FRANTIŠEK UHER

Tento rok vzpomínáme sto šedesátého výročí úmrtí básníka a novináře Karla Havlíčka Borovského, který se stal nehynoucím vzorem hrdého češství, občanské statečnosti, nekompromisní otevřenosti a charakteru v dobách c. a k. přítmí. Zemřel relativně mlád a na jeho zdraví se nepochybně podílel nucený pobyt v Brixenu. Je smutné, že se dnes setkáváme s trapně scestnými, zlehčujícími názory, které pobyt ve vyhnanství líčí málem jako tvůrčí dovolenou. Jako kdyby to Havlíček předvídal, v Tyrolských elegiích čteme Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čechách zdraví, že prej potřebuju změnu povětří.

Literární historie se při občasných příležitostech vrací k postavám minulosti, převážně však hodnotí jejich dobový přínos. Umělecký i společenský. Havlíček je zářivou výjimkou. Mnohé jeho verše, zejména epigramy, jsou doposud svěží, působivé a platné, v pravém smyslu toho slova aktuální. Dalo by se věřit, že je tvoří současný autor.

Nedávné krajské volby ukázaly, že lidé kraje příliš nemusejí, mají k nim stejně daleko, jako mají kraje daleko k občanům. Scházejí přirozenější okresy. Města dostala příliš velké pravomoci, stávající legislativa je plodným podhoubím byrokracie, klientelismu a korupce. Tu nelze vymýtit občasným skandálem na vrcholku pyramidy, ale systematickým potíráním v jejích základech.

Havlíčkův trvale platný prozíravý dávný břit satirické tvorby míří s trvalou účinností na aroganci, intrikaření, přezíravost a ješitnou sebechválu některých činitelů, stejně jako na chamtivost církve. Citujme: Bůh, náš otec, pro chování deset nám dal přikázání, ale církev, jeho máť, zkrátila je v jedno: Plať! Epigram, doporučující nechodit s pány na led, není třeba citovat, máme ho zarostlý pod kůží a žel – často varuje oprávněně. Skutečně známe lidi, jichž si nevážíme, s nimiž nechceme chodit na led, mohli by nám v něm vysekat další díru. Čtyřverší Tak to chodí na tom světě každou chvíli jinak, dneska ctí tě za svatého, zejtra budeš sviňák má platnost nejen nadčasovou, ale nadnárodní.

Havlíček byl ve své době osobností dominantní, třebaže jej mnozí současníci prospěchářsky přehlíželi, zlehčovali jeho nehynoucí význam, aby se k němu později nadšeně hlásili, především však zůstává velkou literární osobností. Světlým vzorem by se měl stát současným novinářům, slovo objektivita nerespektují, mnozí vyznávají spíš přísloví o chlebu a písni.

K výročí Havlíčkovy smrti uspořádal Syndikát novinářů Vysočiny již třetí (s pětiletými intervaly) literární soutěž Epigram 2016, jejímž posláním není soutěživost v pravém smyslu toho slova, nýbrž pokus zúročit Havlíčkův odkaz a podpořit zájem o epigram jako opomíjenou literární formu. Vybrané aforismy byly shrnuty do sborníku, jehož křest se stal součástí říjnové vzpomínkové akce v Havlíčkově Brodě. Kvalita příspěvků je kolísavá, jak už tomu bývá u knih, na nichž se podílí větší počet autorů, ale převážná většina se s účelnou kritičností chopila příležitosti vykročit v Havlíčkových stopách. Nebo alespoň v jeho stínu.

Stranou nezůstal místní Okrašlovací spolek Budoucnost, jehož dávný předchůdce byl ustaven již v roce 1886 a měl zásluhu na založení dnešního městského parku. Spolku se podařil iniciativní a mimořádně záslužný čin, vydal sbírku Havlíčkových kratších básnických útvarů – vlastních i přeložených – pod názvem EPIGRAMY (2016, 255 str., náklad 1500 výtisků.) Mimořádně zdařilou knihu vypravila za čtenáři havlíčkobrodská tiskárna v grafické úpravě Jiřího Trachtulce.

Jsou knihy, které potěší svým vzhledem. Vzít poslední (předpokládejme, že prozatím) Epigramy do ruky je vskutku radostí. Na havlíčkobrodském Mezinárodním knižním veletrhu byly oceněny nejkrásnější knihy. Publikace Epigramy je tento rok všechny zastínila obsahem a mimořádně půvabným vzhledem. Nezbývá než konstatovat: Chvalme tuto knihu!

Na současné poměry vysoký náklad vytváří předpoklady, že se Havlíčkova tvorba jednak připomene, jednak osloví další čtenáře. Při různých výročích se střetáváme s nikterak vzácným fenoménem: populisticky se na nich přihřívají tací, kteří oslavencovu literární tvorbu vůbec neznají. U Karla Havlíčka Borovského tomu není jinak. Leckdo snad nikdy nečetl ani Tyrolské elegie. V lepším případě naposled ve školních škamnách.

Rozlučme se dalším citátem, berme ho jako Havlíčkovo poselství, jako výzvu k občanské statečnosti: …Neboť jest to proti zdvořilosti mluvit o neřádu v společnosti. Se zdvořilostí to ovšem nepřehánějme!Mluvme, je toho třeba.