JIŘÍ JÍROVEC

Česká televize připravila seriál Bohéma. Týká se úzké, ale přesto viditelné části společnosti. Umělců, kteří jsou jiní než ti ostatní.

Umělec se vždy prodává, protože nezná jiný způsob obživy. Herec za honorář deklamuje cizí myšlenky, předvádí emoce, ctnosti i nectnosti. Je-li jeho výkon přesvědčivý, může dojít k mýlce, že jde o jeho autentické myšlenky a vlastnosti. A z tohoto zorného úhlu pak je nálepkován a souzen.

Bohéma se „vypořádává“ s chováním herců v situaci, kdy má jejich podpora podpořit určitou politickou situaci. Když to za odměnu udělají, jsou nakonec odsuzováni lidmi, kteří nikdy nebyli v podobné situaci a nevědí, jak by reagovali sami.

Když kdosi volá Zdeňku Štěpánkovi, aby v rozhlase přečetl jakési prohlášení, neřekne tento herec vzdorně „jděte do prdele, přečtěte si to sám“. Místo toho sklapne bývalý legionář podpatky, řekne „provedu“ a čte. Dělá cosi nepřípustného, stejně jako Švejk, který jde k židovi, aby Lukášovi koupil koňak.

Naše historie je už tak zamlžená, že vlastně nikdo neví, kdy a co Štěpánek četl.

Zcela falešná je ideologická linka spojující fašismus a komunismus a z ní patrně (v dalších dílech) odvozené tvrzení, že mravní selhání je vždy selhání.

První díl Bohémy to polopatisticky naznačuje již v úvodu, kdy po dvoře jakéhosi pavlačového domu jezdí ruské gazíky a vojáci pálí samopalem kamsi do výše. Pak teprve pozvolna dojde na Buriana, Štěpánka a další protagonisty prvního „selhání“.

Burian je v prvním díle ukázán jako člověk, který se stýkal s Němci a využíval konexe pro získání pozemku pro vybudování tenisového kurtu. Je to radio Jerevan: v zásadě to je pravda, s tím rozdílem, že to bylo jinak.

Divadelní kritik a publicista Vladimír Just o Burianovi napsal:

Teprve, když jsem se pustil do – téměř desetiletého – studia pramenů, archivních materiálů atd., prostudoval jsem dokonce kompletně všechny protektorátní Vlajky a Árijské boje, nenašel jsem s Burianem žádný rozhovor, žádnou „kolaborantskou“ zmínku, na rozdíl od dlouhé řady českých herců a režisérů.

V+W označili Buriana za kolaboranta a ve svém pořadu, vysílaném za války z USA, mu věnovali jednu sloku písně „Konšelská“. Když se vrátili do Prahy, narazili na závažnou námitku: Vy dva jste tady za války nebyli a nemůžete tedy vědět, jak byste se chovali. Nakonec to byl Werich, který to pochopil a Burianovi pomohl zpátky k divadlu a později obsadil do svého filmu Byl jednou jeden král (1954).

Doba po Mnichovu se nedá srovnávat s dobou po roce 1948. V roce 1938 se naši milí krajané houfně přihlásili k návratu do Říše. V březnu dalšího roku vznikl Protektorát.

Bohéma, možná nechtěně, vlastně říká, že se filmový průmysl, ztělesňovaný především obchodníkem Milošem Havlem, nechtěl vzdát svého způsobu života. Když se občas zvedne pravice a vyhodí něco židů, Němci je nechají točit české filmy. Bude po nich poptávka a tak se dobře vydělá. Dobrý důvod pro to, aby Havel přistoupil na nabídku Němců, že od něj ateliéry koupí.

Umělecká fronta nešla do války, aby bojovala „za císaře pána až do roztrhání těla“ a spolu se Švejkem pokud možno přežila. Zvolila cestu souhlasu s německou mocí.

Výsledek: penízky potečou, herečky budou dál skákat do postele těm, kteří mají ve filmovém průmyslu vliv (a nejsou zrovna homosexuálové) a navenek to bude vypadat jako boj o zachování české kultury. To je oč v globálu běží a seriál by bylo možné považovat za sondu do života uzavřené části společnosti.

V kontextu současné tvorby, která se rovněž vrací do minulosti, je ale Bohéma zřejmě jen další součástí propagandy, která představuje První republiku prostřednictvím veseloher s Oldřichem Novým.

Kdyby šlo autorům o hlubší pohled, stačilo použít první díl pro nastínění atmosféry protektorátní doby. Další části seriálu pak mohly mapovat osudy několika jednotlivců. Třeba heilujícího Högera, který tím kamufloval svoji účast v protiněmeckém odboji, Čeňka Šlégla, který vstoupil do Vlajky, aby mohl chránit svou dceru, která byla vdaná za žida a Vlastu Buriana, jehož nevina se ukázala až dlouho po válce. A možná i obchodníka Miloše Havla.

Čeněk Šlégl byl nakonec jediný herec, který dostal doživotní zákaz umělecké činnosti.

Jestliže je zobrazením chování umělců za okupace řečeno „A“, je třeba vidět, že existuje i „B“, totiž neuvěřitelné srabství, které tato komunita projevuje k období 1948–89.

Po válce a zejména pak po roce 1948 došlo k pokusu o zavedení nového socioekonomického modelu. Tato snaha byla od počátku sabotována Západem a jeho tajné služby využívaly tehdejší odpůrce režimu pro svoje účely.

Umělci byli součástí oné doby a byli si dobře vědomi, že se podílejí na něčem novém. Kulturní rozkvět těch let je nepopiratelný, stejně jako to, že se často dařil boj s blbostí, tedy s nesystémovou vlastností jakéhokoli režimu.

Po roce 1989 začali umělci plivat na svou minulost a výt s novými vlky. Dokonce demonstrativně odhazovali vyznamenání a tituly, byť se o ně silně brali a většinou je dostali jako uznání za vynikající práci.

Kulturní fronta se změnila ve smečku, která en bloc zdůrazňuje svoji nenávist ke komunistům. Jistě, je to sebeobrana, protože na pozitivní zmínky o letech totality máme v Česku zákon.

Současně to ale je srabství, kterého se dopouštějí i autoři Bohémy, když se snaží propojit dvě historicky naprosto odlišné situace.