VÁCLAV FRANC

V číslech 30 a 31 Týdeníku Unie českých spisovatelů Literatura – Umění – Kultura vyšly dva články Jiřího Tušla přetištěné z časopisu „MEDICÍNA a UMĚNÍ“ o Boženě Němcové, které se zaobírají jejím původem, datem narození, ale především zpochybňují všeobecné školní informace o naší největší spisovatelce.

V poslední době se vyrojilo mnoho hypotéz, domněnek a spekulací o významných osobách českých dějin. Četl jsem, že možná ani Jan Neruda není synem svých rodičů, pochybnosti jsou prý i u Tomáše Garrigua Masaryka. Stejně tak se o Boženě Němcové tvrdí, že nemohla být při svém talentu a nadání dcerou obyčejných rodičů, kočího a pradleny. Ale proč by nemohla? Vzpomeňme třeba Karla Jaromíra Erbena, rodáka z Miletína u Jičína, současníka Němcové; jeho rodiče uměli sotva číst a psát. Jejich syn dosáhl významného postavení v české literatuře, jeho Kytice patří k národním pokladům a jeho pohádky, mapující lidovou slovesnost, známe všichni.

Podotýkám, že nejsem žádný literární teoretik, spíš čtenář se zájmem o naši literaturu, tedy amatérský badatel. Ale většině těch hypotéz o Boženě Němcové nevěřím. A právě při četbě článků Jiřího Tušla jsem si vzpomněl na besedu s dr. Josefem Polákem. Vystupoval tehdy koncem 90. let 20. století v jičínské knihovně a vyprávěl právě o Boženě Němcové. Koupil jsem si jeho brožurku Tři kapitolky o Barunce Panklové (vydal nakladatel PaedDr. Tomáš Houška v roce 1992). A v zájmu objektivity bych si dovolil citovat Prof. PhDr. Josefa Poláka (1913–2003) a jeho pohled na otázky kolem Boženy Němcové.

Na str. 43 Polák píše: „Helena Sobková postupovala metodou přání je otcem myšlenky, necitovala a nerespektovala odlišné a protichůdné koncepce, neuplatnila dobové reálie a projevila nemístnou podezíravost vůči knězi, který křtil Barunku, i vůči rodičům, málem je označila za podvodníky. Naproti tomu přecenila ledabylé školní záznamy.“

V brožuře se autor zabývá především třemi otázkami. Tak především: „Byla Barunka Panklová šlechtického původu?“ Všímá si mimo jiné otázky tzv. tří darů, které měla Barunka či její rodina dostat od kněžny Kateřiny Zaháňské, a to zlaté náušnice, domek „panklovnu“ a náhrobní kříž Johannu Panklovi v Zaháni, čímž chce dokázat její urozený původ. Tento poslední dar pocházel od Dorothey, mladší vévodkyně Zaháňské.

Zatímco u jiných nemanželských nebo mimomanželských dětí šlechtičtí rodiče svoje potomky finančně podporovali nebo zajišťovali jejich existenci, dostala Barunka jen náušnice. Polák uvádí na str. 9: „Tehdejší cena zlatých náušnic představovala pro přebohatou paní kněžnu pouhý pakatel… Zůstalo jen při náušnicích, o nichž nevíme, zdali je kněžna koupila (a za kolik) nebo zdali je darovala ze své šperkovnice…“

Dále Polák píše o tzv. Panklovně, že o velikosti a hodnotě „panklovny“ lze říci, že se jedná o stavení se dvěma nízkými okny v přízemí a s jedním na půdě. Takže by se tam ani rodina Panklova nevešla.

A potom onen kříž věrnému služebníkovi. Polák píše, že se jednalo spíše o zednickou či sochařskou práci, zřejmě ji zhotovil některý řemeslník v rámci služebních povinností. Tuto kapitolu autor shrnuje na str. 15: „Z dosavadních údajů je zřejmé, že Kateřina Zaháňská a její manžel nedarovali nikomu z Panklovy rodiny ani haléř.“

A co třeba domněnka, že svatba Panklových v české Skalici měla zakrýt šlechtický původ Barunčin? Kdyby se vzali ve Vídni, zcela určitě by případ spíše unikl pozornosti než v Ratibořicích.

Druhou otázkou je, zda byl Barunčiným otcem rekrut Johann Pankel, osobní vrchnostenský kočí, nebo c.k. důstojník a diplomat hrabě Carl Clam-Martinic? Polák vysvětluje, proč se Pankel neoženil dřív, aby se Barunka narodila jako manželské dítě. Čekal totiž, až dovrší věk 26 let. Před tímto věkem mu hrozila mnohaletá vojenská služba. A autor vysvětluje, že rekrutem byl muž ve věku 19 až 26 let. Směl se oženit až po dosažení věku 26 let, aby přestal podléhat vojenským úřadům. Kdyby žádal o povolení k sňatku, vystavoval by se nebezpečí, že na sebe upozorní vojenské úřady a bude muset narukovat.

Zabývá se lékem pro Barunku, který údajně měla zaplatit vrchnost, čímž je dokazován šlechtický původ Barunky. Ale pravdou zřejmě je, že prostě matka Terezie Panklová neměla dva zlaté a 55 krejcarů v hotovosti, a tak byla tato pohledávka postoupena zaměstnavateli kočího Pankla, aby mu byla částka stržena ze mzdy. Zajímavé je, jak píše autor na str. 35: „Přitom pro nemocné dítě nehnula prstem ani jedna z vévodských sester, podezřívaných z mateřství.

A Carl Clam-Martinic? Není nikde doloženo, že by nějak finančně podporoval svoji případnou dceru nebo ji existenčně zajistil.

A třetí otázka: „Barunčina školní docházka.“ Zde Polák zpochybňuje, že Barunka musela být starší než narozená 1820, když nastoupila do školy ve školním roce 1824/1825. Představovat si dnešní školu a srovnávat ji se školou před téměř dvěma sty lety je nemožné. Učil, kdo dovedl číst, psát počítat a zpívat, mnohdy vysloužilí vojáci, takže jejich zápisy nelze brát jako dogma. Dokonce by se dalo říct, že čím víc dětí vykazoval, tím pro něj bylo lépe. Takže řada dětí byla sice zapsána, ale často ve škole chyběla. Polák dokládá, že právě Barunka často ve škole nebyla přítomna. Uvádí, že z 1564 vyučovacích dní vynechala 286 za veškerou dobu školní docházky, tj. více než jeden vyučovací rok (ten měl 220 až 229 dnů).

Sám vím, že při hledání rodokmenu naší rodiny často nacházím celou řadu nepřesností, třeba že se zapisující farář přepsal v číslici nebo čísle domu, kde rodina bydlela. Takže si představovat, že právě v případě pozdější spisovatelky Boženy Němcové bylo všechno zcela správně nebo naopak umně paděláno je z mého laického pohledu dost naivní.

Myslím si, že moje povídání o knížce Josefa Poláka by mělo být spíše inspirací pro zájemce o tuto problematiku, aby si přečetli i jiné zdroje. Nepovažuji se za odborníka, téma jsem zdaleka nepopsal vyčerpávajícím způsobem, ani si na to nedělám nárok, ale vím, že čím více zdrojů člověk přečte, může si udělat vlastní názor. Doporučuji zájemcům přečíst si Polákovu knihu Dětství a mládí Boženy Němcové (vydáno v roce 1996 v nakladatelství Regulus).

Boženy Němcové si vážím jako autorky nejen Babičky a myslím si, že svojí tvorbou dokázala příslušnost k českému národu, ať už se kolem jejího zrodu vynoří jakékoliv hypotézy. A věřím společně s Otou Filipem (jak cituje autor výše vzpomínané knihy na str. 43): „Na otázku, jak to opravdu bylo s rodiči Boženy Němcové, nám snad někdy odpoví literární historie.“