MAGDALÉNA TOULOVÁ

Žena vešla do pokoje. Nesla v ruce větvičku modřínu. „Kam já si jen tu větvičku dám?“ dumala. Pak sundala ze skříně starou kameninovou vázu, vázu položila na komodu přikrytou pestrým přehozem a větvička modřínu už má své místo. Ještě pečlivě natočila větev, aby vynikly ty správné ostré úhly.

Tak chodila několik dní kolem té komody a vždy s potěšením pohledem pohladila to nenápadné a možná chudé zátiší. Pak ji napadlo: „Ono by nebylo špatné dostat tu větvičku modřínu na papír! Možná by to bylo i krásné?!“ A vzala papír, tužku, pár pastelek, zasedla a kreslila. První, druhý a možná i desátý pokus skončil v koši. Ale nevzdala se a překonala svůj ostych a nedůvěru ve své schopnosti a zvěčnila to zátiší v křídě na papír.

Když jsem vešla do toho pokoje, kde okna do dvora bývala dokořán a kde si průvan tak často hrával se záclonami, ten obraz mne oslovil. Měla ho vystavený na malířském stojanu (i když již dlouhou dobu nevzala do ruky ani štětec, ani pastelku). „Nenápadná větvička modřínu ve váze na jemně pastelovém pozadí“ – pořád ten obraz mám před očima.

Druhý obraz, který mne zaujal v tom malém bytě, byla víla. Dívenka v princezniných šatech skotačící na zeleném palouku a trhající květiny. Taková křehounká víla se světlými kudrnatými vlásky. A s jemným a trochu smutným úsměvem. Až později jsem se dozvěděla, že ta dívenka na obrázku je z pohádkové knížky Zub času, kterou ilustrovala Halina Mazepová.

Další obrázek byla reprodukce od Piccasa. Tvář muže a poblíž letící racek. Ta tvář byla otočena doleva a upřeně hleděla jakoby ven z obrazu. A hned vlevo vedle té reprodukce byla opřena fotografie muže sedícího za piánem. „To je můj Jiříček,“ říkávala mi žena malířka, když si všimla, že si tu dvojici prohlížím. Muže hledícího ven z obrazu a muže u piána. „Samozřejmě Picasso mého syna neznal a nemohl znát. Ale ta podoba těch dvou mužů byla velice nápadná a tak jsem je svedla dohromady aspoň tímto způsobem,“ sdělila mi na vysvětlenou, proč jsou ti dva pánové na obrázcích takhle pospolu.

Lillinka, takhle si ta žena nechávala říkat, ráda vzpomínala na dětství svého syna. Pro svého Jiříčka, když byl malý, napsala pohádku. „Bubáčci“ vyšli v roce 1949. Byla to knížečka psaná pro malého synka, který někdy trochu zlobil a v těch chvílích ho maminka a babička napomínaly: „Jen počkej, přijde si pro tebe bubák!“ A v té knížečce si pro zlobivého Jiříčka skutečně bubák přišel a odnesl ho a maminka s babičkou zůstaly samy. Ale pohádky mívají dobrý konec a Jiříček se zas vrátí a bubáčci někam zmizí.

„Nechala jsem ty bubáčky začlenit do normální společnosti. Pohádková strašidla nemají místo v nově budované společnosti! Chtěl to po mně nakladatel. A ta tvrdá, tvrdá doba měla potřebu dělat čistku i ve světě fantazie,“ říkávala mi Lillinka. „A tak jsem ty bubáčky prostě začlenila mezi obyčejné lidi.“

Další obraz, který mi zůstal v paměti, visel v maličké jídelně a byl jakýmsi průhledem do spoře osvětlené ulice. Náhlý poryv větru zvedl záclony a petrolejová lampa stojící na samém okraji parapetu se chystá spadnout do prostoru pokoje. Tenhle obraz neznámého autora byl darem od ctitele, který za ní chodíval do divadla v Kolíně. Reprodukce toho obrazu byla použita na obálce auobiografie Lillinky Zpěv Orfeův.

Pár nenápadných rolí si Lillinka zahrála i v prvorepublikových filmech: Za tichých nocí, Valentýn Dobrotivý a Jan Roháč z Dubé.

Ženu malířku, spisovatelku, herečku jsem navštěvovala až v jejím pozdním věku. Křehkost té dívenky-víly si zachovala i ve svém vysokém věku. Bohaté dlouhé vlasy, jemný a trochu smutný úsměv a nesmím zapomenout její vynikající paměť. S procítěním mi recitovala básně od Nezvala („tvá hlava přichází jak slunce z oceánu / a noc tě provází černým ebenem / Tvé vlasy ze zlata (nekroť je hřebenem) / tvé vlasy nesou si nad sebou slavobránu“). Někdy ty recitace mívaly pachuť bolesti. Nezval býval jejím milencem koncem 30. let a vztah to určitě byl velice bouřlivý. Nezval byl vůči Lillince velice majetnický, žárlivý a agresivní. Současně Lillinku velice obdivoval a miloval. Vždyť jí věnoval básnické sbírky: 100 sonetů zachránkyni Roberta Davida, 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida a 70 básní z podsvětí na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida. Sonety vyšly v letech 1936-1938 a pro literární obec to byl velký poprask. Zcela neznámý autor Robert David vydá úžasné básně a veřejností se nechce nechat poznat. Ze záhadných důvodů prozradí veřejnosti autorství těch sonetů až ve svých pamětech na konci 50. let.

Znáte ty pohádkové knihy od Lillinky: Zub času, Krásný nový čas? Já vím, málokdo je už zná. Lillinka mi jednou vykládala tajemství vzniku těch knížek. Už jako mladičká měla hodně fantazie a vymýšlela si různé zkazky a pohádky a ráda je pro pobavení vykládala svým přátelům. Nezvalovi se ty pohádky hodně líbily. Nechával si je vykládat pořád a znovu a znovu. Na konci 30. let minulého století byl Nezval už uznávaným českým básníkem. Vzal si do hlavy, že tato křehká dívenka se stane jeho zásluhou proslulou českou pohádkářkou. Přiměl Llilinku dát své pohádky na papír, aby se mohly publikovat. Lillinka se snažila. Udělala první pokus, druhý, třetí, ale proslulý český bard nebyl s textem na papíře spokojen a vždy její pokusy roztrhal a hodil do koše. Když pořád nebyl spokojen s literárnímí výsledky své křehké milenky, rozhodl se k razantnímu kroku. Vzal Lillinku do Brna a v nějakém špinavém penziónu někde v Žabovřeskách ji zavřel do pokoje a na světlo a mezi lidi ji pustil, až když byl s pohádkami spokojen. Povedlo se. Roku 1942 byl publikován Zub času. Jenom malá ukázka: Malý Jeník jednoho dne zabloudí v lese. Snad ho vedla nějaká dobrotivá víla, snad náhodou nepropásl onu šťastnou hodinu, v níž se splňují všechna přání: jisto je, že se pojednou octl v čarovné říši pohádek. První, s kým se setkal, byla malá hezounká holčička, Červená Karkulka. Ale běda, její pohádkový osud se nenaplňoval: desetkrát vyšla s výslužkou, ale desetkrát se vrátila ještě dříve, než ji mohl zlý vlk potkat a sníst.

Ústřední postavou v pohádkových fériích je Jeník, který zachraňuje pomalu mizející svět pohádek. Podobnost s říší fantazie německého pohádkáře Michaela Endeho a jeho Sebastiena v Nekonečném příběhu je velice nápadná, ale domnívám se spíš náhodná.

Tak jsem si zavzpomínala na ten malý pokoj v Praze-Dejvicích s oknem otevřeným do dvora a na ženu herečku, zapomenutou pohádkářku, malířku Lilly Hodačovou, narozenou 5. 11. 1910 a zemřelou 8. 12. 1998.