VĚRA BERANOVÁ

Letos v březnu uplynulo již 130 let od narození jedné z nejvýznamnějších osobností, a to nejen české kultury, Josefa Čapka. Možná měl smůlu, možná štěstí, že byl bratrem tak významného představitele doslova světové literatury, jako byl Karel Čapek.

Josef bývá především prezentován jako malíř, grafik, kreslíř a jeho literární tvorba bývá odsunována na vedlejší kolej, a to jak díla beletristická, tak i odborná a publicistická. Ponoříme-li se však hlouběji do jeho textů, setkáme se s autorem nejen nesmírné šířky zájmů, ale i pronikavé hloubky. Kdybychom chtěli v hrubých rysech porovnat jeho tvorbu literární a výtvarnou, musíme konstatovat, že se vždy jedná o naprostou solitérnost. Je těžké, a to jak z hlediska výtvarného, tak i z hlediska literárního, ji zařadit, přirovnat, hledat to společné s tvorbou jeho generačních vrstevníků.

Pomiňme v tomto našem zamyšlení Čapkův význam v rámci výtvarné tvorby, který nebývá zapomínán, především prostřednictvím výstav a připomeňme si zvlášť jeho práci literární.

Literární, publicistické počátky Josefa Čapka jsou pevně spojeny s bratrem Karlem. Umělecko-kritický zájem soustředili bratři na výtvarné umění. Již v roce 1907 publikovali své recenze a kritiky v Moravskoslezské revui. Společenské i umělecko-historické souvislosti chápou vždy v kontextu, v širších souvislostech společenského a uměleckého vývoje. Čapkům se pojí požadavek národního s úsilím o moderní. Hledají tedy národní, ne jako folklorní, ale jako něco naprosto současného. Moderní umění je pro ně sepětí tvořivosti, zásadně neimitované reality, trvale překračovaného estetického ideálu. Pro Čapky znamenalo výtvarné dílo něco vnitřně uspořádaného, organizovaného, uceleného. Český moderní výtvarný projev chápou vždy v kontextu s evropským vývojem.

Po roce 1918 opouští oba bratři postupně výtvarnou kritiku a soustřeďují se na svou uměleckou oblast. Již nechtějí posuzovat cizí díla, chtějí sami tvořit. Bezesporu však jejich kritiky, napsané zhruba mezi léty 1910–1918, posunuly české umělecko-kritické vědomí velmi dopředu a staly se neodmyslitelnými signály a inspiračním zdrojem pro novou devětsilskou generaci.

Spolupráce bratří Čapků dostává v 30. letech jiný charakter, jedná se jak o oblast prózy, tak především o tvorbu dramat. Jako příklad můžeme uvést alegorii Ze života hmyzu z roku 1921, a Adama Stvořitele, jejich poslední společnou hru, která řeší mimo jiné i problémy kulturně-politické. Jejich cesty se rozcházejí.

Literární tvorbu Josefa Čapka v 30. letech tvoří v první řadě žurnalistika, která jde ruku v ruce s jeho kresbami a je odvážným a citlivým seismografem doby, dokumentem odvahy a občanské statečnosti. Druhá literární poloha je svým způsobem nadčasová. Josefovy literární ambice nabývaly charakteru vážných filozoficko-estetických sdělení. Je to jednak až posmrtně vydaný soubor jeho aforismů a maxim, které glosují deníkovou formou léta 1936–1939, Psáno do mraků, ale především Kulhavý poutník, vydaný v roce 1936, jenž představuje nadčasové úvahy, originální myšlenky, odkrývající v plné míře Čapkovu teoretickou zdatnost. V obsáhlém textu jako by autor putoval světem s poutníkem: „Kulhavý poutník jest poutníkem v bytí. Jde životem a několik nejzákladnějších setkání na této cestě jest jeho velkým dobrodružstvím.“ Průvodcem na této „pouti “ jsou Josefovi různé osobnosti, mluvící prostřednictvím svých textů. W. Shakespeare, Karel Hynek Mácha, J. W. Goethe, J. A. Komenský, ale také Starý a Nový zákon. Poutník na své cestě sbírá ponaučení. Jako například: „Člověk důtklivě potřebuje návěští, označení směru, ukazovacích šipek a milníků, aby v životě rovněji trefil. Jsou nebezpečné zatáčky, záludné spády, křižovatky. Pozor tady!“Avšak poutník ukazuje Josefovi i další možnosti cesty: „Tady to je odbočka a trochu i zacházka, ale přijde se k velmi krásným místům podle vody a skal, u vysokých stromů – jen se podívejte…“

Josef Čapek zdůrazňuje prostřednictvím Poutníka cenu zacházky, nepřímé cesty. Právě ona nás totiž může zavést na ta pravá místa.

Část Kulhavého poutníka s názvem Ve znamení knihy a obrazu věnuje Čapek problematice umění a krásy. Tak jako v předcházejících kapitolách mu však nejde o vyslovení nějakých věčných pravd, přímých odpovědí na přímé otázky. V jeho textu je mnoho příměrů a alegorií. Interpretace je tak velmi komplikovaná a ne vždy jednoznačná. Tím se právě tyto texty podobají uměleckému dílu, které počítá s hlubokou čtenářovou zainteresovaností. Na několika stranách zde otevírá řadu problémů. Alegorickou formou poukazuje na možnou šíři uměleckého zážitku. Dnešní terminologií bychom hovořili o estetičnu uměleckém a mimouměleckém, ale také o projevech tzv. vysokého umění a umění každodenního. Když uvažuje o vztahu poznání a umění, upozorňuje na jeho relativnost. „Třeba snad nějaké poznání, ale poznání tak neutříděné, že zůstává jen surovinou, senzací, jejíž působivost je v tom, že rozptýlí, ale rozhodně nezesilní mysl…“

Ve svém zamyšlení se nemůže vyhnout, tehdy, a možná ani dnes, jedné z podstatných otázek týkající se polárního vidění smyslu umění. Polarita spočívá v chápání a posuzování umění, které je tvořeno pro společnost, oproti tomu chápání a prosazovaní umění pro ně samotné. Je skeptický k přímé deklaraci umění pro společnost: „Domnívá-li se někdo, kdo požije aktuální ideologie, že bude hned automaticky produkovati také umění…“ Tedy samotná, i když možná velmi záslužná myšlenka nemůže sama o sobě být záštitou hodnotného uměleckého díla. Josef tady poukazuje na nebezpečí, kdy ideologie manipulují s uměním, prosazuje právě to, co přitakává jejímu zaměření. Bohužel svým způsobem předběhl dobu. Když má odpovědět na druhou alternativu, koncepci deklarující „umění pro umění “, která chápe umění samo o sobě, odpovídá velmi výstižně a velmi prostě. „Proč a k čemu? V umění se přece hledá a nachází člověk!“ Tedy smyslem je v jeho pojetí člověk jak tvůrce, tak také vnímatel, divák, posluchač. Čapek se také nevyhýbá jedné stále diskutované otázce, která se týká hodnoty uměleckých děl. V čem tedy tu hodnotu hledat, jak ji deklarovat. Uměleckou nehodnotovost vidí v absenci duše. „…Hlasem umění je hlas duše.“ Proti této duši vidí kolem sebe spíše Osobu. „Čas je až k prasknutí naplněn Osobou, její dravou přičinlivostí a krátkým rozumem…“ Budeme-li domýšlet tuto představu, vyvstane nám její stálá aktuálnost. Osoba je Čapkem chápána jako subjekt bez tvořivého myšlení s povrchně chápanými hodnotami.

Zase se nám přímo nabízí možné srovnání s naší současností, kdy je zcela evidentní pokles uměleckých hodnot, které ovlivňují nejširší veřejnost. Jako by se nám stále více rozmnožovaly Osoby v našem současném veřejném prostoru.

Josef Čapek ve svých textech nikdy nevystupuje autoritativně, spíše naopak, někdy až sebekriticky. „Nestydím se za to, že jsem hloupý…, nestydím se za to, že jsem málo rozvážný. Ani jiní, onačejší než já, kteří nebyli tak kulhaví, se za svou nevědomost nestyděli.“ Právě tato slova, v kontextu dalších životních osudů, Josefa Čapka jsou velmi symbolická.

Je zvláštní, že se v roce 1946, tedy již po autorově smrti, objevuje kritika některých myšlenek obsažených v Kulhavém poutníku. Jedná se například o Čapkův názor na román jako literární formu, který se mu jeví jako zdlouhavý a citově indiskrétní. Upřednostňuje esej, poezii, v podstatě to, pro co je typická kratší, jasnější forma. Tento jeho názor bychom snad mohli vysvětlit jeho zcela přirozenou inklinací k zhušťování problémů v rámci uměleckého sdělení. Je to zřejmé jak na jeho tvorbě výtvarné, literární, tak i na studiích odborných, estetických, uměnovědných.

Je zvláštní, že v době těsně po válce, která si v plné míře uvědomovala význam těch umělců, kteří položili život za svobodu, se objevuje kritika myšlenek jednoho z nich. V podstatě malicherná. I taková byla kulturní politika. Klademe si však otázku, proč byla uveřejněna na stránkách Černého Kritického měsíčníku.

Mimo již vzpomínanou knížku Kulhavý poutník, která se posmrtně dočkala řady vydání, byl také, jak jsme již uvedli, v roce 1947 vydán soubor Čapkových aforismů a maxim, které vznikaly v letech 1936-1939 Psáno do mraků.

Přestože vyšla řada obsáhlých monografií i textů ke katalogům, osobnost Josefa Čapka by si vyžadovala větší pozornost. Pod prvním dojmem, z výtvarného i literárního odkazu, který působí jednoduše, až prostě, se skrývá nesmírná myšlenková hloubka, jedinečnost sdělení, které má svou osobnostní, ale i všelidskou platnost.

Významné místo v kontextu moderního českého výtvarného výrazu si Josef Čapek již dávno vydobyl, kde však vidím veliký dluh, je jeho plné pochopení a zhodnocení jeho práce teoretické.