byli vždy, někdo více, někdo méně, z lipového dřeva, tj. vlastenecké podstaty.

MILOŠ PROŠEK

Když jsem nedávno opět listoval nyní už jako měsíčník vycházejícími českými Literárními novinami a dobral se k rubrice Interview, čekalo mě v květnovém vydání překvapení: graficky pěkně uspořádaná trojstrana obsahuje rozhovor publicisty Ondřeje Mrázka s Jurijem Poljakovem, spisovatelem a dramatikem, který působí od roku 2001 jako šéfredaktor mně už z minulosti důvěrně známých ruských, ve své době ovšem sovětských Literárních novin. Dlužno tedy říci, že onen text mě dokázal v určitém smyslu slova vrátit také o pořádnou dávku let zpět. Nebojím se přiznat, že mne zaujal i jako pamětníka…

JOSEF ONDROUCH

Známý zpěvák a herec z La Fabriky a Národního divadla, odkud ho podle Blesku vyhodili, to v bulvárním AHA upřesnil: „Nechci být na ničem závislý, proto z Národního divadla odcházím. Prostě chci méně pracovat a více si užívat života.“

ZDENĚK HRABICA

Za sebe se stydí dnes již bývalý náměstek předsedy vlády České republiky a ministr financí Babiš, stydí se expremiér Fischer, europoslanec Telička, europoslanec Štětina, stydí se exministr a europoslanec Füle, jsou jich snad desetitisíce v široširé čarokrásné České republice.

Milujeme svou hymnu i s otazníkem

STANISLAVA KUČEROVÁ
Je pravda, že jen málokterý výtvor naší národní kultury se nestal předmětem znevažování, odsuzování či přímo hanobení ze strany našich nepřátel. S posměchem se setkala i píseň našemu srdci nejdražší, „Kde domov můj?“, od vzniku naší samostatné republiky roku 1918 naše národní hymna. S pohrdáním byla označena jako „cukrkandlový hit“ z Tylovy hry Fidlovačka z roku 1834. Prý sentimentální píseň, žádný fanfárový pochod, a ke všemu ještě ta bezradnost, když se na začátku každé sloky ptáme, dokonce dvakrát, „kde domov můj?“ Dáváme tak prý najevo, že ani nevíme, odkud jsme, kam patříme, kde máme svou střechu nad hlavou.

JAKUB STEIN

– Taky jim, pane Kohn, pravil pan Roubíček dosedaje v Louvru k jejich obvyklému bešprechunku o tom, co se všecko děje a jak se dělají dějiny, – taky jim čiperní panové v rádiu na svých toulkách českou minulostí, tu a tam docela zajímavých a k věci, servírují semtam kousky pro zasmání?