Ivo Fencl hovoří s Lubomírem Mikiskem
Lubomír Mikisek (*1950 v Praze) žije v Plzni. Vystudoval střední průmyslovou školu – obor strojírenství. Píše prózu i poezii. Je členem Střediska západočeských spisovatelů a Obce spisovatelů České republiky. Knižně debutoval povídkovou sbírkou PŘÁNÍ (2005), je spoluautorem prozaického triptychu ROZLOUČENÍ (2005), podílel se i na publikacích NEVĚRY II (2005) a DUHOVÁ KULIČKA (2006). Jeho první román KDYŽ TANČÍ VÁŽKY (2008) byl určen převážně ženám. V roce 2011 vydal básnickou sbírku PŘITAŽLIVOST MEDÚZY a ve Spojených státech v angličtině povídkovou sbírku A WISH. Následoval román DLOUHÁ NOC LÁSKY.
Lubomíre, právě jste vydal novou knihu ZA OBZOREM JINÝ SVĚT. Je to příběh stárnoucího muže, který přišel před důchodem o zaměstnání, o manželku i o střechu nad hlavou. Převážně nevlastní vinou klesl až na samé dno společnosti. Proč jste si vybral téma, který se dotýká právě problému bezdomovectví?
Ta myšlenka nevznikla náhodně. Už delší dobu před napsáním knihy jsem ve městě občas sledoval bezdomovce. Samozřejmě ne nijak cíleně, spíše ze zvědavosti, když jsem je náhodně potkal. A tak jako většina lidí, měl jsem rozporuplné pocity. Soucit a lítost se ve mně mísily s úmyslem jim podat pomocnou ruku, něco pro ně udělat, ale zároveň také s obavou, jaký by to mělo dopad, jak by to přijali a zda by malá jednorázová pomoc měla nějaký význam. Pak jsem ovšem potkal bezdomovce, mého bývalého kolegu, kdysi vedoucího pracovníka velkého podniku. A po delším rozhovoru s ním mě napadla myšlenka jeho příběh napsat. Samozřejmě s jeho souhlasem. Usoudil jsem, že to bude pro ty lidi bez přístřeší možná větší pomoc, než kdybych jim dal nějakou finanční částku.
Vaše kniha ale není žádný „manuál“ pro muže, který společensky klesne na dno. Čím podle vás vůbec může pomoci takovému člověku, pokud by ji přečetl, a čím může pomoci naší společnosti?
Ano, to je správná otázka. Moje kniha není a ani nemůže být manuálem pro řešení problému bezdomovectví. Každý člověk je jiný a každý bezdomovec je jiný a některý z nich se může chovat i v tomto prostředí zcela odlišně než ti druzí. Záleží na každém jednotlivci, jaké kroky zvolí, nebo jestli se jen nechá vést ostatními a smíří se s daným stavem. Ale pravdou je, že jedna třetina všech bezdomovců by se chtěla dostat zase zpět do normálního života a neví, jak na to. A protože v jejich prostředí hraje každá sebemenší změna k lepšímu velkou roli, může být pro ně moje kniha inspirací. Ale její největší vliv vidím ve změně pohledu naší společnosti a tady může mít velmi pozitivní význam. Už se mi to potvrzuje od mnohých čtenářů, kteří mi překvapeně sdělují, že po jejím přečtení podstatně změnili pohled na bezdomovce.
V jakém smyslu došlo ke změně jejich pohledu?
Myslím, že je kniha donutila k hlubokému zamyšlení. Najednou zjistili, že mnozí ti bezdomovci se ve své situaci neocitli vlastní vinou, ale shodou nešťastných okolností. Dále pak, že to nejsou jen tupé a špinavé bytosti, bezcílně bloumající městem a posedávající na lavičkách, ale že mají také svá přání, touhy, city a hlavně snahu dostat se zase zpět do normálního života. Alespoň někteří z nich.
Vaše kniha na mnohé čtenáře, ale spíše čtenářky, může působit velmi smutným až depresivním dojmem. Byl to váš úmysl ji takhle napsat?
To v žádném případě. Já jsem poměrně velký optimista, ale ty postavy si tam v tom příběhu začaly žít svým vlastním životem, tak jak si jej žijí i v realitě. Je nutné si uvědomit, že život bezdomovce je plný zoufalství, smutku, deprese, hladu, bídy a strachu z budoucnosti a nemoci. Alespoň takhle to vnímají ti, kteří touží po návratu do normálního života. Ti ostatní určitě také, ale na rozdíl od těch prvních se s tím smířili. A takový příběh snad ani nejde napsat vesele a vtipně, protože ten jejich život je ještě mnohem drsnější, než jsem jej já napsal. Přesto jsem tam prvky k pousmání občas vložil, neboť i v těžké situaci si lidé často dokážou humor zachovat.
Mám pocit, že vytvoření pozitivního hrdiny je lehčí pro autora s dobrým charakterem. Skoro by se nabízela otázka, zda pro vás jeho vytvoření nebylo bezpracné. Co si o tom myslíte?
Já bych to takhle neviděl. Ani pozitivní hrdina není dokonalý. Je to normální člověk s mnoha lidskými chybami a nedostatky a o to víc je pracnější v knize všechny jeho charakterové vlastnosti čtenáři ukázat. Nikoliv tím, že je vyjmenuji a popíši, ale naopak, měly by vyplynout z jeho chování, dialogů a myšlenkových pochodů. Myslím, že je to pak pro autora dokonce složitější než u hrdiny záporného.
Můj otec byl zaujat motivem tří knih, které si hrdina vzal s sebou na dno. Vy jejich názvy velmi působivě nezmiňujete, takže si každý čtenář může dosadit svoje. Byl to záměr? Co myslíte, lze dosadit za jednu z těch knih Bibli, jak si třeba představuje věřící?
Ano, byl to můj záměr u těch tří knih neuvádět jejich názvy. Především proto, že jsem to nepokládal za důležité. A pak – každý čtenář má rád jiný typ literatury. Kdybych uvedl názvy těch knih, možná by to bylo pro mnohé zklamáním. Položili by si řečnickou otázku – co si to, proboha, nechal za tituly? A možná, že hrdina by v jejich očích jaksi poklesl. Totéž by se stalo i s Biblí. V očích věřících by zřejmě stoupl, ale bylo by zajímavé, jaký pohled na něho by zaujali čtenáři – ateisté.
Osobně mi vrtá hlavou postava hrdinova syna. Hrdost brání hlavnímu hrdinovi ho poprosit o pomoc. Myslíte, že by za synem nešel opravdu nikdy?
Hrdost někdy dokáže hrát v životě člověka velkou roli, to je pravda. Často bývá obtížné ji překonat a klesnout do role zkroušeného prosebníka, který se ocitl na pokraji zoufalství a neví, jak dál. Mnozí to bez pomocí těch druhých prostě nedokážou. Ale v případě mého hrdiny Roberta je to jinak. Se synem se setká, aniž by tyto pocity měl a jejich vztah se zlepší.
Z kolika asi procent se kniha zakládá na skutečném příběhu vašeho známého?
Ta realita je větší než 70 procent.
Ve vaší knize také zaujme sekvence s hracími automaty. Skoro bych řekl, že pochází z vaší vlastní zkušenosti. Není tomu tak?
Ne, to rozhodně tak není. Já nikdy na hracích automatech nehrál. Ale samozřejmě i tady se jedná o skutečnou realitu, jak se opravdu stala.
Myslíte si, Lubomíre, že by tento příběh mohl mít pokračování? A jaké?
Ano, v mé další knize, na kterou se přes zimu chystám, se čtenář dozví, jak to všechno dopadlo. Se synem – i s vyřešením celé situace. Nebude to pokračování, ale samostatný příběh s jinými hrdiny. Postavy z této knihy se tam ovšem objeví a budou hrát malé vedlejší role.
Lubomír Mikisek: Za obzorem jiný svět. Fotografie Stanislav Karkoška. Předmluva Ivo Fencl. Vydalo Nakladatelství LYNX. Brno 2016. 160 stran. ISBN 978-80-86787-94-7