ZDENĚK HRABICA

Málokdo u nás vstoupil v nejširší povědomí českého společenského života včera – i poté, když čas oponou trhnul – ať zásluhou jakýchkoliv vichrů – po 17. listopadu 1989, tak jako hudební publicista a organizátor a dlouholetý předseda a jeden ze zakladatelů Jazzové sekce Karel Srp.

Nese v sobě bezpočet vlastností, které jiní nemají. Má v sobě od mládí hluboké znalosti o jazzové hudbě, která jej spojila s bezpočetným množstvím lidí všech generací. Nezlomil jej ani nespravedlivý šestnáctiměsíční kriminál v 80. letech na Borech. Ruce mu nedokázala spoutat policejní klepeta ani bílá páska před nespravedlivým soudem doby. Prožil na své kůži trochu jiný disent, než jaký prožili jiní, a nezradil v mnoha ohledech sám sebe a jiné. Zůstal věren svému kopytu a dal mu v podhradí jiné rozměry i v nové době s hodně starými, přežilými pořádky. Srpovo srdce bije na správné straně – jestliže včera v sobě slučoval náladu značné části mladé generace proti stupiditě, kterou se prezentovala a nebál se riskovat doma ani v zahraničí, pak posléze nechal své srdce znovu rozbušit na stejné frekvenci. Proti hnusu v jiném gardu nekončícího boje.

Všichni, kdo jsme mu po dlouhé roky nablízku, nebádáme, proč to všechno Karel Srp dělá, ale jsme rádi, že Karel Srp je. Proto se v jeho blízkosti objevuje tolik rozmanitých lidí. Je nám vždycky dobře, když jsme pohromadě.

Prezident republiky Miloš Zeman to dal nikoliv jenom ze své vůle – ale za nás všechny, kteří máme Karla Srpa rádi, tomuto neobyčejnému muži najevo tím, že mu nedávno připjal na klopu medaili.

A ten, kdo mu ji nepřeje, jak by řekl básník Jiří Žáček, zasloužil by galeje.

Karlovi je od 18. ledna 2017 čtyřikrát dvacet.

Milý Karle, drž se a zůstaň nám, jaký jsi!