KAREL SÝS

Avantgardní, ba extravagantní symbiózu vaření, řezničiny, hudby a literatury představuje novinka nakladatelství dybbuk (Praha 2016, 144 str.) MASNÁ KUCHAŘKA MISTRA Z NELAHOZEVSI ANTONÍNA DVOŘÁKA. Michal Šanda se autorsky podělil. Návody k porcování masa a znamenité recepty na zabijačku a další delikatesy pocházejí z knihy odborného učitele Václava Rošického Řeznictví a uzenářství, vydané v roce 1892 nakladatelstvím I. L. Kober, kteroužto sepsal „na základě nových výzkumů, zdravotních zkušeností a nejlepších pramenů“.

Instruktivní schémata bourání dobytka a příslušné řeznické hmaty sloužící k posuzování způsobilosti dobytčat autor převzal z Odborné nauky pro řezníky a uzenáře, „sestavené dle učebné osnovy odborných škol pokračovacích pro živnosti potravní, čkm. 583/6, vydané ministerstvem školství a národní osvěty roku 1935. Autorem učebnice je Josef Tašl, absolvent mistrovské odborné školy pro řezníky, velkořezníky a uzenáře v Lipsku a Veselí nad Moravou“.

Čtenář, který dočetl předchozí řádky, zřejmě nevychází z údivu, pokud ho ovšem dostatečně netrkla úvodní poznámka na záložce, že předmětná kniha odpovídá na všetečnou otázku „co by bylo, kdyby se Antonín Dvořák nestal hudebním skladatelem, ale pokračoval by v rodinné tradici“.

Inu, co by bylo, odpovíme ihned. Laskavý čtenář by se naučil obstojně vařit, neboť uvedené recepty jsou skutečně na výši a navíc jsou napsány jazykem srozumitelným jako jazyk s višňovou omáčkou (viz str. 26).

Pro literární časopis se hodí recept na segedínský guláš (str. 79), respektive autorská poznámka: „Maďarský název tohoto guláše je székelykáposzta a s městem Segedín nemá pranic společného. Budapešťský archivář József Székely roku 1846 přišel do restaurace Arany Ökör, a protože bylo těsně před půlnocí, měl kuchař už jenom zbytky vepřového ragú a vařeného kysaného zelí. Hladový Székely si obé smíchal na talíři. Název pokrmu dal jeho přítel, básník Sándor Petöfi, když si příště poručil Székelyho zelí.“ Tímto poučením by měl skončit vleklý spor o název oblíbeného českého jídla, ale ani předmětná kniha ho nerozhodne definitivně. Zvyk je železná košile a segedín se šesti neustoupí ani básníkovi. Podobně jako jihoevropské tartarské omáčce neřekne už nikdy nikdo jinak než tatarská, ačkoliv s Tataříny neměla a nemá nic společného, i kdyby F. L. Čelakovský na koze jezdil!

Není to poprvé ani naposled, co spisovatelé oživují svá díla kuchařskými epizodami, ať už proto, že momentálně nevědí, jak dál, anebo z důvodů polední přestávky. Takový Jules Verne si na recepty, často exotické, vysloveně potrpěl.

Horší je, když se k obdobnému prostředku uchýlí autor, který neví, co by napsal.

Ne že by Michal Šanda neuměl psát. Jeho próza je postmoderně rafinovaná, nepostrádá básnivost ani fantazii. Asi marně bychom však zkoumali, co jí chtěl básník říci.

Oproti Brahmsovi, jak známo Dvořákovu kmotrovi (ovšem kmotrovi Dvořáka, jenž řezničinu pověsil na řeznický hák), který se v Nelahozevsi cestou za světovou slávou zastavuje na gábl, pohybuje se, lépe řečeno potácí se Dvořák, komponista vyklouz, v nepopsatelném vakuu.

Brahms má nejradši prasečí ocásek marinovaný v medu, zázvoru a černém pivu. Dvořákovi z přímo freudovsky potlačeného hudebního pudu zbývá jen hospodský mariáš a čučení na projíždějící vlaky. Jo, málem bych zapomněl na holoubata. Nevtěluje je však do skladeb, nýbrž je nejspíš nadívá.

Nu a to je vše. I tak móžno! Aspoň v Čechách určitě.