ZDENĚK HRABICA

Občas se zamýšlím nad zvláštními procesy, které se v zemi Czechia – ať již existovala naše země pod různými názvy – v Koruně české, v soustátí Čechy, Morava, Slezsko, či v povoleném názvoslovném hybridu – z vůle Adolfa Hitlera – Böhmen und Mähren či ve Slovenském štátě, pak zase v ČSR, ČSSR, ČSFR nebo nyní v Česku a případně ve státě na oko pro jiné a zvláště pro venek odlišné od Česka – Czechia, odehrály a rozehrály.

Přemýšlím, proč se vždy od nás oddělovaly svým chováním a činy figurky, které se za mrzký peníz nebo z přesvědčení propůjčovaly jakékoliv policii a sloužily jí až do morku kostí?

Každý, kdo žil nějakou dobu ve Spojených státech nepopírá, jaké úctě se těší utajení a později otevření spolupracovníci i agenti FBI, když plnili a plní jeden ze základních imperativů svého vlastenectví. Zvláště když odhalí některého z početných agentů KGB, NKVD nebo GRU. Donášeli, sledovali, slídili, odposlouchávali, fízlovali, nasazovali jiným do jejich obydlí „štěnice“, filmové nebo fotografické kamery, aby je odhalovali.

Vetřelci do soukromí.

Nikde jinde však těmto figurám nenastavovali taková zrcadla, jakými perlil ve svých povídkách a ve svých nesmrtelných Osudech dobrého vojáka Švejka génius Jaroslav Hašek a konečně i Franz Kafka.

Oba do osidel takových služeb nakonec možná nechtěně padli. První, když se vrátil jako československý legionář i rudoarmějec 5. armády ze sovětského Ruska a druhý v analýze, podané ve svých dílech a za života nevydaných knihách, zejména ve svém nesmrtelném románu Zámek.

Kromě poválečného Německa a kromě určitého a dosti dlouhého období v USA, díky dlouhým etapám třídního boje a pěstování třídní nenávisti v bývalém SSSR – snad nikde jinde než u nás, tolik a od podlahy nelustrovali, nepřijímali zákony o zločinnosti a protiprávnosti předcházejících režimů, jako tomu bylo a dosud je u nás.

A přesto – na rozdíl od vlastenců, sloužících do roztrhání těla v rolích „uší vlasti milené“ nelustrovali všechny tak důsledně jako my.

Když vyšly tzv. Cibulkovy seznamy agentů a spolupracovníků StB a bratr vinil sestru ze zločinu, rozhojnily se nevídané lustrace. Ještěže nebyly znovu zavedeny, jako tomu bylo po druhé válce, malé a velké dekrety za kolaboraci.

Když Václav Havel pobýval v roce 1968 v USA a připravoval pro Literární listy sérii rozhovorů s hlavami s vavřínovými věnci na hlavě, četné významné osobnosti československé poúnorové emigrace USA jej odmítly, v podezření, zda nesbírá informace pro StB.

I lustrace se po listopadu 1989 ve svém celku vymkly aktérům z ruky.

To je dneska již nadmíru jasné a ve svém celku vše vedlo k tautologii, ocitli jsme se v kruhu, z něhož nebylo a není úniku.

Nebyli jsme si všichni rovni, někteří byli přece jenom rovnější.

Zvláště mezi novináři tu vzniklou situaci mohu věrohodně a veřejně dokázat. Ale proč se brodit v exkrementech?

Musím se s úsměvem dívat na nynější obvinění někdejšího předsedy vlády ČSSR Ladislava Adamce, jaký to byl přece jenom pěkný ptáček, když pracoval pro sovětskou NKVD a KGB a pak si přes velký stůl v sametovém předklonu podal ruku s pozdějším Mesiášem, za asistence Mariána Čalfy.

A bylo po ptákách.

Cožpak jsme a budeme navždycky slepí, hluší nebo chromí?