ZDENĚK HRABICA

Nejcennějším dárkem dětského věku života byli pro mne Karafiátovi Broučci; nebyl jsem sám, kdo se z knihy radoval. Darovaná kniha byla ještě donedávna největším pokladem.

Ten čas nenávratně zmizel. Uprchnul někam, odkud není návratu.

Knižním čtvrtkům a frontám na nové knihy se už vysmíváme jako relikviím z časů, tak často nyní proklínaných. Stejně je tomu s Kluby přátel a s Chvilkami poezie.

Pozorně jsem sledoval nedávné společenské, bilanční ankety. Dosti často v nich pózovali, jak je u nás nyní zvykem, stále jedni a titíž lidé, hvězdičky a hvězdy, zpěvačky a zpěváčci, neměnící se řada hereček a herců, jdoucích z jednoho do druhého televizního seriálu; ne už z těch, které se reprizují z nedostatku invence.

Současná tvorba nikomu nestojí za reprízu. Obdiv k retro je neutuchající.

Pokud jde o dárky, darované k lidské potěše, ani v jednom případě respondent, a tolik jsem jich měl před očima, nevzpomněl, že by dostal k narozeninám, k jmeninám, k svátku, k oslavě sebe sama knihu.

Pouze v jednom případě se tak stalo. Ostouzený, proklínaný a tolikrát napadaný prezident republiky Miloš Zeman nedávno vzpomněl (nikoliv poprvé), že největší radost i pod loňským vánočním stromkem mu opět udělaly knihy. Literatura faktu, vypovídající o hrdlořezu českého národa – Karlu Hermannu Frankovi.

Sám jsem dostal na prahu nového roku 2017 také knihu v podobě stolního kalendáře s ilustracemi někdejšího vojenského pilota Miloslava Martenka, sestavený knihkupcem Vratislavem Ebrem pro rok 2017 Úsměvně a literárně… (Futura 2016).

Už dvě desetiletí vybírám sídlištní popelnice. Nacházím literární perly. A z panelákového bytu nám vznikla k bydlení nepoužitelná – domovní knihovna…

Obraťme list. Už dva měsíce žiji v roce 2017 optimisticky a radostně. Přece nemohu nebýt jako všichni IN. Radost nevídanou mi tentokrát udělala k jmeninám 23. ledna 2017 nepředstavitelná produkce Radioservisu, jakožto programově a dokonale vytříbená pro náš sváteční i všední život.

Naslouchat hudbě nelze bez knihy

Než jsem se pustil do ohlédnutí, musel jsem hodně číst. Poslechnout si zbrusu nové náhravky v Českém rozhlase, v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu, pod taktovkou dirigenta Vojtěcha Spurného, přenádhernou Rybovou Českou mši vánoční. A k tomu ještě bonus Františka Xavera Brixiho a jiných. Žádalo si to znovu přečíst skvělou knihu Jiřího Berkovce Jakub Jan Ryba (Nakladatelství H&H Praha 1995). Bez toho by byl můj zážitek určitě poloviční. Zajímalo mne hlavně to, jak se podařilo mistrovské dílo nahrané z nejstaršího dochovaného opisu. Jde tedy o hudební knihu knih, a pak že knihy upadají v zapomenutí.

Jenom doba je přece jenom trochu jiná, snad v ní ubylo i času ke čtení, musí vypomoci sluch.

Až se znovu zastavím před památným kamenem věnovaným rodáku Přeštic, pedagogu, spisovateli, básníkovi a skladateli Janu Jakubu Rybovi před chrámem Nanebevzetí P. Marie v Přešticích, rozezní se mi v duši i jeho vánoční hudba. Nehledě na to, že svátky jsou už dávno za námi.

Na stolku jsem nyní objevil vůči předchozí nahrávce Radioservisu ještě další dvě nahrávky Barokní varhany Slovinska v podání Pavla Kohouta (1976), varhanisty, který se vydal po stopách Janečků, slovinské hudební rodiny českého původu, která zakotvila po celé Evropě. Je to opravdu hudební objev roku 2016.

Do příštích dnů mne pak doprovodila další nahrávka. Dílo Oskara Nedbala Vinobraní s bonusem Z pohádky do pohádky. Nahrávka z roku 1958. A pak prý byl konec padesátých let dobou Temna!