VLADIMÍR KOLÁR

Pražské Divadlo na Vinohradech zřejmě překvapilo nejednoho návštěvníka, že svou repertoárovou novinku představilo titulem SLUNÍČKÁŘI (Děti slunce) a za autora označilo Alexeje Peškova, v závorce Maxima Gorkého. Juraj Deák, umělecký šéf divadla, který Gorkého hru režíruje a jenž ji též upravil, vysvětlil tento postup tím, že chce očistit dramatika, který se u nás několik desetiletí neinscenoval, od ideologických nálepek a pozdějšího zneužití sovětským režimem.

Je to však počínání dosti trapné, neřkuli hloupé, které se nutně musí minout se svým záměrem. Maxim Gorkij se jako Alexej Peškov narodil a prožil nezáviděníhodné dětství sirotka, s tímto jménem přirozeně vstřebával i své zážitky z mnohaletého putování po Rusku, kde prošel množstvím příležitostných zaměstnání nejbídnějších vrstev. A coby nositel tohoto jména se pokusil v mladém věku i o sebevraždu.

Ale od devadesátých let 19. století už byl Maximem Gorkým – tehdy započal svou literární dráhu, kterou si bez oné „hořkosti“ v zaznamenávání životních prožitků, hořkosti obsažené ve spisovatelově jménu, vůbec nelze představit. Hra Děti slunce je z roku 1905 – Gorkij ji psal v carském vězení, kam se dostal za kritiku krvavého potlačení revoluce –, ve stejném roce slavila obrovský úspěch na zahraničních jevištích jeho předešlá hra Na dně, která obdobně jako v té době už rozsáhlé Gorkého dílo vyvolala obrovskou solidaritu světové veřejnosti. Ta přinutila despotický režim ukončit věznění spisovatele, kterého pak na jeho turné vítali a oslavovali v evropských zemích i USA. A v emigraci ho navštívil, jak známo, také T. G. Masaryk.

A sovětský režim Gorkého nemusel zneužívat, sám byl revolucionářem už od devadesátých let 19. století, měl svou vlastní představu o budoucí emancipaci ruské společnosti. Když nesouhlasil s projevy revolučního násilí, nemlčel. Jeho korespondence s V. I. Leninem je dostatečně známá.

V letech 1921–1928 žil v druhé emigraci, uctíván jako tvůrce nového realistického proudu v literatuře, obohaceného vizí optimistické perspektivy, kterou umožní až plné rozvinutí možností člověka. Právě proto byl stavěn vedle Tolstého a Dostojevského jako syntetizující osobnost, dovršitel klasické epochy ruské literatury a zároveň tvůrce otevírající nové obzory.

Gorkij je jméno geniálního spisovatele a vinohradské triky na tom nemohou nic změnit. Nebo snad budeme psát Agatha Mary Westmacottová místo Agatha Christie, Jean-Baptiste Poquelin místo Molière, John Griffith Chaney místo Jack London, Marie-Henri Beyle místo Stendhal, Eric Arthur Blair místo George Orwell či Amantine Lucile Aurore Dupin de Francueil místo George Sandová?

A stejně pochybně působí výměna titulu Děti slunce za Sluníčkáře. Gorkij po neúspěchu revoluce přemýšlel o intelektuálech, kteří se zanícením hovoří o lepším světě, ale v praktickém životě hodně zaostávají za proklamovanými ideály. Jsou to lidé, kteří reálnému světu nerozumí, třebaže věří v čistotu a nezištnost svých přístupů. Sluníčkáři jsou však fenoménem úplně jiné doby, označení má dnes navíc pejorativní nádech. Jazykovědec Karel Oliva na stejnou úroveň klade pojem pravdoláskař, jiní mluví též o dobrotvůrcích, havloidech, dobromilech a podobně. Pokud jsme za pojmem sluníčkáři schopni vidět nějaké konkrétní osoby z české politiky, tak si těžko vybavíme za jejich slovy představu něčeho vskutku revolučního, spíše si s těmito postavami spojujeme touhu po majetku, po moci a ovládnutí veřejného prostoru.

I česká literatura má nemálo pseudonymů. Snad někoho z nakladatelů nenapadne vydávat třeba Karolínu Světlou pod občanským jménem Johana Nepomucena Mužáková nebo Vrchlického pod občanským jménem Emil Frída. Nebo se dokonce dočkáme nového vydání básně Otokara Březiny Ruce, tentokrát s navráceným rodným jménem Václav Jebavý a aktualizovaným názvem veršů Pazoury?