VĚRA BERANOVÁ

Charakterizovat Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, tyto dvě významné osobnosti našeho kulturního života, se zdá na první pohled nošením dříví do lesa. Oba jsou již dávno součástí našeho kulturního dědictví. I když si nemohu odpustit jednu poznámku. Mladý účastník televizní soutěže na dotaz, jak zná Jiřího Suchého, vyděšenému moderátorovi sdělil, že toho autora vůbec nezná. Avšak na druhé straně můžeme s jistým zadostiučiněním konstatovat, že na nedávné výstavě v Galerii Hollar na pražském Smetanově nábřeží se velmi často střídaly školní výpravy. Tak snad pro budoucí generace, tak jako pro tu současnou nejstarší, budou tato jména i jejich tvorba naprostou samozřejmostí.

Výstava měla komorní charakter, tak jako si tyto prostory vyžadují a jaká je tradice galerie věnující se grafice již od roku 1917.

Životní osudy obou protagonistů se protnuly jen na několik let, a přesto toto období znamená pro českou kulturu neobyčejnou a zásadní etapu. Už v roce 1981 na to upozornil Miroslav Horníček při příležitosti padesátých narozenin Jiřího Suchého, kdy srovnával éru Šlitra a Suchého s érou Voskovce a Wericha.

Stejně významná, jako byla u Šlitra a Suchého tvorba divadelní ve smyslu textařském, hudebním, dramatickém a všemi těmi činnostmi spojenými s divadlem malých forem – Semaforem, je i tvorba výtvarná. Výstava představovala jen zlomek z jejich díla. Přesto i pro mnohé návštěvníky byla některá díla překvapením. Zatímco především kresby Jiřího Šlitra mají velmi podobný rukopis, vycházející z potřeby rychlého záznamu, tvorba Jiřího Suchého se vyznačuje větší námětovou i formální pestrostí. Sám Suchý o sobě tvrdil, že dlouho hledal svůj jedinečný výraz. Každopádně je však ke své vlastní tvorbě velmi kritický když říká: „Na nejrůznějších vernisážích jsem nepřestával tvrdit, že svá výtvarná díla nepovažuji za kdovíjaké umění a žádám návštěvníky, aby je brali jen jako doklad, že jsem šikovný.“ Pozorný návštěvník však jistě bude s těmito slovy polemizovat.

Začneme-li technikami, které Suchý využívá, je to především barevná litografie, která sama o sobě vyžaduje dlouhodobější projekci. Oproti tomu Jiří Šlitr kreslil volnou rukou, téměř vším, co měl po ruce. Propiskou, tužkou, perem, fixou. I tematika nahrává k této živé kresbě. Jako například kavárenské záběry z domácího prostředí i zahraničních cest. Stejně tak, lehce nahozené, působí i hudební námět: Jam session, ale také intimní kresby ženských aktů. Přerývanou, rozechvěnou kresbou se také vyznačuje Šlitrův autoportrét.

Tvorba Jiřího Suchého se vyznačuje většinou promyšlenou kompozicí, námětovou různorodostí s ambicemi hlubšího sdělení. Tedy už jen tím, že mnohé litografie jsou doprovázeny textem písní z her uváděných v Semaforu. Tak například litografie a text písně To jsem ještě žil. Nevyhýbá se ani sociální tematice, například v litografiích Periferie nebo Znásilnění. Hledáme-li jistou názorovou příbuznost s výtvarnými koncepty, můžeme ji u Suchého najít v surrealistickém východisku, například v ilustracích k Erbenově Kytici i v litografii nazvané jako jedna z nejznámějších písniček Semaforu Pramínek vlasů.

Výstava v Galerii Hollar si nemusela hledat návštěvníky. Jsou to nejen pamětníci bohatýrských let Semaforu, ale i příslušníci dalších generací. A tak značka Šlitr a Suchý není jen tématem výuky v rámci hodin české literatury.