PETR CINCIBUCH

S Ludvíkem Hessem se znám od vzniku Divokého vína v roce 1964, tedy padesát let. Sdílel jsem s ním nadšení z umazání tiskařskou černí a euforii z každého nového čísla časopisu. (Mimochodem, byl jsem historicky jediným placeným redaktorem tohoto nepravidelného periodika tisknoucího poezii mladých autorů.)

Dokázali jsme spolu protelefonovat doslova celé noci a číst si básničky. Luděk (říkám mu tak půl století, tak u toho zůstanu) si dodnes pamatuje mé tehdejší telefonní číslo. Motorem časopisu byl on, ale považuji za svou zásluhu, že jsem ten motor nejednou nahodil, když už se zdálo, že je všemu konec. Za padesát let se v lidském životě odehraje mnoho, v životě Luďka Hesse to vydalo na několik autobiografických knih. Dovolím si i tu troufalost, že jsem u většiny jeho životních rozcestníků byl coby svědek. Byly to i události smutné a tragické. Všichni, kteří oslavence známe, stojíme stále v úžasu nad býčí silou, s kterou budoval Divoké víno, šlechtitelskou stanicí koní, nebo síť babyboxů, které zachránily víc než stovku dětí. Zažil jsem ho v situacích vážných zranění a nemocí, v kterých mi připomínal slavného lovce žiraf Josefa Wágnera, který nepřestával zvíře pronásledovat, ani když mu nadvakrát zlomilo nohu. Není nic nového na zjištění, že velké věci dokážou jen velcí lidé.

Přeji tomu muži v kalhotkách, co nosil krteček, jak říkala svého času má dcera, aby se i v dalších dlouhých letech mohl starat o nešťastně narozené bezejmenné děti, o děti své, o další generace hříbat, aby nadále pomáhal na svět básničkám mladých básnířek.

Luďku, staříku Lu, jak se sám tituluješ, přeju Ti do toho všeho hodně sil.