KAREL SÝS

Výtečná kniha německého spisovatele a novináře Normana Ohlera TOTÁLNÍ RAUŠ s podtitulem Drogy ve třetí říši (Nakladatelství Host, Brno 2016, 343 str.) způsobila v postmoderním Česku malé pozdvižení. Lechtivé téma totálně zabralo.

MILAN BLAHYNKA

První český knižní výbor z Préverta, který mocně zapůsobil na vývoj české poezie druhé poloviny padesátých let a získal pro pařížského básníka velkou čtenářskou obec, nazval jeho iniciátor, pořadatel a překladatel většiny básní Adollf Kroupa výstižně Jen tak. Pojmenoval tak vlastně jeden významný způsob poezie, jen tak nepominutelný, nepostižitelný, vnímavé čtenáře obšťastňující a do tvrdého života posilující. Igor Fic ve svém VYPALOVÁNÍ STAŘINY, ve své Rozpravě o zemi, pouti a poezii, jak zní podtitul (Trigon, Praha 2015), opakovaně píše, že „do lesa nejde jít jen tak“, „nelze jen tak hovořit o stejnosti pozemské lásky a lásky Kristovy“, když si bere půlláník dceru jiného půlláníka, „to není jen tak“, a když Miloš Žák zajišťoval cestu legionářů po transsibiřské magistrále, tak se „jen tak nevezl“. U Igora Fice, který vypráví o své pouti z Hostýna na příbramskou Svatou Horu, o svém rodu, o krajinách, jimiž prošel, o svém dětství a lidech, které potkal i o přátelích, s nimiž si rozumí, o své nekonvenční víře a o poezii, nic není „jen tak“.

JIŘÍ FALTUS

Vydání básnické sbírky TICHÁ PLAVBA (Alfa-Omega, 2002) potvrdilo, že František Uher básně považuje za „vážné hry ze života“ a jeho hlas v průběhu doby nese a neztrácí rysy přesvědčivosti, natož mravního apelu, odvahy, moudrosti i naděje, patřící mezi základní lidské pocity: „…každé slovo / těžké olovo…“, „…jediné slovo řekni / jediné slovo naděje…“, kdy vyslovuje přesvědčení, že nadále ještě zůstaneme lidmi: „…zda poznáme konečně / že nelze žít netečně…“.

JAN JELÍNEK

Psychiatrická léčebna Petrohrad na Lounsku v Ústeckém kraji je umístěna v renesančním zámku, jejž kdysi obývaly šlechtické rody Kolovratů a Černínů. Na sklonku března se v jednom ze skvostných sálů konalo vyhlášení výsledků již 12. ročníku mezinárodní literární soutěže Kouzelný klíč, jejímiž spoluzakladateli jsou bývalý ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr. Ivan David, CSc. a jeho kolegyně Dagmar Žaludová, která se soutěži věnuje s velkým nasazením již od jejího založení. Příspěvky do soutěže poslalo 126 autorů – pacientů a zaměstnanců psychiatrických zařízení v České a Slovenské republice. Slavnostnímu odpoledni bravurně vládl moderátor Jakub Hejdánek, který kromě spoluzakladatelů soutěže představil další hosty, příznivce a sponzory Kouzelného klíče – starostku Letohradu Jitku Dondovou, vedoucího odboru zdravotnictví Ústeckého kraje ing. Petra Severu, Mgr. Aleše Prontekera, ředitele pražského zastoupení společnosti VIPharm Slovakia, a ředitele zdejší léčebny ing. Ladislava Hentlína. A také přítomné dva z pěti porotců soutěže: literárního kritika a historika PhDr. Alexeje Mikuláška a básníka Karla Sýse.

Píšeme si

VÁCLAV PELCMAN

Za šedesát let, od 5. října 1956, je orchestr součástí kulturního života Ústecka, pro které pořádá pravidelné, zejména jarní a vánoční, koncerty.

JAROSLAV VÁŇA

Je to již poměrně dávno. Redaktorka novin, které pro svou levicovost musely zaniknout, chtěla vědět, která z historických etap minulosti mne nejvíce oslovuje. Odpověděl jsem tak, jak asi nepředpokládala: Dějiny současnosti! Její tvář se viditelně proměnila v otazník, protože seděla s reprezentantem ústavu, který se zabýval historickými otázkami. A tak jsem bez účasti jejího slova pokračoval. Proč máme stále jen vzpomínat, srovnávat, vyvozovat závěry, ve kterých se můžeme snadno mýlit? Chci být tvůrcem dějin, se všemi z toho plynoucími riziky. Chci být účastníkem změn, které jsou v současnosti nezbytné pro další fungování společnosti. A tak jsme ještě chvíli filozofovali, pak se rozloučila a za pouhý týden vyšel rozhovor v tištěné formě, doplněný o fotografie objektů, které v čase mých pracovních aktivit vznikly. V té výstavbě bych pokračoval, kdybych nezaniknul i já, ze stejných důvodů jako ty noviny.