ZDENĚK HRABICA

Dlouhá léta života jsem se přátelil se Srby, Černohorci, Chorvaty, Makedonci, zkrátka – tenkrát s Jugoslávci, což mnohé po prožitých tragediích nyní silně irituje. Těžko jsem nesl nálety bombardovacích letadel na Bělehrad v nedávných letech, krátce poté, kdy jsme se stali členy NATO. Proklínal jsem všechny, kdo si v tomto díle namočili prsty. Proklínal jsem později všechny, kdo uznali nezávislost Kosova.

V tragických dnech srpna 1968 jsem komunikoval s prof. Stipe Šuvarem, sociologem vesnice, členem ÚV Svazu komunistů Jugoslávie. S ním jsem sdílel v šedesátých letech měsíční studijní pobyt v hlavním městě Ázerbajdžánu, v Baku. Byli jsme spolu na výstavě výtvarného umění, na níž převažovaly portréty, fotografie a sochy Nikity Sergejeviče Chruščova. Stipe tehdy kriticky a veřejně prohlásil, že Sovětskému svazu chybí v kultuře a umění více cynismu – čili i nový Dostojevský. To byl oheň na střeše.

Když jsem se 21. 8. 1968 probudil, obdržel jsem řádky solidarity ze Záhřebu. Ne pro sebe, pro nás pro všechny.

Když jsme se rozhodli jít s pumami na Bělehrad, opětoval jsem dávnou podporu a solidaritu. Hluboce jsem se styděl i za prezidenta, který na celé čáře selhal a nebyl sám. Ve veřejném prostoru nebyl skoro nikdo, kdo by hlasitě zvedl hlas za ty, kdo nám tolikrát pomohli. A přece takoví byli, několik poslanců parlamentu i skupina umělců z Unie českých spisovatelů, nebudu je jmenovat, někteří by se asi nyní po sprše doby distancovali.

Nedávno jsem si přečetl slova srbského prezidenta Srbska pana Tomislava Nikoliče. Se zájmem čtu: „Srbsko ukázalo vztah k Česku – Československu nejenom v Kragujevci, kde je památník věnovaný československým vzbouřencům z první světové války, kteří odmítli páchat zvěrstva na straně rakousko-uherské armády a Němců. Vzbouřili se a byli tam zabiti, zastřeleni a jsou tam pochováni… i svým postojem v roce 1938, i v roce 1968. V roce 1968 se to znelíbilo velkému Rusku, tehdejšímu Sovětskému svazu, a dlouho pak trvalo, než se vztahy urovnaly…“

Hodně slov věnovala hlava Srbska Evropské unii, zájmu o spolupráci v ní. Hodně slov věnovalsrbský prezident svému vztahu k českému prezidentovi, panu Miloši Zemanovi: „…Miloš Zeman je netypický politik, nezapadá do žádných stereotypů nebo vzorců. Nemá rád Evropskou unii, byl proti bombardování Srbska, byl proti uznání Kosova a Metochie. Stejně tak nyní, kdy je prezidentem, svobodně vyjadřuje své postoje. Naopak v době bombardování v roce 1999 především tehdejší prezident Havel, kterému Srbsko věřilo a kterého si vážilo pro jeho tvůrčí dílo, k nám byl nemilosrdný.“

Nad postojem naší země ke Kosovu projevila hlava Srbska lítost, vyjádřil přesvědčení, že jsme to udělat museli, z jakého příkazu je zcela zřejmé.

Hodně zajímavý rozhovor v elektronických Parlamentních listech a hodně zajímavých odpovědí, tolik v rozporu se vším, co se kolem nás léta odehrává. A srbský prezident otevřeně naznačil, kolik toho zatím neznáme – kolem bombardování Bělehradu a kolem uznání samostatnosti Kosova, kde jako suverénní stát nemáme dosud ani velvyslance; srbský prezident nemlčel ani ke vztahu k nově zvolenému americkému prezidentu Donaldu Trumpovi. Neoplýval žádnou překypující radostí nad jeho budoucností, ale přiznal, že by si dovedl představit, k čemu by vedlo vítězství Clintonové, jíž jsme již u nás chystali oslavný ohňostroj.

Stejně jako ve vztahu k Rusku existuje podle Nikoliče i ve vztahu k Trumpovi šance.

Tak co, pánové v nerozborném svazku, co k tomu řeknete, když tak dohromady ve většině hrobově mlčíte?

A hlavně, co budete hlásat už zítra?