ALEXEJ MIKULÁŠEK

Přiznám se, že nejsem stoupencem překladů ze slovenštiny do češtiny (a naopak), vždyť oba jazyky jsou téměř plně srozumitelné příslušníkům obou národů. Nelze však popřít, že počet Čechů čtoucích ve slovenštině bude relativně nižší (už s ohledem na téměř úplný ústup výuky slovenské literatury a slovenštiny na českých školách) a může mít i nadále klesající tendenci. Dvojjazyčné vydání česko-anglické nebo slovensko-anglické je už více zdůvodněné např. potřebou „výuky poetické angličtiny“. Přesto někdy existují vážné důvody pro překlady česko-slovenské a slovensko-české: překlad je totiž interpretace a adaptace svého druhu, vždyť máme možnost vnímat dílo i jako cosi nového, tvůrčího, nejednou dokonce i „kognitivně“ blízkého.

To je právě příklad recenzované knihy. Jest např. sdostatek známo, že Baudelairovy francouzské překlady „zázračných“ veršů romantického básníka a symbolisty E. A. Poea působily jako kongeniální, podobně jako české překlady futuristických veršů příslušníka ruské avantgardy Velemira Chlebnikova z dílny Jiřího Taufra (jistě významnější než překladatelova původní poezie, v níž angažovanost přehlušuje umění). Toto souznění se vyskytuje sice poměrně vzácné, ale nelze ho označit za nemožné, což dokazuje český překlad sbírky známého slovenského básníka, autora literatury faktu, ale také univerzitního učitele Jozefa Leikerta (1955 ve Zlatých Moravcích). Nese název Pavučina bytí / The Cobweb of Being (Praha: Nakladatelství H&H, 2016. ISBN 978-80-7319-124-5). Ze slovenštiny do češtiny přeložil Michal Černík, ze slovenštiny do angličtiny John Minahane. Doslov napsal Michal Černík, sbírku ilustroval Pavol Kráľ.

Mimořádně blízkou básnickou osobností, vyznávající podobnou „minimalistickou“ poetiku a spiritualitu, jakkoli „ateistickou“, se jeví Michal Černík. Sbírku přeložil z důvodů, které v soukromém dopise vyjádřil lakonicky – „protože se mi moc líbila“. A není sebemenšího důvodu mu nevěřit. S Michalem Černíkem spojuje Leikerta to, co můžeme pracovně nazývat „minimalismem“, jakkoli je to výraz zavádějící. Má zde své kořeny v už v potřebě významové zkratky a hutnosti, což se nejmarkantněji projevuje např. v sentencích, gnómách, snad i v některých aforismech, v epitafu (Dana Podracká v recenzi Dotyků duše) nebo epigramu, v několikařádkových žánrech. Ostatně srov. Leikertovo „Raději dvakrát vidět / než jednou falešně uvěřit“ (s. 50), a takových sentencí bychom ve sbírce našli mnoho a mnoho – ostatně už samotné motto „Věčnost nosíme v dlani / a věrnost v očích“ si nárokuje být zařazeno mezi „citáty“. Jakkoli jde vlastně o pojem z oblasti životního stylu, architektury a designu spíše než z literatury, a nejednou i trochu módní, znamená Leikertovi i jeho překladateli a kongeniálnímu básníkovi především důsledné vyloučení všeho nadbytečného, matoucího, okázalého, efektního, upozorňujícího na sebe sama („to zíráš, jak jsem udělána“, chlubí se báseň čtenáři), akcentuje podstaty, přičemž umělecká „forma“ není ozdoba ani třpytka slova pro hladové čtenáře-rybky, nýbrž – jakkoli výlučný – prostředek slovesného hledání a výrazu, uměleckého výrazu rezonujícího ve vědomí stejně naladěného čtenáře.

Vedle přímého výrazu budícího dojem, že text je vlastně diskursem, přímou rozpravou, jakousi veřejnou a všem srozumitelnou modlitbou, nebo intencionální radou (nebo přímým poučením do života) obsahu filozofického, mravoličného či dušezpytného, vstupují verše do našeho vědomí v podobě reliéfních vícevýznamových metafor, „vztlakových“ symbolů i jednoznačných emblémů, jsou dobře odvažované a nikdy ne okázale konstruované – budí dojem dialogu/tichého monologu, sdílené modlitby. Biblické a přirozené, náboženské a světské se prostupuje, od invokace a tichého posvátného slova je blízko, blizoučko k sýkorkám, plačícím včelám a motýlům, od maminky ke sluneční soustavě a zpět k prvnímu mléčnému zoubku. Lyrická metafora překonává vzdálenost rychleji než rychlost světla. Černík v této souvislosti píše: „Žádné gejzíry slov, žádná módní hra na originalitu, žádné slovní siláctví, jako by Leikertovy verše šly programově proti dobové poetické módnosti. Je mi na nich sympatický minimalismus, přímočarost vyjadřování, básnický jazyk, který je někdy až prostý, ale ve čtenáři probouzí další asociace.“

Sbírka obsahuje „pouhých“ dvacet sedm básní psaných volným nerýmovaným veršem na půdorysu modlitby; začínající oslovením „Panemůj / My lord“. Mnoho motivů můžeme číst v kódu narážky, aluze na duchovní svět, rovněž jako aktualizaci čehosi posvátného (předmětu, jevu, příběhu) danou jeho zasazením do „přirozeného“ kontextu lidského bytí a vnímání, jeho „přirozeného světa“. Až emblematické jsou motivy kříže, Kristova korpusu, nevěřícího Tomáše, motiv křížové cesty a trnité koruny, ovšem jejich přesazením do přirozeného světa lidského bytí je básník aktualizuje a zbavuje jednorozměrnosti. Např. motiv hlíny je jistě kreacionistický, přece už v prométheovském mýtu byl člověk stvořen z vody a hlíny a křesťanský Bůh bývá někdy připodobňován k zázračnému hrnčíři; v Leikertově básni sice „kolébka z hlíny“ může mít i ono „kreacionistické pozadí“, především však neztrácí svou přirozenou předmětnost a konkrétnost a významovou ambivalentnost, když z této kolébky „mě tiše vyzvedli / a ještě tišeji do ní vloží“. Svět víry i vnější svět jsou čímsi cele privátním, představují osobní zkušenost s někým/něčím, koho/čeho se dotýkají špičky (a lyrické „Já“ chce být čteno jako výraz Leikertova „Já“, alespoň tak je vnímám) básníkových prstů „jako když jsem byl malý / a držel se maminčiných šatů“. Tajemství této sbírky spočívá právě v prostupování abstraktního slova s konkrétní předmětnosti a představivostí, v propojování věroučné symboliky s vizuálními a především auditivními motivy – se zvuky jako těch „ojíněných zvonů / nejkrásnějších pozemských zvuků“ – a zvláště s jejich zdánlivou nepřítomností, tedy tichem, ne však prázdnem. Klid, mír, ztajené obavy i vyvzdorovanou životní pohodu, zralost, moudrost, vyrovnanost se sebou samým, takový dojem bude sbírka evokovat ve vědomí mnoha čtenářů.

Je pravděpodobné, že vznik sbírky je jakýmsi vzdáleným ohlasem osobních životních zážitků autorových, událostí spojených s vážnou nemocí, přičemž v něčem snad podobné zážitky, přesněji stav klinické smrti, ovlivnily i poetiku překladatele Michala Černíka. Leikert píše hned na úvod: „Panemůj, roku 2005 jsem velmi vážně onemocněl a byl jsem na hranici života a smrti. Ty jsi mi daroval dalších deset let života. Proč? Učinil jsem vše, co jsi ode mne žádal, o co jsi mne prosil? Jaké máš se mnou úmysly a kolik dalších roků mi ještě daruješ?“ Na druhé straně Leikert navazuje na souvislou tradice slovenské duchovní poezie, patrně i na slovenskou katolickou modernu, jakkoli je jeho výraz ztišený, bez patetických exklamací, antitezí a apostrof „hrdých a vášnivých“ (z pera Rudolfa Dilonga), neevokuje „ducha“ slovenského folklóru, nechce iluminovat texty do slovesné artificiality (Teofil Klas nebo Pavol Stanislav), sám bližší „plášti lidské hrdé pokory“ Milana Rúfuse, v Čechách pak právě Michalu Černíkovi, jakkoli ten někdy hranice mezi literárním a neliterárním textem záměrně napíná směrem k diskursivitě, přímému poselství „knih lidských přání“.

Překlad sbírky Jozefa Leikerta představuje vítané obohacení české poezie, nový hlas v tom, co se mi jeví jako mnohohlasý sbor, v němž subjekt prostřednictvím hledání Boha ve svém světě hledá sám sebe, svoji podstatu, bytost povyšující se nad pouhou tělesnost a její potřeby a současně zbavující se pýchy z domněle nekonečných možností svého panství na Zemi. Jak napsal v této souvislosti M. Černík ve svém doslovu: „Ke komu se vlastně modlíme? K Bohu? K Prozřetelnosti? K Osudu? K Životu? Třeba se jen modlíme k sobě, sami v sobě si uspořádáváme svá přání, myšlenky, pocity, starosti a obavy, třídíme skutečné hodnoty od falešných…“. Proto je i spiritualita a spirituální literatura věčná.