LUBOMÍR BROŽEK

Předneseno na pracovním setkání Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace v r. 1992 (Praha 2016)

Dámy a pánové, mám toho na srdci mnoho, leč mé srdce je unavené, takže budu krátký.

Co se týče prestiže spisovatelů, chtěl bych zmínit výzkum veřejného mínění, který se konal ještě před převratem na téma prestižnosti povolání. A v tom výzkumu tenkrát na prvních místech skončila tato povolání. První lékaři, druzí spisovatelé, třetí vědci a pak to pokračovalo. Vlastně zcela nedávno byl podobný průzkum pořádán znovu, kde první byli lékaři, druzí vědci a spisovatelů jsem tam nedohledal. Zajímal jsem se, proč klesli tak hluboko, že nejsou k nalezení, a zjistil jsem, že nebyli ani uvedeni jako anketní otázka. Takže tolik k naší prestižnosti. Znám spisovatele Ladislava Szalaie, který psal sci-fi společně se Zdeňkem Rosenbaumem, ten se před časem přestěhoval někam na venkov, a já mu říkám: Vědí tam tvoji spoluobčané, že jsi spisovatel? A on mi říkal: No, to já jim vůbec neříkám. Já mu říkám: A co jim povídáš? A on povídá: No já jim říkám, že jsem řezník. Co dodat?

Nacházíme se v postmoderní době, což je vlastně takové prázdno po moderně, a nikdo neví, co to znamená. Stávají se zajímavé věci, že média místo informací plodí něco, čemu by se dalo říkat konfirmace. To znamená, potvrzují se vzájemně a ujišťují se o tom, že to, co píšou, je pravda, a pravda je to, protože to píšou. Já obdivuji Petra Žantovského, že vyžaduje po České televizi objektivní informace. Podle mého názoru je to donkichotská činnost a možné to není.

Kdy se to začalo lámat? Já bych tady chtěl vzpomenout nehledanými slovy na dva přátele. Za prvé, protože jsem se tady potkal s Viktorkou Hradskou, a nejenom proto, bych chtěl zmínit svého přítele Alexeje Koenigsmarka, který je v místech, kam my putujeme. On často moderoval slovensko-české intelektuální výměny, budiž mu za to čest a díky, a já jenom doufám, že místa kde na nás čeká a kam my pomalu leč jistě putujeme, že k branám, za nimiž na nás čeká Alexej Koenigsmark, dojdeme s hlavou vztyčenou. To by se mi zdálo hezké.

A druhý přítel, na kterého bych si chtěl vzpomenout, abychom zachovali vyváženost, je Ladislav Ballek. Já vám řeknu legrační historku. V roce 1990 jsem byl kooptován do Ústředního výboru Svazu československých spisovatelů a byl jsem tam kooptován proto, že se tento výbor rozhodl sám sebe rozpustit a chyběl mu jeden hlas. Takže tam jsem naplnil toto očekávání, ten jeden hlas jsem tam dodal, a pravda je, že trošičku později po začátku toho schůzování se dostavil Ladislav Ballek. Vypadal, jak si ho všichni pamatujeme. Štíhlý, elegantní a kultivovaný každým svým krokem. Měl přes ramena přehozený baloňák. Shodou okolností měl svoje místo vedle mne, a než usedl, tak se teskně podíval po přítomných a povídá: Drazí přátelé, obávám se, že toto je první krok k budoucímu rozdělení státu. Měl naprostou pravdu. A já tady ta jeho slova zmiňuji proto, že, mimochodem, co se týče těch médií, média byla totiž vždycky svolná a ochotná sloužit politice. Ale nevšimla si, že moc se z rukou politiků pomalu přesunula do rukou ekonomů a finančníků. Takže oni slouží někomu, kdo nemá faktickou moc, jen tak vypadá. Tedy: jak říkal Laco, stát se rozdělil, ale to neznamená, že bychom se měli rozdělit my, a že bychom se neměli cítit stále jednotní. Mírně rozdílní ve svých jazycích a velmi podobní svým myšlením, svým citem a svými touhami.

Děkuji za toto pozvání, a přeji vám, abyste se měli poeticky.