ALEXEJ MIKULÁŠEK

Klára Samková (1963 v Brně, JUDr., Ph.D.) patří k mediálně velmi známým osobnostem, jejíž mnohostranné aktivity v oblasti politicky citlivých témat (tzv. romská otázka, české národní uvědomění, imigrantská krize etc., abych se vyjádřil „politicky korektně“) bývají hodnoceny dosti protikladně, příkře i souhlasně. Jako „česká advokátka s celoživotním zájmem o lidská práva“, jako občanská aktivistka a „soukromá politička“ se představuje v knize s vyhraněným názvem PROČ ISLÁM NESMÍ DO ČESKA (Praha: Bondy, 2016, ISBN 978-80-88073-13-0).

V první části jde o „rozhovor se Svatoplukem Šteflem“, ústící do otázky „Koho tedy volit?“ (s. 131), která textu dodává nejen aktuálnost, ale i jistou pragmatickou předvolební zacílenost. V druhé části přináší proslovy a další dokumenty, související s jejími aktivitami např. v hnutí Romské občanské iniciativy, Islám v ČR nechceme, Úsvitu přímé demokracie atp., pronesené např. i na půdě Poslanecké sněmovny.

Kniha je nesporně dobře napsaná, jde o stylisticky ostře, jednoznačně stylizované odpovědi na jasně a dobře formulované otázky. Logické, sevřené, psané jakoby lehkým perem, přitom s otevřeným hledím, tzv. kontroverzně. Samková umí přesvědčovat, což se u advokátky předpokládá, také většina vět, ne-li všechny, je koncipována tak, že běžný čtenář je přijme, neboť odpovídají jeho zkušenostem a hodnotám. Nehrozí tedy to, co autorka na jednom místě chápe jako „kognitivní disonance“. (s. 98-9) Mám-li ke knize i ke způsobu myšlení (sdílenému jako obavy či strach mnohými lidmi nejen ve střední Evropě) nějaké výhrady, pokusím se je vyjádřit podobně jasně, jak píše autorka.

Jakkoli se text nazývá „Proč islám nesmí do Česka“, má v mnohém charakter jakési „sebe-PR“ akce, v našem případě sebe-prezentující, s cílem vytvoření vhodného rámce pro veřejné vnímání nejrůznějších aktivit Dr. Samkové, vnímaných jako užitečné a prospěšné, mravně ukotvené, rovněž schopností politických i advokátních, právních (vlastní advokátní poradnu). Pronikání reklamy a PR strategií do medií, včetně knižní publicistiky, je něčím normálním, stejně jako „infotainment“, tedy spojování zábavy a informací v tzv. zpravodajství. Islám je však jedním z hlavních témat knihy, a to islám vnímaný jako zločinná a nenávistná ideologie. Od textu pochopitelně nelze očekávat fundovaný rozbor islámu, Koránu, situace muslimské komunity ve světě a v Evropě, popř. v Čechách, autorka ani nemůže vystupovat z pozice arabistky či badatelky. Vše pozitivní je podle ní „zásluhou západní civilizace a jejích mentálních výdobytků“, zatímco islám jde „proti životu“, je to „náboženství a ideologie smrti“. Nebo jinak: „islám je od ďábla a jde proti Bohu“. (s. 111). Amen!?

Ta slova jsou mi podezřelá jako všechna, která se odvolávají na Boha či se dovolávají Bohů, ale autorka má samozřejmě právo na svůj názor a víru. A pravdu má v tom, že ve většině muslimských zemí by toto právo nebylo samozřejmostí.

Zakopaný pes je však v něčem jiném. Autorka je argumentačně pevně svázána s tím, čemu lze pracovně říkat „západní diskurz“, ostatně název její disertace, věnované lidským právům, to přímo prozrazuje. Zdůrazňuje jeho domnělý respekt k právům člověka, svobodám, individualitě, právům ženy a menšin, současně však varuje před tím, aby se s muslimy jednalo jako s křesťany či židy, protože nejde o náboženství hodné tolerance, nýbrž o agresivní ideologii světovlády, o totalitní ideologii „jako nacismus či komunismus“.

No, muslimský Libyjec, Syřan, Alžířan, Libanonec, Iránec či Pákistánec může naopak stejně oprávněně vnímat Západ nikoli jako ztělesnění míru, lidských práv a svobod etc., ale jako bezprostředního viníka osudu vlastní země. Pyšné mrakodrapy a vysoká životní úroveň středních vrstev či moderní armáda a věda by se jevily jako krádež potenciálu bývalých kolonií, mozků, surovin etc., jako čin cizopasného zbohatlíka a především původce desítek a stovek milionů mrtvých, zotročených, zmrzačených, vykořisťovaných v průběhu válek, kolonizací, válek a neokolonizací, kolik jich jen bylo v dějinách vyprodukováno „lídry západní civilizace“. Před očima mu budou defilovat dějiny do nebe volajících zvěrstev, jimž se přibližuje jen vyhlazovací koncentrační tábor, ostatně též vytvořený poprvé Západem. Může, ale nemusí citovat Korán a jeho bezbřehé vykladače, jen s ironickým nebo zlým úsměškem předestře, ano, jasnými a přesnými slovy (ve stylu Dr. Samkové) jistě přesvědčivě doloží, že je to právě Západ, který „musí platit“ za svá protiarabská, protiperská, protiindická etc. genocidia, omlouvat se, kát se, „pykat“, platit a platit. Penězi, v extrémním případě i krví. Vykupovat svoji vinu. Nesporně už takto vznikla slušná a přesvědčivá databáze všech zločinů Západu vůči „třetímu světu“. Když jste zaseli vítr, sklidíte bouři...

Překonat hranice západního ideologického myšlení je nám ovšem velmi vzdálené, a proč bychom měli, je-li křesťanská pravda a lidsko-právní láska na naší straně.

Mohu autorku ubezpečit, že nejsem muslim a k islámu konvertovat nehodlám. Ale snažím se stylizovat hledisko příslušníka muslimské obce a jeho pohled na evropské nebo české ženy. Samková ze svého pohledu právem vyčítá muslimům, že nerespektují ženu tak, jako ji respektuje západní civilizace. V některých zemích musí chodit cele zahalená, být jednou z mnoha v mužském „harému“, její svědectví je nedostatečné, nemá rovná práva s muži atp. Je to pravda, svědectví je rovněž sdostatek a tento způsob projevu náboženství je opravdu děsivý. Pokud ovšem budu hájit práva žen a psát o pošlapávání jejich důstojnosti a humanity v zemích muslimských, nejeví se mi jako taktické se přímo holedbat (nenapadá mi jiný výraz) tím, že „zaměstnávám okolo patnácti osob, z čehož jsou všechno ženy. Muže programově diskriminuji a nezaměstnávám je, protože by svou soutěživostí narušili náš ženský kolektiv.“ I kdyby to bylo míněno žertem, je to v kontextu kritiky „protiženského“ exkluzivního (vylučujícího) islámu dosti nevhodné. Kdokoli přece může namítnout: není to jen reakce vyhraněného feminismu západního světa? V dnešní západní společnosti je žena bohyně, jistě vnímána jako společensky hodnotnější a významnější než „jakejsi chlap“, tedy cosi hodného k všestrannému využití a pravidelnému inkasování (samozřejmě se stereotypním obrazem nevinné ženy týrané mužem-násilníkem; a když naopak: čí svědectví má větší cenu?). Ostatně kdybychom změnili perspektivu: i jiné zkratkovité formulace budí rozpaky, zvláště stereotypní protikomunistické invektivy, např. ta na adresu osvoboditelů Brna v roce 1945, neboť kdo je popisován jako „tak zvaně osvobozenecká soldateska generála /sic!/ Malinovského“? (s. 59)

Je jasné, že tzv. islámské téma je mimořádně citlivé a že vyžaduje řešení nikoli zkratkovitá, „politicky korektní“, ale ani „politicky rázná“. Jistě, řešení vhodná pro všechny strany, nebo ta jednostranná, ale účinná a radikální, opravdu neznám, což neznamená, že neexistují. Kdosi nám „imigranty/uprchlíky“ pěkně zatopil a mne si ruce, jak se to daří, a pravděpodobně hluboce věří, že on sám a ti nešťastníci jsou jen nástrojem boží spravedlnosti. K tomu více muslimů a mešit, více nenávisti k mešitám a muslimům, a ještě více muslimů a více vylučování muslimů, více výčitek, invektiv, hněvu, nenávisti na obou stranách, více zbraní, více výbuchů, více mrtvých, hory obviňování, pokusy o smíření a „spravedlnost“, více dalších buněk džihádu, více policejních akcí a represí, více armád, podzemní války, více pozemní války, více islámského chalifátu, více Evropy jako otevřeného válčiště, jehož je Aleppo „pěknou kartinkou“. Tak, tak… Chci proto číst knihu Dr. Samkové jako varování před tímto scénářem.

Pokud si neuděláme pořádek sami v sobě a sami u sebe, v děravé a korupcí prolezlé „pevnosti Evropa“, nelze si s evropskými „autoritami“ podobný scénář nepředstavit. Pokud si neuděláme pořádek ve vlastním „západním myšlení“, pořádek ve vlastním domě a před ním, budeme se jen motat v bludném kruhu obviňování a kontra-obviňování. Ze všeho nejdříve je nutné začít reflektovat vlastní dvojí standardy, dvojí či trojí metr, jímž tzv. Západ měří, a nejen muslimům. Nedávno zveřejněné informace (měly zůstat utajeny) o drogovém dopingu amerických tenistek Williamsových (s vědomím a schválením Antidopingové organizace!) a „přísném potrestání“ Rusky Šarapovové za to, že požívala látku teprve letos zakázanou, tj. meldonium, je výsměchem právu, jakkoli to bude všemožnými kličkami obhajováno. A jestli se tomuto „západnímu“ pokrytectví a podlosti muslimové, pravoslavní nebo konfuciáni vysmívají, asi bychom se měli chytit za nos my, ne oni.

Je třeba napsat otevřeně, že zákaz vstupu do země nic neřeší, když už jsou dveře dávno otevřeny a muslimská etnika z Afriky a Blízkého východu už několik desítek let v Evropě žijí, zakládají nová Kosova a Bosnu, dnes dokonce bez jakékoli kontroly anonymně působí v zemích relativně bezpečných a bohatých. Samozřejmě, vítání uprchlíků nepodporuji, jakkoli s těmi potřebnými soucítím, ani jakési kvóty, v tomto směru s Dr. Samkovou rád souhlasím. Náš argument může být snad jednoduchý: nikdy jsme se přímo na tragédii Iráku, Libye ani Sýrie nepodíleli (alespoň „naše“ bomby na jejich města nepadaly). To, že to schvalovali a verbálně podporovali naši politici, je jejich vina, která by neměla zůstat bez povšimnutí. Ale nelze nevyslechnout druhou stranu a její argumenty, nezvážit je, podsouvat druhým jakékoli obsahy, tvrdit o nich, že vyznávají „nesourodý, nenávistný a nepravdivý nábožensko-politický konstrukt, jakým je islám“. (s. 49) Nenamlouvejme si, že my, vyznávající zlaté tele konzumu a liberalistické fráze o demokracii a svobodě, jsme něčím více než ti, kteří vyznávají své Mohamedy, Mekku a halal-potraviny. Ne, nejsme!

Svatou válku Západu za „lidská práva a svobody“ vnímají nejen islamističtí džihádisté jako jiný „džihád“, jistě jako křížové tažení Západu proti své víře a identitě, válku, která se arci nezaštiťuje „osvobozením Kristova hrobu“, šířením civilizace, „spásou lidských duší“, ale třeba přirozeným právem vládnout světu (Vládni, Anglie a Ameriko!), ovšem nejčastěji bojem proti diktátorům - za osvobození. Kohopak? Jak by napsal básník: ruce i nohy, celé bez sebe, irácké děti jdou do nebe… Pokloňme se před těmi „osvobozenými“ dětmi, i když jsme je přímo nezabíjeli! Jejich je království nebeské, ne?