MILAN BLAHYNKA

První český knižní výbor z Préverta, který mocně zapůsobil na vývoj české poezie druhé poloviny padesátých let a získal pro pařížského básníka velkou čtenářskou obec, nazval jeho iniciátor, pořadatel a překladatel většiny básní Adollf Kroupa výstižně Jen tak. Pojmenoval tak vlastně jeden významný způsob poezie, jen tak nepominutelný, nepostižitelný, vnímavé čtenáře obšťastňující a do tvrdého života posilující. Igor Fic ve svém VYPALOVÁNÍ STAŘINY, ve své Rozpravě o zemi, pouti a poezii, jak zní podtitul (Trigon, Praha 2015), opakovaně píše, že „do lesa nejde jít jen tak“, „nelze jen tak hovořit o stejnosti pozemské lásky a lásky Kristovy“, když si bere půlláník dceru jiného půlláníka, „to není jen tak“, a když Miloš Žák zajišťoval cestu legionářů po transsibiřské magistrále, tak se „jen tak nevezl“. U Igora Fice, který vypráví o své pouti z Hostýna na příbramskou Svatou Horu, o svém rodu, o krajinách, jimiž prošel, o svém dětství a lidech, které potkal i o přátelích, s nimiž si rozumí, o své nekonvenční víře a o poezii, nic není „jen tak“.

Jeho Vypalování stařiny je velká báseň v próze plná životní vážnosti. Je to způsob poezie až přímo opačný, než jaké představují Prévertova Slova, říkaná zdánlivě „jen tak“. Na své pěší pouti z baziliky na Hostýně od jednoho kostela k dalšímu, od jedné kapličky k jiné, okolo křížů v polích, ale i od jedné hospody k dalším lokálům, bufetům a přístřeškům Fic nespěchá, z autobusu se dívá po zemi, jen když už moc leje, a všude, kudy jde, vybavuje si, kdo chrámy a kříže stavěl, všímá si, v jakém jsou dnes stavu, rozpomíná se, kdo v krajině žil, srovnává, stále srovnává, velice rád až s antickými mýty, a tím objevuje, co pádivým turistům vždy uniká. Cituje nápisy. Vybavuje si verše a prózy krajinami a místy inspirované. Svou pouť srovnává s putováním K. H. Máchy a umí z jeho zmínek vytěžit pasáže, jež jiným unikají.

Karel Toman na svých dlohých pěších cestách „vychodil“ své verše, Igor Fic úvahy a závěry někdy až brutálně formulované. Z mučivé hloubi své zkušenosti se nebojí říci, že „největším prokletím člověka je jeho rodina“ nebo že například „kritika nemůže být objektivní a spravedlivá, nikdy“. A neváhá si při jednom zastavení na své pouti postesknout:

„Vytratily se základní instinkty, vážnost, autorita. Nakonec i pud sebezáchovy. Nicota a zmar. Prý zůstává víra. Nesmysl. Věřit mohu jen tam, kde je mi objekt víry nedostupný, byť neustále přítomný. Nemohu věřit tam, kde je objekt víry neustále blízký a s neodbytnou naléhavostí víru vyžaduje. Pak už to není víra, ale vyrážka, která stále svědí. Mokvající zlo chorých paralýzou.“

Přitom je Ficova kniha knihou vroucí víry a přátelství. A celá kniha je i knihou pochopení a potvrzuje autorova slova: „Jsem empatický člověk.“

Fic je básník a fascinuje ho pověst odhalená při rekonstrukci hradu jako holá realita (to jsou ony černé ryby, o nichž psal Aragon): mocný podvedený pán hradu dal zazítl zaživa nevěrnou ženu a k nohám jí položil hlavu milence. Fic je i věřící křesťan a soudí: „Když muž položí hlavu do voňavého klína ženy, která mu nepatří, přijde o ni. Ne o ženu, ale o hlavu: obrazně i de facto.“ Ale Fic je i kritik, který si dovolí, jsa empatický, zapochybovat: „Ale co když se vážně milovali? Řekl bych, že archetyp je krutější, než by se na první pohled zdálo. Láska nás sblíží až ve smrti.“

„O poutích jsem četl a psal už dřív,“ připomíná Fic ve Vypalování stařiny, a nemusel by: například ve své knížce Interpretace a analýza vybraných děl Jiřího Veselského (2013) se důkladně věnoval Veselského skladbě Žarošická pouť, a kdoví, právě ta Veselského báseň, kterou pronikavě vyložil, znamenala možná pro mimořádné sblížení s Veselským a obranu Veselského osobnosti a díla i pro osobní absolvování veliké pouti základní impuls.

Je mi přirozeně trochu líto, že Fic, jehož „prabábaba byla vážně rozená Nezvalová“ a zřejmě je velmi vzdálený příbuzný Vítězslava Nezvala, ve Vypalování stařiny sice obdivně cituje verše z Podivuhodného kouzelníka, ale nesmlčí ani, že měl s Nezvalem „celý život nesnáze“ („mohu být uhranut některými jeho verši, z jiných mi do očí hledí prázdnota“), nezkusil konfrontovat svou pouť se sekulární Velikou poutí z Nezvalových Pěti minut za městem anebo s Malou Atlantidou z téže sbírky. Kdoví, třeba někdy příště rozebere archetyp poutě v celém Nezvalově díle počínaje Mostem a Pantomimou.

Na jedné s posledních stránek Vypalování stařiny Ficova soupoutnice Michalka (v rejstříku není), vidoucí dál než básník, „jen tak hlesla“, že „Panna Maria nás vítá“. Vida, „jen tak“ pro změnu možné a milé, když z úst blízkého člověka, ženy.

A co Nezval? Vraceje se ze své „pouti“ po Francii a středomořském jihu májovou hanáckou krajinou jednou z těch lokálek, z dětského uchvácení, jimiž se Fic vyznává, nemůže jen tak nezaznamenat „kapličky s Marií Pannou / … plné šeříků.“ Autorovi fascinující knížky o pouti, zemi a poezii jistě z těch veršů nehledí do očí prázdnota.