JAROSLAV KOJZAR
Požár Národního divadla
„Bylo to v pátek, v pozdní odpoledne. Šli jsme s tatínkem na obvyklou procházku přes Újezd k řetězovému mostu. Noviny byly i dnes, jako denně, plny radostných zpráv: ‚Velký svátek českého národa se blíží. Stavba Národního divadla před dokončením! Množství přihlášek krojovaných spolků z celé naší vlasti. Osm Uměn, dílo malíře Františka Ženíška, už zdobí strop hlediště! Sochař Schnirch pracuje na trigách!‘ Zůstali jsme stát na mostě a hleděli na vznosnou budovu na břehu řeky. Co se děje? Zpod střechy vystupovaly obláčky kouře. Lidé si na ně znepokojeně ukazovali.
‚To nic není,‘ usmál se tatínek. ‚To jsou klempíři, svářejí plech a upevňují hromosvod.‘
‚To není možné,‘ ozval se hlas vedle nás. ‚Tolik kouře, jen se podívejte.‘
Opravdu, kouře bylo nápadně mnoho. Vtom se přihnala skupina lidí v pracovním obleku. Dělníci ze Smíchova… Zahlédli kouř nad divadlem. Zdálo se jim, že vyšlehl i nízký plamen. Nechali práce a hnali se na pomoc.
Z galerie proti Prozatímnímu divadlu vyrazil sloup kouře. Vedle báně vyšlehl plamen. A už se valil hustý dým i z báně na straně k mostu. Už nemohlo být pochyb.
‚Hoří – Národní divadlo hoří!‘
Najednou byl most plný lidí. Rychle – zavolejte hasiče! Celý houf se rozběhl k automatům hasičské stanice, ale v okamžiku byli zpátky. Automaty nefungují!
‚Dělejte něco – divadlo shoří!‘
Ale co dělat? Nikdo nevěděl. Ozval se hlasitý zoufalý nářek a nastal neslýchaný zmatek…“
Tak nám tragický okamžik onoho 12. srpna roku 1881 vylíčil novinář Vladimír Kovářík ve své knize Staropražské romance.
Nic nebylo v pořádku
Všechno se tehdy spiklo. Neopatrnost dělníků dokončujících pomocné práce na hromosvodu způsobila požár. Bylo by možné ho v samém začátku uhasit, kdyby…
– Velká část pražských hasičů nebyla odpoledne na pohřbu bývalého jejich, což zřejmě způsobilo, že rychlost jejich reakce nebyla taková jako jindy. Požár, po návratu na strážnici ještě nahlášen nebyl. „Až teprve tak celou hodinu po příchodu našem z pohřbu bylo nám z Prahy (do Karlína) telegrafem oznámeno, že tažen byl požární automatv tehdejší Poštovské ulici… Sbor náš karlínský na toto oznámení ani nevyjel, maje nařízení rady městské, aby do Prahy jezdilo se na určité oznámení požáru, a nikoli na pouhé zatažení požárního automatu…“ (S. Karlínský: Zábavné črty ze života kominického a hasičského).
– Nastal problém i s vodou. Ještě hořelo jen na střeše, když do divadla přispěchal autor plánů na vodovodní potrubí inženýr Zelený („Zelený se bezpečil, že požár se obmezí jen na střechu nad jevištěm“ – F. A. Šubert: Národní divadlo v Praze). Jenže kropící zařízení po chvíli selhalo. Stav vody v nádrži na Karlově, odkud byly napájeny hydranty Národního divadla, poklesl z 5,5na 3,5 metru. Shodou okolností den před tím velká roura novomlýnského vodovodu praskla. Stav vody údajně byl v té chvíli nejnižší za celých předchozích sto let.
– Navíc montér vodovodu v prvním zmatku otevřel zbytečně všech dvanáct hydrantů a tím vyplýtval na samém počátku vodu.
– Inženýr Vorel se pokusil alespoň spustit „železnou oponu“. Nepodařilo se mu to, protože z bezpečnostních důvodů byla uzavřena na klíč a ještě připoutána řetězy, aby nespadla na štukatéry.
Jak později napsal ve výše uvedené knize F. A. Šubert: „Nebylo ani jediné hradby, u které by se byl musil požár zastaviti, nebylo také vody a nebylo konečně ani včasné pomoci ze strany městského sboru hasičského“. Tragédie tedy mohla klidně pokračovat. Hasiči, kteří později přijeli, mohli zachránit jen málo, vlastně jen několik okrajových místností a budovu Prozatímního divadla. To ostatní, co se dalo zachránit, sedadla, umělecká díla, kulisy, vynesli dobrovolníci, kteří přišli zachraňovat, ještě před příchodem hasičů. Citováni jsou především Podskaláci, kteří dorazili mezi prvními.
Premiéra
Premiéra se měla konat 12. září. Tedy ta skutečná. Ta pro Čechy, ta plánovaná. Byla však i jiná. V ještě nedokončeném divadle, narychlo připraveném pro soubor i pro diváky, s nedodělávkami narychlo provizorně zakrytými. Tehdy, bylo to počátkem června 1881, zemský výbor nařídil Sboru pro zřízení Národního divadla a Slavnostnímu komité, jež tehdy vedl Miroslav Tyrš, otevřít divadlo na počest svatby následníka trůnu korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Stephanií. „K tomuto nedůstojnému rozhodnutí dospěli čeští politikové proto, že do mladého následníka trůnu vkládali zvláštní naděje. (Byli přesvědčeni, že by byl ochoten, až se stane císařem, dát se korunovat za českého krále, což František Josef I. odmítal).“ (František Černý – Eva Kolárová: Sto let Národního divadla). Protože však většina Čechů toto gesto neschvalovala, bylo rozhodnuto, že otevření divadla je jen „prozatímní“ a po několika představeních se zavře, aby se definitivně otevřelo až v září.
A tak se tedy hrálo. Na programu byla Smetanova Libuše. V roli kněžny se představila slečna Sittová, v roli Přemysla vystoupil zlonický rodák Lev. V dalších rolích se představili Čech ml., Vávra, Hynek, Stropnický, Eleonora z Ehlenbergů… Následník trůnu Rudolf s celou svitou přišel. Na jeho počest se zahrála rakouská státní hymna a na počest Stephanie belgická. V divadle zůstal až do první proměny v 2. jednání kdy prý opustil divadlo „vysloviv skladateli Mistru Smetanovi se skladbou a intendantu se stavbou své uspokojení…“ (Divadelní listy, s. 153). Zjevný nesouhlas s obsahem opery nemohl lépe vyjádřit. Nedivme se proto například Janu Nerudovi, když ve svém dopise V. K. Šemberovi napsal: „Nemrzí mně to, že já, který jsem 20 let jako dítě se na to těšil, jsem tam nebyl – byla tím vinna právě nemoc – ale to mne mrzí, že to nebytí je mně lhostejno…“ (Čtení o Národním divadle). A ještě jedno, dobové svědectví: „V divadle nebylo žádné nálady, však tam také nebylo českého obecenstva.“ (Divadelní listy 1881, str. 156).
Nová sbírka
Ještě ten den, vlastně ve chvíli, kdy divadlo hořelo, někdo přišel s nápadem na uspořádání další sbírky. Nápad se šířil rychlostí blesku. Druhý den se sešel Sbor, aby vypracoval provolání k národu. Skoro to nebylo ani třeba, protože sbírka na znovuvýstavbu Národního divadla běžela svými zcela neřízenými cestami.
„Dny, které následovaly, byly sice smutné, ale slavné. Lidé chodili ke spáleništi jakoby na národní pouť. Dívali se na směsici ohořelého dřeva a zprohýbaného železa, které se podobalo spíše hadrům než kovu. Z železné opony zbyl jen ohromný kornout. Ženíškova opona shořela na popel.
Pěsti se svíraly, do očí se hrnuly slzy, ale srdce se otvírala. Za deset dní po požáru, 22. srpna, přinesly noviny radostnou zprávu:
Na obnovu Národního divadla bylo sebráno půl milionu zlatých…“ (Vladimír Kovářík: Staroměstské romance).
V Listině pamětní z 31. května 1883 můžeme číst, že od 13. srpna do 31. prosince 1882 bylo na obnovu Národního divadla vybráno od všech vrstev obyvatelstva 1 173 351 zlatých a to za tak krátkou dobu. (Údaj z knihy Jana Bartoše Národní divadlo a jeho budovatelé). Předchozí sbírka probíhala na třicet let a bylo při ní vybráno přibližně stejné množství zlatek.
Co dál
Sbor měl ovšem ještě další úkol. Znovu obnovit Národní divadlo.Začal tím, že požádal architekta Zítka o to, aby připravil nový projekt. To nebylo příliš rozumné, zvláště když stavební odbor města a Sbor požadoval některé změny proti předešlému projektu. Zvláště šlo o zásahy do estetického vzhledu a kapacitu hlediště. Zítek chtěl kvůli bezpečnosti snížit počet sedadel. Sbor naopak z důvodů možných lepších hospodářských výsledek chtěl udržet co největší kapacitu divadla. Také zkušenosti s minulými zásahy do projektu Zítka rozčilovaly, proto nakonec připravit nový projekt odmítl. Z těchto důvodů nakonec, přes snahu Riegera přesvědčit Zítka a zároveň i Sbor, aby každý udělal určité ústupky, byl hledán jiný architekt. Stal se jím nakonec spolupracovník a žák architekta Zítka profesor Josef Schulz, jenž si ovšem dal své podmínky. Především Sbor musel souhlasit, že pravomoci stavebního odboru budou omezeny. Měl mít napříště pouze poradní funkci a sestávat z nejvýše pěti členů, z nichž dva jmenoval Schulz sám. O projektu a jeho provádění tu měl tedy napříště rozhodovat především on. Schulz se za těchto podmínek zavázal, že rekonstrukci provede do dvou let.
Termín dodržel. Osmnáctého listopadu roku 1883 mohl předseda Sboru pro zřízení Národního divadla František Ladislav Rieger převzít zcela dokončenou budovu.
Z knihy Osudové okamžiky českých dějin II., kterou vydalo nakladatelství FUTURA