MILAN BLAHYNKA

Desetiveršová strofa a také lyrická básnická forma decima je původu provensálského nebo španělského, v tom se poetiky rozkošně rozcházejí. Na rozdíl od sonetu nebo villonské balady není decima jako druh básně u nás dávno jako doma; ani třetí vydání Jungmannovy Slovesnosti z roku 1845 ji – a dokonce ani jako strofu – neregistruje. Avšak už rok na to v Pešti vydaná Sládkovičova Marína a pak i Detvan (dodnes živé vrcholné skladby slovenského romantického básníka) se skládá z decim, což je prý jeho „umelá desaťveršová strofa“, „odlišná od jednoduchej dikcie folklornej piesne.“

Co dosud brání nazývat decimu decimou? Přetížení toho termínu jinými významy? Decima je v hudbě název pro jeden z intervalů, ale podle Akademického salovníku cizích slov (1997) to bývalo také synonymum pro nenáviděný desátek, odváděný vrchnosti, a co horšího, je tu sloveso decimovat a slovo decimace, podle téhož slovníku „poprava každého desátého“ a pak i „hromadné zabíjení, (z)ničení, vyhubení, oslabení“.

Nedá se jistě vyloučit, že i obava ze spojování básnické decimy s výstražnou a tvrdou odvetou za neprozrazení pachatele nebo s exemplárním potrestáním, nelze-li z různých důvodů usmrtit všechny „viníky“, přispěla k nepojmenovávání desetiveršových strof a básní o deseti verších decimou, takže se může zdát, že nejen báseň decima, ale ani stejnojmenná strofa není v naší a slovenské poezii běžná, leč zdání klame: namátkou jen připomínám dvě Seifertovy rozsáhlé básně, z Kamenného mostu (1944) Májovou romanci, z Romancí o mládí a víně (1953-1954) Plášť z igelitu. Obě jsou psány v decimách.

Rozhodující důvod, proč se desetiveršová strofa málokdy u nás nazývá decimou, je podle mého soudu v její nenápadnosti, v jejím neproslavení velkým světovým básníkem, zatímco například strofa čtrnáctiveršová je známá jako oněginská nebo puškinská. Strofa o deseti verších je jaksi obyčejná, jako je právě tak obyčejná desítková soustava, natolik zažitá, že se z ní (přes různé „revoluční“ pokusy o změnu) až do razantního nástupu dvojkové soustavy computerů vymykal jen kalendář, rezidua starých měr a poezie, krystalizující nejčastěji do strof a básní o různém počtu veršů.

Kdo osmělil k nenápadným desetiveršovým strofám a pak i sbírkám decim Martina Reinera, který po třiceti Decimách (1996; k nim přidal roku 1998 dalších pět v jejich reedici společně s druhou verzí Posledního roku) vydal nedávno nové decimy (Druhé město, Brno 2015)?

Jejich autor naznačil odpověď sám, když ve svém Básníku, románě o Ivanu Blatném (2014), cituje jako „přelomovou“ báseň vývoje Ivana Blatného Dvory, napsanou v decimách, u nás tradičně nedodržujících počet slabik, rytmus a rýmy původních decim. Mohl však citovat i v decimách psané Blatného básně z let před příklonem k poetice Skupiny 42, třeba Slunečnípíseň nebo Romanci („Jednoho večera jsem naslouchal…“)

Sugestivní moc decimy si Reiner objevil během mnohaletého studia života a díla Ivana Blatného.

Blatný dokázal rozzářit nenápadnou strofu vysoce lyrickou zpěvnídikcí (před přimknutím ke Skupině 42), a pak fascinující řečí tvrdé skutečnosti. Strofa podle Poetiky (1881) Josefa Durdíka „desítiřádková“, tedy svým inženýrským a kupeckým počtem řádek, počtem všelikých přikázání a normativních pravidel cizí poezii, provokovala ho zřejmě k získání pro básnické porozumění světu.

Martin Reiner rozpoznal u nás nevyužitou lyrickou potenci decim (že by v okouzlení třemi decimami v 70 básních podsvětí na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida?), a to už nejen jako strofy v lyrickoepické skladbě, ale i jako formy samostatné lyrické básně. A svou třetí sbírku sestavil výlučně z decim.

Nebyl by však tvůrčí básník dneška, kdyby s decimou neexperimentoval.

Klasická decima je jednolitá, jako kdysi byl nebo chtěl být svět. Už dávno takový není a k jeho stále zřetelnější rozmanitosti nemůže básník zůstat slepý a hluchý. Z pětatřiceti Decim Reiner jenom 9 napsal jednolitých, bez předělů, u 26 vyzkoušel celkem sedm variant vnitřního členění předěly, a to: 1x7 veršů+2+1, 1x 6+4, 2x 5+4+1, 1x 5+3+2, 19x 5+5, 1x 4+2+4, 1x 1+4+5 veršů.

Už nadpoloviční většina z Decim roku 1998 byla tedy členěna předělem právě uprostřed, 5 a 5 veršů. Nové decimy jsou nové už tím, že všechny jsou takto dvojdílné; Reiner zřejmě našel optimální tvar pro vyslovení zážitku dnešního svého věku a vůbec světa. Decimu rozpůlil, jako je rozpolcený dnešní svět, v němž „na slovech vůbec nezáleží“, neboť slova jsou už „jen šotci a skřítci… / a kati a děvky, a nehodní kněží,“ jak praví decima Úvodem.

Příznačná jsou první slova druhé sloky decim: „ale“, „jak“, „jako“, „jaké“, „i“, „naopak“, „tady“, „a“, „s námi“. Avšak i tam, kde takový signál tu protikladu, tu stvrzení, tu gradace nebo zpochybnění chybí, i tam, kde se mezistrofní předěl překlenuje syntaktickým přesahem, druhá sloka odpovídá na první. Básníkova Noc?

„Z pohledu výra – přísně vzato – / jsme spáči oddaní víře. / A vlastně kdejaké zvíře / se může smát, jak to / tu vedem. I to malé netopýře // si stojí lépe, hlavou k zemi… / rejsci se v noci pisklavě tlemí, / zatímco my v polštářích / žvýkáme pelyněk a hřích… / Vlasy sivé nadějemi.“ Jak by nebyly sivé, když ke kurzivou vyznačené víře a nadějím chybí láska?

„Stoupenec nedozírna“ v básni Poušť nesmlčí pak pocit, že právě jeho láska ho „rozdrtí“.

Shodou okolností píšu recenzi trapně až rok poté, co jsem sbírku dostal. Jedna z těch okolností: Pořád jsem k ní měl jen paklíče. Až nyní vydal básník další knihu (o níž jindy), povídky, a na jeji přední desce klíč i k Novým decimám: martin reiner / jeden z milionu / větrné mlýny. Jasná autostylizace; i žádné velké písmeno je součást jeho autostylizace v jednoho z milionu.

Kde se bere u osvědčeného iniciátora čilého literárního života, veleúspěšného nakladatele a u vysoce respektovaného a oceňovaného autora poznání o obecné tvrdosti, krutosti, až škodolibosti života a o tom, že „na slovech vůbec nezáleží“ a že tady u nás „i po dešti zůstávají plytká“?

V jeho schopnosti vidět lidi, krajiny, města, osudy, sny a sebe zevně i zevnitř, shora i zdola; v jeho nedoberné básnické empatii a ve vědomí sounáležitosti se zemí a vším jejím tvorstvem.

Má se za „pravěké zvíře“? Jeho Nezval si vysledoval rodokmen až k přesličkám, k prahorní žule a manganu a v další sbírce, psané v době, kdy se mu dostávalo nejvyšších poct, rozpínal křídla „nad všední den / prostě lidský, / nad lidský sen / každodenní a heroický.“ Reinerova Hvězdnáobloha „není plná héroů, kteří vidí / za roh vteřin,“ je však jako poezie podivuhodného kouzelníka a všech velkých básníků „pro prosté lidi“; „je přesně taková, / jaká je zem, po níž chodí“ ti prostí lidé.

Reiner neváhá riskovat nařčení z opakování klišé z padesátých let, naštěstí je tu poslední verš decimy, verš, který to klišé energicky škrtá: „Jen někdy zrána smíš ji růžově lakovat.“

Nové decimy, „průhledy do jiných světů“, jsou vše, jen ne lakování. Jsou sbírkou solidarity, jaká se dnes nenosí nebo jen falešně deklaruje, solidarity s bezdomovci, co „se tu zubí ve své bídě“: „Jenom to občas vidět! / Jenom ty vzkazy přečíst správně, / hlavně… ten o soli země, / který je zapsán v lidech.“

Rozčleněním decimy ve dvě sloky, nabité napětím ve světě i v nás a hlavně lidskostí, dramaticky se doplňující a dobírající se divné složitosti všeho a všech, alarmující i laskající, vdechl Reiner staré básnické formě nový život, novou svěžest a přitažlivost.

Do poetik a příruček, které mnohé decimu vůbec nevedou, bude ji třeba vrátit a dvoudílnou decimu pojmenovat decimou Reinerovou; nebo reinerskou?