VÁCLAV PELCMAN

Snažím se v současné české literární tvorbě najít něco kvalitního, i když nesoustavně a nahodile. Zatímco v poezii je, podle mne, kvalitních děl dostatek, zejména od autorů kolem Unie českých spisovatelů, publikujících, mimo samostatná vydání, v literárním týdeníku LUK a čtvrtletníku Lípa, s prózou už to tak dobře nevidím. Scénářů je sice záplava (většinou povrchní texty, které teprve trochu vylepší režiséři a herci), nechybí ani schematické „seriály“ z historických dob apod., ale ta pravá próza, která podává realistický obraz života současné české společnosti, mi dost chybí. Sice knihy vycházejí, ale jejich texty mi připadají jako překlady ze západoevropské produkce (život zahalečů a vše s tím spojené).

Proto jsem byl rád, když jsem v knihovně objevil knížku povídek Jiřího Hájíčka VZPOMÍNKY NA JEDNU VESNICKOU TANCOVAČKU (nakladatelství HOST, str. 356). Rád proto, že jsem očekával něco českého, čtivého, realistického a věrohodného podle tvrzení na záložce knihy.

Autor (*1967) musel sice ještě žít asi dvacet let v totalitě, takže z minulosti zná líčené události většinou z vyprávění, ale přesto se nedokázal oprostit od velké módy, tj. hledat v dřívějším uspořádání společnosti jen nedostatky.

Knížka obsahuje dvacet povídek většinou již dříve jednotlivě zveřejněných (1998-2014), do názvu knihy byla vybrána podle mne ta nejpodlézavější. Já bych zvolil Metání trav.

Krátké povídky jsou seskupeny do šesti oddílů a zabývají se většinou líčením života na venkově, což je jeden z mála kladů. Příběhy spisovatel vypráví v prvé osobě (sympatická postava) jako nezúčastněný pozorovatel (negativního konání postav) a jednou jako žena.

Baladička z prvého oddílu líčí sympaticky odvoz starého koně na jatka. I Noc s manekýnou má zajímavou pointu (přejedla se). Povídka z druhého oddílu Vzpomínky... z roku 1986 má ukázat, jak byl dříve život šedivý. Havrani ve městě mají docela dobrý námět. V povídce Koně se mají pohřbívat se autorovi podařilo dobře vylíčit zklamání dívky nad jednáním chlapce. I Příběh milovnice koňakových špiček má něco realistického (emigrantka opět v ČR). V povídce Octavia se objevuje stejné téma z jedné dřívější povídky (že by přehlédnutí?). Metání trav má trochu více poetické nálady než většina povídek. Melancholické lístečky... podávají obrázek z volební komise do senátu. V povídce z třetího oddílu Anděl na půdě se autor trochu více věnoval náboženské tématice, s kterou se občas ohlásí. V povídce Baywatch nám hrdina sdělí, co jeho otec pokládal za tři pohromy jejich vesnice (odebrání zvonů Němci, potrestání dvou kulaků komunisty a krádež obrazu z kostela). Ve čtvrtém oddílu jsou povídky věnovány příběhům kolem vesnického fotbalu (Popel nejlepšího záložníka, Lvíčata). V pátém oddíle se konečně objeví něco o sexu (konečně), ale i o zpěvu anglických koled v českých domácnostech o vánocích. Povídka Koleje ve sněhu přináší opět něco věrohodného (vztahy: otec, syn, vnuk). V závěrečném oddíle seznamuje autor čtenáře s osudem jednoho statku (Vesnickej román).

Texty povídek jsou přímočaré, jednoduché až schematické. Je vidět snaha proniknout do niterného života postav, ale také touha už to mít vytištěné!

Autor má samozřejmě právo psát co chce a co mu svědomí dovolí, ale to „svědomí“ je často ovlivněno konjunkturálními a podobnými ohledy. Uvádět například závěr: jestliže „zabere“ sedlákovi krávu německý okupant a ruský osvoboditel, lze to považovat za stejný zločin, svědčí, za předpokladu určité inteligence, o sveřepé zaujatosti a pochlebování. Ale v politickém prostředí, kde se občas dává rovnítko mezi jmény Stalin a Hitler, se zřejmě ještě nějaký čas určití lidé nepřestanou vyskytovat. Jak by také ne, když je možno si vysloužit nějaká ta literární ocenění.