IVO FENCL

Mladí už ji neznají, ale „Husákovy děti“ ano. I už „Novotného děti“. O čem hovořím?

Ne ani tak o Evě Veberové, jako o její encyklopedii SVĚT KOLEM NÁS.

Prvně mi ten skvost půjčili v knihovně za rohem někdy v šedesátých letech a pohltil mě; chtěl jsem jím listovat navždy. „Červená“ encyklopedie“ přebila i tu Říhovu a stala se tak součástí inventáře u nás doma, dokud učitelka a knihovnice p. Polášková nezahudrovala, že ji „máme pořád“. Ale půjčovat nám ji stejně přestala jen dočasně, a když mi bylo dvanáct, vyšla kniha podruhé. Zklamalo mě, že pozměněné vydání není do puntíku stejné jako ohmatané knihovní, ale stejně jsem si je později šťastně koupil. Avšak k faktům.

Svět kolem nás má 40 kapitol a první verzi (40 000 výtisků, 1963) graficky upravil Ladislav Svatoš. Druhou (55 000 výtisků, 1976) Pavel Rajský. Úpravci tvořili rovněž obálky, a zatímco Svatoš použil žasnoucí holčičku, okolo které rozmístil na přední i zadní desky vždy po třech obrázcích z knihy, Rajský povrchy takřka komiksově plní vždy hned tuctem ilustrací.

Původní vydání stálo 64 korun, nové 82. Původně šlo o 2352. publikaci SNDK, nově o 4190. publikaci Albatrosu. Odpovědným redaktorem 1. vydání byl Milan Korejs, u nového Miroslav Petrtýl. Výtvarným redaktorem původní verze byl Jaromír Zápal, u verze druhé Zdeněk Kudělka. Zatímco původní varianta je tištěna ve Svobodě ze sazby písma Gill Monophoto s 1313 ilustracemi, nová v Polygrafii ze sazby Akcedenční grotesk s pár kresbami ještě navíc, i když některé jiné, zastaralé zmizely; ale vyřazeno bylo méně kreseb, než jich přibylo.

Oproti prvnímu vydání došlo roku 1976 ke změnám asi na 30 stránkách a sám jsem provedl detailní srovnání, nicméně vás bude dílo asi víc zajímat jako politikum viděné očima dneška. Zajímalo ostatně už Zuzanu Hronovou v článku Takto se vzdělávali předškoláci za Husáka (10. 8. 2012). „To je ona,“ píše na nejmenovaných internetových stránkách. „Encyklopedie pro předškoláky Svět kolem nás z roku 1976. Ke cti této knihy je třeba dodat, že jejích zbylých, neideologických 80 procent skutečně poměrně zdárně pomáhalo předškolákovi poznat základní věci kolem něj a dát je do souvislostí.“ A pokračuje: „Dokončujete přípravy na školu s vašimi předškoláky? Pilujete tvary, barvy, čísla, písmenka, zvířátka? Nezoufejte, ještě před nějakými pětadvaceti lety byste s nimi dle instruktážní encyklopedie probírali květnové vojenské přehlídky, frčky vojáků, třídní boj či chod JZD.“ Cituje však i Evu Veberovou: „Svět kolem nás je první encyklopedická knížka pro děti předškolního věku, zachycující zhruba všechno, s čím se dnešní dítě setkává, co poznává, i to, o co se nejvíce zajímá. Tím vším se dítě připravuje na práci ve škole všeobecně vzdělávací a učitelky mateřských škol najdou jistě samy mnoho dalších způsobů, jak s knihou dobře pracovat v kolektivu dětí i individuálně. Vydatně jim pomůže při výchově rozumové, estetické a mravní.“

To napsala dle Zuzany Hronové autorka do úvodu, i když ve skutečnosti se jedná o doslov, ale to je detail. Horším se mi zdá, že ZH už pak dnešnímu čtenáři předkládá šňůru tendenčně vybraných ilustrací. Hle. Začíná dvanácti měsíci roku, a to jen proto, že tu figuruje i květen, charakterizovaný pochodem pod rudými prapory. Jistě, ideologie, nicméně mi přijde komické, když Hronová hned přeskočí do staré trafiky v kapitole Dneska půjdem nakupovat a v detailu zabere Rudé právo a Práci. Co následuje? Jistěže probírka oddílu Ať žije 1. máj a 9. květen! „Děláme mávátka, táta chystá transparent,“ čteme a dodám jen, že transparent s nápisem Chceme mír. A co víc?

Ale jistě, okna se zdobila holubicemi míru a vlaječky ČSSR i rudá, dělnická vlály po stranách truhlíků! Jistěže, děti se ve Světě kolem nás seznámily i s vlajkami SSSR, NDR a Kuby. A ano, ilustrátor Jan Černý zachytil i prvomájový průvod. „Jdou v něm pionýři, svazáci, dělníci, vojáci, táta a máma, Honzík a já,“ zvíme a další strana je záběrem přímo historickým, kde vidíme sovětský tank na pražské ulici se čtyřmi vojáky. Ústřední „igráje na garmóške“, jiný mává šeříky a modravá kytice zdobí i hlaveň. A mezi civily okolo zříme pak i chlapa s puškou na rameni, v přilbě a zeleném kabátě. Co vypíchla ZH dál?

Tři stránky věnované současné už přehlídce. Defiluje tak pěchota, pohraničníci, Lidové milice (v 1. vydání „Lidová milice“), projíždějí „motorizované jednotky“ a velitel každého náklaďáku trčí z kabiny horní půlí těla a salutuje. Sunou se i „těžké dělostřelectvo, raketové zbraně a tanky“, na další stránce letí „stíhačky a bombardovací letadla“, na str. 167 vidíme i ne ještě zrůžovělý tank 23 atd. A zatímco kresby přehlídky jsou přitom stylizovány jako kresba dítěte jen do jisté míry, právě pohled na „23“ je tak prezentován už naprosto, přičemž kapitolu uzavírá pohled na hvězdný ohňostroj nad Hradem. A další politikum?

Jistěže revoluce v Rusku v kapitole Podzim. „V předvečer 7. listopadu půjdeme na průvod.“ K tématu se však vrací i J. K. Tyla citující část knihy A to je ta krásná země, ve které čteme: „Dříve u nás nebývalo dobře. Boháči měli všecko, a chudí neměli nic. Ani práci.“ A vidíme fialový měšec (s vilami, palmou a auťákem uvnitř) i šest mužů postávajících před otlučenou továrnou a šest četníků s puškami proti dělnické demonstraci. „KSČ bojovala za spravedlivý život a zvítězila,“ zvíme a také: „Dnes je to jiné: všichni pracujeme, aby se nám dobře vedlo, kdo je nemocný, zadarmo se léčí, kdo je starý, může klidně odpočívat, děti chodí do školy a dostanou, co potřebují.“ A vidíme mj. rentgenovaného muže či učitelku rozdávající učebnice. Inu, jest to tak a Hronová nelže, ale taky nelze bohužel než konstatovat, že dnes už všichni nepracujeme, léčení je zdarma jen zčásti a ne každý starý občan má šanci klidně odpočívat. A s učebnicemi ve škole to je pak také někdy všeliké.

Diskutabilní je i mechanické redaktorčino vypíchnutí stránky o hlavních městech České a Slovenské „socialistické“ republiky, vč. pohledu na bránu plzeňského pivovaru či prezentace stránky s popisky „v Brně jsou veletrhy, v Ostravě se doluje uhlí, v Košicích jsou obrovské železárny“. Politikum tu nevnímám, ale pravda, následuje pohled na pohraničníka, vojáky, generála, paletu výložek, samopal, pistoli a dva chlapce ne z Pavelské ulice, ale v papírových čepicích z novin a vyzbrojených dřevěným samopalem i mečem. Jeden salutuje druhému, ten svírá smeták, a my čteme: „Až budu velký, budu taky vojákem.“ Sám bych ovšem řekl, že ani tak není míněna služba profesionální jako ta základní dvouletá, po které jsme byli na léta „záložáky“. A což o to, vojáci jsou vojáci, nicméně v ukázce Zuzany Hronové následuje i sekvence kapitoly Na stavbě, jejíž vřazení je už jednoznačně omylem. „Míchačka míchá beton, jeřáb zvedá panely a stavbaři montují panelové stěny,“ čteme. Že by to bylo Hronovou nově interpretováno jako nechvalná výstavba králíkáren, slovy Václava Havla? Nevím, ale faktem je, že Černý šoupl k míchačce ženu, takže mi podtitulek vždy asocioval to, že tou „míchačkou“ je ona. Inu, nekritizuje tedy nakonec i dnešní mladá redaktorka právě to, alias ženskou práci? Opět netuším, avšak na následujících jí vybraných ilustracích vidíme, jak „dřív“ kopal kopáč základy krumpáčem, zedník zdil, tesař tesal trámy a sestavoval krovy a pokrývač střechu potahoval taškami. „To bylo dřiny!“ konstatuje kniha! Hned na příští stránce však překvapivě pokračuje slovem ALE: „Ale jen se podívejte: sídliště, obchodní dům, továrna, škola, sportovní stadión, hotel.“ Ne, neřekl bych, že se takhle dělá propaganda. Nicméně elegická redaktorka vybírá i sekvence z JZD z kapitoly U tety v družstvu, což se skutečně již blíží známé cenzuře Říhovy Honzíkovy cesty. „Tady bydlí teta, strýc a Vlasta s Mirkem. Teta a strýc pracují v jednotném zemědělském družstvu.“ A jistě, nelze popřít, že tenkrát svolával ráno místní rozhlas družstevníky do práce (děti vidí amplióny na sloupu elektrického vedení) a že na pole jezdívaly ženské na valníku, mnohé pozitivní stránky však Hronová přeskakuje. I když… Všechny nepomíjí. Hle: zelinářství; hle: vepřín; hle: prasnice se selátky ve výběhu i kravín. Jako sen. „A už volají k obědu,“ dočteme se pod průhledem do družstevní jídelny, jež „nasytí celou vesnici – však tam vaří babička,“ a níže zvíme: „Odpoledne přijde brigáda z továrny, dělníci opravují stroje.“ A „tohle už jsou pole“, zjistíme dále i díky Zuzaně Hronové, a přece na ilustraci nevidíme řepku, ale lán pšenice. „Všechno je družstevní, patří to nám všem.“

Politikum jako hrom, uznávám, ale Hronová bohužel zneužila i kapitolu Jak pracuje táta s mámou, ve které byly tenkrát děti informovány, že rodiče jejich hrdinů pracovali v továrně na auta. „Táta je soustružník, máma u vrtačky,“ zvěděli. A „slévač ve slévárně odlévá součástky,“ pokračuje se. Má se za to snad hanbit? Vždyť i Hronová snad chápe, že ne, a její výlet proto končí pohledem na poslední stránku knihy s holčičkou-jiskrou, odrostlejší pionýrkou a se svazačkou. Co dodat?

Hronovou podsouvaných „dvacet procent“ ideologie ve svazku prostě nenajdeme a tuto demagogii lze brát leda s notnou nadsázkou. Jedno je nicméně pravdou. Já sám jsem zaujatý vykladač a pro knihu mi zůstala nekritická slabost. Umím vybrat sekvence, které mi v dětství utkvěly obzvlášť, nicméně je jich až příliš. Stimulovaly nás ostatně už titulní celostránkové kresby ke kapitolám či celá „vývojová“ sekvence Na stavbě (mnou milovaná) či kapitoly plné legrací Jaké to je? a Hádej, hádej, hádači či dramatická pasáž Člověk se nebojí, uvedená děsivou vizí povodně. A tahle, i devět následujících závěrečných kapitol (To je barev, Jaké to je?, Kolik to je? Z čeho se dělají věci, Vím, co k čemu patří, Kde jsem byla atd.) už pro mě provždy zůstanou nejkrásnějším závěrem krásné knihy. Už úvodem ze světa hraček, skluzavek a prolézaček mne však Veberová uhranula a zrovna tak kapitolou Co dělá Alenka celý den i skvělou „dopravní“ částí Co jezdí, léta a pluje anebo „zvířecím“ oddílem Byli jsme v zoo. To se to podle něj kreslilo! A jistě, i kapitolou Na zahradě, i částmi Jdeme s tátou do polí, Co vidíme u vody a Na výletě v lese. Nezapomenutelné a díky moc, Jene Černý, díky i Evo Veberová za kapitoly věnované ročním obdobím a uvedené pokaždé tímtéž výsekem krajiny, měnícím se jen dle počasí. A když jsem tím listovával a snil, o televizi jsem neměl „ánung“, takže jsem dodnes prorostlou a přímou součástkou této knížky. Rád.

Dovětek. Malíř Jan Černý (1919-1997) studoval do roku 1942 na Umprum, v letech 1951-1970 tam byl i odborným asistentem a docentem. Spolupracoval na řadě filmů a býval ilustrátorem časopisů Ohníček, Pionýr a Mateřídouška. Nejoblíbenější jeho technikou se stala perokresba. Svého Světa kolem nás se v prodejnách dočkal ve svých 44 letech a pak znova v 57. V roce 1963 ale vyšel s jeho obrázky i dnes již zapomínaný román Ference Molnára Chlapci z Pavelské ulice (jeden z Foglarových inspiračních zdrojů) a roku 1970 ilustroval Buratina Alexeje Tolstého. Roku 1974 Čtvrtkovu knihu Malá zlá kouzelnice a drak a později i jeho knihu Jak si Slávek načaroval dubového mužíčka (1976). Zůstává nicméně v paměti především jako kongeniální ilustrátor klasických ransomovek Boj o ostrov (1971), Trosečníci z Vlaštovky (1972), Zamrzlá loď kapitána Flinta (1973), Nechtěli jsme na moře (1976) či Holubí pošta (1977).