Ludvík Hess (70) poskytuje útočiště dětem – a literátům. Kromě babyboxů chová koně a léta provozuje literární časopis Divoké víno, ke kterému se hlásí desítky předních básníků a jiných umělců. Z tvorby, která se v Divokém víně v posledních deseti letech objevila, nyní vytvořil antologii. Nese podtitul napovídající tváře svého tvůrce: Pegas? Kentaur? Satyr..?

Proč tahle knížka vlastně vznikla?

„Rozhodoval jsem se, zda napíšu nový román anebo – protože uplynulo deset let od vydání prvního dílu Antologie Divokého vína 1964/2007 – dám dohromady novou antologii. A protože román po mně pochopitelně nikdo nechtěl a na novou antologii se mě každou chvíli někdo zeptá, rozhodl jsem se pro druhou možnost. Knihu vydalo stejně jako první díl Nakladatelství Slovart, www.slovart.cz.

Asi je jednodušší sestavit sborník než napsat román, ne?

Ba ne, román by mi asi dal míň práce. Antologie Divokého vína 2007–2017 Pegas? Kentaur? Satyr..? obsahuje sice tvorbu méně autorů než první knížka (ta zahrnovala celé období od založení tohoto literárního časopisu v roce 1964 do roku 2007 a byla v ní díla 220 básníků, spisovatelů, fotografů a výtvarníků, pozn. red.), ale přesto je v ní vcelku úctyhodných třiaosmdesát autorů. Kontaktovat všechny tvůrce, přečíst podklady, aktualizovat, co už zastaralo, sehnat fotografie a obrázky a vše ještě doplnit vlastními texty a snímky bylo docela práce. Ale bavilo mě to.

Jak se autoři Divokého vína za těch deset let změnili?

No, všichni jsme zestárli, bohužel. Dokonce i ti, co jsou stále obdivuhodně mladí duchem – jako Jirka Žáček nebo Karel Sýs. Někteří z těch, kteří patřili mezi celoživotní přispívatele Divokého vína, nás už bohužel v tomto desetiletí opustili. Odešel Pavel Verner, Maruška Šmucarová-Kafková, pohřeb měl v listopadu Jarda Holoubek.

Nedávno jsem si povídal s dalším kmenovým autorem Petrem Cincibuchem, a tak jsme lehce žertovali na téma, kdo bude další na řadě. Ale byla to dost hořká legrace, jsme už většinou sedmdesátníci. Ale zas takový Miloň Čepelka je už osmdesátník, a jaký je to mladík!

Naštěstí v Divokém víně publikují i autoři o něco mladší jako Eva Frantinová, Alenka Vávrová nebo Dušan Spáčil a dokonce i opravdoví talentovaní junioři – třeba Jakub Fišer, Ada Petrová, Tereza Šimůnková.

Nová antologie Divokého vína je i na pohled krásná knížka. Což je zásluha autorů fotografií, kreseb a leptů…

Co se týče výtvarné stránky, dali jsme si laťku dost vysoko. Což ovšem znamená, že nebylo úplně jednoduché ji tam nahoře udržet. Spoléhal jsem opět na veterány Pavla Hudce, Pavla Jasanského, Jindřicha Štreita a Jana Reicha. Jenže první dva z těchto „mladíků“ jsou sice výborní fotografové, ale dnes už vezmou fotoaparát do ruky jen výjimečně. Takže moc fotek nedodali. To Jindřich Štreit je jiný kabrňák. Ten fotí stále a všude, takže jeho fotky jsou oporou této knihy. Děkuji Janě Reichové, která mi poskytla fotky po nedávno zesnulém Janu Reichovi.

V antologii jsou ovšem i fotografie s vaším podpisem…

Co se týče fotek, jsem byl trochu v nouzi, takže jsem tam použil i svou tvorbu. S trochou rozpaků. V žádném případě se nepovažuji za nějakého mistra fotografie, spíš o mé tvorbě platí, že mezi slepými je jednooký králem. Ale fotky jsem potřeboval – a tak jsem přispěl cirkusovými fotkami a dívčími akty. U těch posledně jmenovaných doufám, že zaujmou i bulvár – jsou na nich mé přítelkyně. A třeba tu knihu po tomto odhalení všichni vykoupí.

Že autorům Divokého vína není nic lidského cizí, je znát třeba i z erotických leptů Oldřicha Kulhánka. Ty vznikaly přímo pro Divoké víno?

To ne, ale chvíli před autorovou smrtí jsem od něj dostal povolení, abych ty obrázky ze seriálu Erotické hrátky v Divokém víně použil. Jinak jsou dosti nedostupné, většinou se totiž octly v soukromých sbírkách. Kromě toho, že jsou krásné a hanbaté, je na nich zajímavé i to, že je vytvořil umělec, jehož tvorbu zná snad úplně každý. Je totiž autorem návrhů na současné bankovky.

Akty vašich milenek ovšem nejsou jediné vaše příspěvky na stránkách antologie…

Tak není to jen antologie, je to i něco jako kronika mého života v posledním desetiletí. Takže z mého samožeru se tam dostaly i babyboxy, děti které se v nich octly, i moje děti vlastní. A také hříbata, která v této době přišla v mém chovu na svět.

Přiznám se, že dokonalý vnější dojem poněkud kazí inzeráty…

Kniha jako tato antologie by dnes nemohla vzniknout bez sponzorů. Takže já bych spíš chtěl poděkovat brněnskému Petru Bečičkovi, který tuto antologii podpořil skutečně velkoryse – a to, že jsem čtyři stránky vyhradil na inzeráty, je v podstatě drobnost, kterou mohu udělat, abych jeho štědrost alespoň částečně vynahradil.

Divoké víno jste s přítelem Mélou Machálkem založili už před třiapadesáti lety. Pak bylo dvakrát zakázáno a třikrát jste jej začal vydávat znovu. Co vás k tomu vedlo?

Mám takovou povahu, že když už něco začnu, tak se toho držím. Takhle to bylo s Divokým vínem, s chovem koní i s babyboxy.

Není to tím, že na tom vyděláváte?

To určitě ne. Divoké víno nevydělává nic – naopak mě přijde na čtyřicet tisíc ročně. Koně se dnes prodávají hluboce pod cenou – a babyboxy mohou fungovat jen díky štědrým dárcům.

Kolik má vlastně Divoké víno čtenářů?

Zprvu, když v roce 2002 vzniklo jako internetový časopis, jsem fascinovaně sledoval, že tam každý den zabloudí pár desítek čtenářů. Odkud se berou, ptal jsem se sám sebe. Později se z toho staly občas i stovky denně.

Nejvíc jich mimochodem bylo loni 6. listopadu. Sdělil mi to můj internetový správce – a já pak pátral, čím to bylo. Až po pár hodinách mi došlo, že v ten den zemřel náš kamarád básník Jaroslav Holoubek.

S Ludvíkem Hessem hovořil MATĚJ KOUBA