Básnířka Marie Veselá oslavila 12. března 70. narozeniny

IVANA BLAHUTOVÁ

Před spaním jsem přemýšlela, jaké nejhezčí přání napsat Marii k jejímu významnému životnímu jubileu. Přemýšlela jsem tudíž intenzivně o naší Marii. Znám ji už skoro třicet roků – a teprve nyní jsem si plně uvědomila, jak samozřejmě patří do mého života, a to navzdory tomu, že Marie je bytost společenská a veřejně aktivní, zatímco já jsem jezevec zalezlý ve své noře a existující pouze virtuálně. A přesto jsem s Marií už dlouho v jakémsi podivuhodném pevném spojení, poněvadž Marie vládne zvláštní mateřskou a sesterskou silou, neodolatelnou laskavou Autoritou, kterou kladně ovlivňuje všechny kolem sebe. V dávnějších dobách by byla nejspíše tou nejmilosrdnější ošetřovatelkou ve špitálu pro chudé, jelikož neznám obětavější a soucitnější ženu, než je ona. Vždycky je tím, kdo dává. Dává ze své vůle, velkorysosti a mravního principu. Osud se s ní od dětství nemazlil a zasadil jí mnoho těžkých ran, jež překonala a překonává s neuvěřitelnou houževnatostí, aniž by okorala, zatrpkla, uzavřela se do sebe, podlehla únavě… Její mimořádná lidská citlivost a empatie by ji měly činit až příliš zranitelnou, avšak její houževnatost a zápal pro nadosobní, ryze nesobecké cíle z ní naopak udělaly respektovanou vůdčí osobnost.

Brněnská pobočka Výboru národní kultury děkuje za své úspěšné trvání především Marii, která jako spoluzakladatelka od počátku věrně stála po boku dřívějším předsedům – doktoru Štěpánu Vlašínovi a poté docentu Vladimíru Šaurovi, a po jejich odchodu dál příkladně zajišťuje fungování této vlastenecké kulturní organizace.

Je toho mnoho, mnoho dobrého, co bych měla říci o naší Marii. O mé Marii. O Marii jako mamince, babičce, manželce. O Marii jako zdravotní sestře. O Marii jako přítelkyni a důvěrnici. O Marii jako básnířce, o její křehké lyrice – lyrice z rodu vysokého, a přece spjaté s tím nejprostším člověčenstvím. O Marii opěvující revoluční Růži temně rudou tak upřímně a vroucně, až mi každá rudá růže vždy připomene právě Marii.

Ano, patří do mého osobního příběhu. Někdy až magicky. Nebýt jí, nejspíš bych se neseznámila se svým druhým manželem. A naopak náhoda (či zákonitost?) chtěla, abych zase já seznámila Marii s jejím druhým manželem, nakladatelem Antonínem Drábkem. Vzpomínám si, jak mě zamrazilo, když mi koncem léta 2013 Marie řekla, že moje povídka Nibiru je vlastně o nich dvou. O ní a Toníčkovi. Zamrazilo mě, protože ta povídka byla více o smrti než o lásce, ačkoli Marie ji pod vlivem osobního štěstí četla tehdy právě naopak. Jsou věci mezi nebem a zemí… Není třeba si nic vymýšlet, fabulovat, fantazírovat, neboť jak známo, život je nepřekonatelný autor.

Dlouho jsem před spaním přemýšlela o Marii, o tom, co krásného jí popřát k narozeninám, jak jí ze srdce poděkovat za roky přátelství a podpory. A také jí připomenout, že se těším na její novou básnickou sbírku, kterou nyní chystá a kterou jí vydá Nakladatelství Kmen. A pak jsem usnula – a mozek si jako pokaždé ve spánku všechno správně srovnal, uspořádal, pochopil… a před probuzením mi věnoval tento sen:

S velkými obavami jsem vstupovala do nějaké ponuré, zlověstně potemnělé ordinace, a vtom jsem uviděla Marii ve světlém sesterském úboru, uviděla jsem její milou, usměvavou tvář a rázem jsem pocítila velkou úlevu a naději. – A tak mi Marie opět jako vždy dala mnohem více, než bych jí dokázala dát já sama.