aneb

Konec vlastenčení v České televizi

MIROSLAV KANTEK

„Já si myslím, že to mohlo být takto,“ cituji z jedné z povídek z knížky prof. (atd.) Ivana Vyskočila Malé hry. Ale ten s následujícími řádky nemá vůbec nic společného. A proto jeho jméno v tomto tématu opusťme.

Prostě, já si myslím, že to mohlo být takto. Jednoho krásného, nebo spíš pošmourného dopoledne si šéf sportovních komentátorů České televize sezval své ovečky na kobereček a pravil jim vyčítavě: „Vážení kolegové a krásné kolegyně, takhle to dál nejde! Ve svých reportážích jsme příliš vlastenečtí, a tudíž příliš neobjektivní! A tudíž už od nynějšího večera je třeba, abychom naše české sportovce v našich reportážích už nenazývali ‚našimi‘ sportovci, ale pouze ‚českými‘ sportovci. Kdo je pro? Nezbývá vám než hlasovat pro, protože kdo by hlasoval proti a kdo by se tímto nařízením dále neřídil, nemá v České televizi co dělat! Howgh! Tedy domluvil jsem, howgh.“

Následuje všeobecný jásot, k němuž se freneticky přidal, aniž by věděl, co je to freneticky, i vysokoškolsky vzdělaný Bosákův kolega, který při svých reportážích z fotbalových zápasů zásadně uvádí „protěžované čarodejnice“, ale vedle něho například i věčně usměvavá nanynka, která se při televizních vstupech z atletických mistrovství světa usměvavě ptá českých aktérů, zda jsou rádi, že vyhráli, či těch, co prohráli, zda jsou neradi, že prohráli.

Vážený čtenáři, ono to, co jsem ti na předchozích řádcích předestřel, sice vypadá jako děsná prča, ale ona to vůbec žádná prča není.

K šílenostem z oblasti české gramatiky či neznalost základních všeobecně známých kulturně-historických pojmů (např. jeden sebevědomím hýřící, jinak ovšem komentátorský pablb, nedávno prostince přiznal, že poprvé v životě slyšel slovo „hladolet“), které se na nás valí z úst redaktorů a komentátorů veřejnoprávní České televize, nyní přibyl další neblahý fenomén.

Jedná se o označení-adjektivum, které sportovní redaktoři a komentátoři ČT nyní začali používat – a sice „čeští“ reprezentanti, namísto ještě donedávna používaného, a do jisté míry láskyplného označení „naši“. Nevím, jak vám, ale mně takové označení skutečně jednak trhá ucho, ale navíc tím podle mého bere zasvé náš český přirozený (ale přitom objektivní) patriotismus, a tedy vlastenectví. Co je mi platný pár českých ožralů, kteří někde na náměstích skáčou a řvou: Kdo neskáče, není Čech, hop hop hop!, když z televizní obrazovky na mě komentátoři dští věty o tom, že čeští fotbalisté hrají krásně a dali zrovna gól, hurrrááá! Proč tedy nadšeně řvou?! V tom spočívá ona objektivnost? A co když toho góla dal moravský fotbalista, potažmo hokejista? To by snad měli neřvat nadšením?…

Když jsem chtěl po sportovní redakci České televize vysvětlení, proč už se nenosí adjektivum „naši“ sportovci, odpověděl mi šéfkomentátor Robert Záruba, že označením „čeští“ sportovci jde o objektivní přístup při vysílání sportovních relací. A kromě toho, že se takovéto označení používá i v německých, anglických, francouzských apod. médiích. Ve stejném duchu mi odpověděl i fotbalový komentátor Jaromír Bosák, který navíc prohlásil, že kdo nebude používat objektivního (!) označení „čeští“ sportovci, nemá v České televizi co dělat. A hotovo!

Chtěl jsem se napřed pana Bosáka zeptat, kdo tuto přitroublinu vymyslel, pak jsem se však na to vykašlal s vědomím, že by šlo o házení hrachu na zeď.

Nedávno jsem si však na jednom z internetových serverů přečetl komentář, v němž se hovoří o různých tlacích, který na naše veřejnoprávní média vyvíjí Evropská komise. Takže odtud že by vítr foukal? Pánům z Bruselu asi začalo vadit, že naši sportovci jsou „naši“ (Pamatujete ještě: Naši zlatí hoši-kluci!?), a nařizují nám, že naši reprezentanti už nesmějí být „naši“, nýbrž že musí být pouze „čeští“! Mně však taková reportáž, v níž český (!) komentátor říká, že čeští fotbalisté jistě ještě zabojují, připadá, jako by byla vysílána z nějaké jiné planety, nebo jako kdyby pan komentátor ani nebyl Čech. Jako kdyby se styděl o českých fotbalistech mluvit jako o „našich“ klucích.

Jen tak mimochodem, naši bývalí braťja Slováci, a přitom taktiež príslušníci Evropskej únie, při sportovních přenosech stále používají termín „naši“ a nikomu to zřejmě nevadí. To jen my musíme být opět předposraní před nějakými přiblblými nařízeními z odkudsi zahraničního evropskounijního shora?

Tím pádem jsem se v televizi přestal dívat na sportovní přenosy z utkání „českých“ reprezentantů, protože už nejsou moji, tedy „naši“. A přiznám se, že mám svinskou radost, když „čeští“ sportovci prohrají. Protože prostě nejsou „moji“.

Pak mi ale došly souvislosti, když jsem si na internetu ČT pustil jeden z pořadů Historie.cs, kde jeho moderátor se omlouvá za termín „na našem území“, čímž chce říci, že toto území nám vlastně nepatří…

Aby ale nebyl všem srandám konec, v jiném takovém pořadu tohoto typu je v závěru ironická reportážní vsuvka někdy z dob tzv. normalizace, v níž pracovnice jisté historické instituce konstatuje, že (parafrázuji) tímto aktem bylo zpochybněno tzv. vlastenčení…

Tak jak je to vlastně dneska? Kdo je vlastně vlastenec? Ten, kdo naše území hájí, nebo ten, kdo ho opouští s nabídkou cizímu satrapovi „vem si mě i se vším co mám, nebo co jsem měl, respektive zdědil“?!!!

A nyní, abych nebyl jen sám za sebe, ocituji z knížky historika a scénáristy Zdeňka Mahlera (vydané v r. 2015) a nazvané „…ale nebyla to nuda“, mj. ohledně kauzy Svatovítské katedrály po r. 1992: „Rozličná provolání se sjednotila až k národnímu nihilismu,“ cituje prof. Mahler různá tehdejší média: „Éra národních států skončila – národní zájmy jsou obrozenecký nesmysl – takzvané vlastenectví velebí jen nevětraný pelech – český národ byl vymyšlen a udržuje se při životě báchorkami – kdo tvrdí, že (svatovítská) Katedrála je symbol české státnosti, projevuje zastydlý nacionalismus! Kauza ‚K‘ rozčísla dějinné vědomí.“ Takto komentuje Zdeněk Mahler různé citáty z tehdejších médií, tedy z počátku 90. let.

Kdo si myslí, že tato témata spolu nesouvisejí (nikoliv nesouvisí!!!, jak by řekli v České televizi, protože jsou to negramotní debilové), ať po mně hodí kamenem!

P.S. Jo, a teď mě napadlo! Nebylo by náhodou lepšejší naučit se nějakýmu společnýmu eurojazyku? A byl by klid, tedy pokoj, jak by řek Švejk.

Také jsem zvědav, kdy „naše české“ politiky konečně napadne „šlápnout“ do koncesionářských poplatků ČT, protože platit za neprofesionalitu, neobjektivnost a servilitu vůči Bruselu mě přímo uráží! Navíc když Česká televize vedle koncesionářských poplatků má příjmy z reklamních spotů, jimiž se to na sportovním kanálu ČT4 nebo na ČT2 jen hemží. Kromě toho by mě zajímalo, kolik stojí různé upoutávky, v nichž na své reportáže upozorňují namistrovaní redaktoři, nebo předěly mezi jednotlivými pořady. Jde zřejmě o tučné příspěvky do kapes spřízněných duší.

A Český rozhlas? Proč mám za něj platit koncesionářské poplatky, když ho neposlouchám? Jen proto, že mám pár křápů?