Kočka Malvína

Je to nádherný příběh, co napsala paní Seminová, no a já nemůžu jinak než se s vámi, milí čtenáři, o něj nepodělit. Tady je:

Dva andělé, žena pospíchající po schodech. „Dělej, strč ji,“ pobízí jeden anděl druhého. „Ne, když ji strčím, tak upadne, zlomí si nohu. Už několikrát přišla do práce pozdě, a když teď zůstane dva měsíce na nemocenské, přijde o práci.“ „Strč ji, pak ti to vysvětlím,“ na to první anděl.

Dva andělé, dvě mladé ženy jedoucí v autě, před nimi náklaďák naložený kládami. Jedna kláda visí z nákladového prostoru. „Nenech tu kládu viset jen tak, shoď ji na auto.“ „Nee, to nemůžu, ty dvě v autě se zabijí a mají malé děti.“ „Nezabijí se, jen se leknou. Tamhle za zatáčkou je cedule s nápisem Čekají vás doma, připoutej k němu jejich pozornost.“ Chvilka nepozornosti, kláda padá na auto, ženy vyděšeně volají domů.

Dva andělé, pohledný čtyřicátník se snubním prstýnkem, krásná dívka, firemní večírek. „Ať se ještě napije.“ „Ne, protestuje druhý anděl, už má dost, podívej, jak dělá oči na tu krasavici, ještě chvíli, a přestane se kontrolovat.“ Chvilka zaváhání, muž si dá ještě skleničku a za chvíli zve tu krasavici do hotelu.

Žena z prvního příběhu opravdu svou práci ztratí. Ale během nemocenské začne šít pro lidi, už to kdysi dělala a bavilo ji to. Teď v době vyhazovu má už pět zakázek a vůbec ji nemrzí, že ztratila práci. Pohoda a klid je víc než jistoty.

Jedna z žen z druhého příběhu dá v práci výpověď. Dojde jí, že její místo je u manžela a u dítěte, že chce vidět své dítě vyrůstat, ne promarnit jeho dětství po hotelech. Narodí se jí další dítě, ona během mateřské vystuduje, stane se psycholožkou a pomáhá lidem.

A co ten čtyřicátník? Má rodinu. Ale tam už dávno žádná není. Manželka zapomněla, že je ženou, selhává komunikace. Právě díky téhle nevěře si manželka uvědomí, kde dělá chybu, a změní styl komunikace s manželem. Šance na záchranu manželství je tady!

Západ slunce, dva andělé. „Uff, to byla práce,“ povzdechne si první. „A to jsi neviděl, jak se lidi učí na třetí úrovni,“ povídá první. „Nejdřív lidi učíme knížkami, pak na druhé úrovni situacemi a na třetí už ztrátami.“

Takových lidí, jako je ta žena z prvního příběhu, ty dvě ženy z druhého příběhu nebo ten čtyřicátník ze třetího příběhu se dá na ulicích potkat spousta. A všichni něco hledají. Problém ale nespočívá v tom, že vůbec něco hledají, ale v tom, kde to hledají, aby byli ve finále otřeseni tou otřesnou a strašnou nespravedlností. Nedávno jsme slavili osmý březen, v ten den si připomínáme stávku newyorských švadlen, které vyšly do ulic, aby bránily svá práva a svou důstojnost. Co se ale děje dnes? Lidé doufají, že ty nelidské a neúnosné pracovní podmínky nějak přetrpí, protože platí hypotéku, protože mají děti na škole, protože to musím vydržet než si najdu něco lepšího, protože, protože..., důvod se vždycky najde. Zkrátka aplikované Overtonovo okno. Nemůžu vnitřně skousnout, že dostávám za práci od nevidím do nevidím málo peněz a připadá mi, jako kdybych nic nedostal, nelíbí se mi, jak se ke mně chová šéf (jako k hadru a dobytku), ale musím si tuhle zvrácenou normalitu nějak zdůvodnit. Jenomže za to se platí, a ne málo. Ne penězi, ale tím, že se psychicky zhroutíme, onemocníme, zdegenerujeme (kdo by něco takového přežil a zůstal v pohodě?). O tom, jak někteří lidé už zdegenerovali, svědčí i nadávky na sociální síti adresované Matěji Stropnickému, který si, ó hrůzo hrůzoucí, dovolil bojovat za to, aby si tady jistý velkosklad nepostavil další otrokárnu a nemohl dřít bez nože pro změnu zase Čechy. No potěš koště, ti lidičkové snad budou rádi, že vůbec něco mají i tehdy, až je z té otrokárny poveze záchranka s celkovým tělesným a psychickým zhroucením do nemocnice nebo rovnou funebráci na krchov.

Mnozí si teprve až když jim život prokáže tu neocenitelnou službu a vystrčí je na druhou úroveň učení anebo nedejbože na tu třetí, kde už všecko ztrácejí (a že je život sakra přísný, tvrdý a nekonečně trpělivý učitel), uvědomí, že trápit se v práci, kde se k nim chovají jako k dobytku, nevede ke štěstí, ani k jistotám, že vidět svoje děti jen dvakrát za den, když ještě spí a když už spí, znamená přijít o vztah, neumět komunikovat s blízkými znamená odcizit se jim. Je jen málo lidí, kteří hodně čtou a pochopí hned na téhle první úrovni učení, že aby se dostali ke skutečným jistotám a skutečnému štěstí, musí všechno zpochybnit. Zbytek dál vstává s kyselým obličejem a každé ráno pospíchá ke zlatému teleti a věří, že jedinou jistotou je, že je to zlaté tele aspoň občas kopne. Co na tom, že je občas zavalí, hlavně když je spokojené a když jsou alespoň virtuálně spokojení i oni.