ZUZANA PIVCOVÁ

A pak tě oslovím

Odpluji jako dým,

jak rozevlátá šála,

když s pláštěm děravým

noc city rozehrála.

A pak se vydám dál

jak stezka po úbočí,

jak pramen z nitra skal,

jenž stín svůj nepřekročí.

A pak se rozletím

jak na voskových křídlech,

jak vůně kopretin,

jež žije v hladkých mýdlech.

A pak tě oslovím

jak písek beze stopy,

jak odloučený klín,

jenž lásku neuchopí.

Vždycky trochu jiná

Jsem něhou posetá

jak tenká pavučina,

jak květ, co dokvétá,

a hvězdná mlhovina,

jsem tichá důvěrnice

a chybná souřadnice,

jsem v sobě zakletá

a vždycky trochu jiná.

Jsem touhou přikrytá

jak kusem těžké látky,

jak půda rozrytá

a spánek bez pohádky,

jsem věta bez otázky

a rodná sestra lásky,

jsem k tobě přibitá

a neznám cestu zpátky.

S otevřenou duší

Snívám

se zavřenými víčky

a s otevřenou duší,

skrývám

své dívčí pantoflíčky,

co víc mi nepřísluší.

Hořím

se zapálenou svící

a steskem dětství v těle,

tvořím

jak sochař nevěřící

svůj život pro dospělé.

Toulám se

Toulám se na okraji

tvé myšlenkové dráhy,

jsem divák opozdilý

v hledišti ztemnělém,

občas se zapotácím

při ztrátě rovnováhy

a slyším ještě tóny

v koncertu doznělém.

Toulám se po bojišti

a sčítám vlastní ztráty

a lásku nežaluji

za nárok na daně,

roznáším čisté listy

pro cizí adresáty

a pak se marně učím,

jak přejít po laně.