MIROSLAV GROSSMANN
1. den
Většina účastníků zájezdu měla nastoupit do autobusu v Praze, včetně vůdce. Ten čekal na nástupišti ve vysoké pastevecké beraní čepici z rumunských hor a pohled na něj mi připomenul babičku, která o (svém) oblíbeném sousedovi opakovaně prohlašovala: „Ten má pod čepicí“; i když onen soused na hlavě nikdy nic nenosil. Když uběhla asi půl hodina od plánovaného odjezdu zájezdu a také se změnilo číslo nástupiště (jen jednou), účastníci zájezdu začali jevit známky roztěkanosti (formou verbální i častější docházkou na toaletu). Vůdce však zasáhl v pravou chvíli. Sdělil, že náš autobus uvízl v koloně asi 600 metrů od sraziště, je tedy možné za ním dojít nebo dál čekat se zavazadly na nástupišti. Asi nikdo nechtěl narušit proces právě se rodícího kolektivu účastníků zájezdu a tak všichni se dočkali společně odjezdu autobusu na nástupišti, odjezdu s více než hodinovým zpožděním. Z toho je vidět, jak snadné je v Praze zabloudit i s autobusem. Později ve ztemněném Brně přistoupil i můj spolucestující Láďa, důstojný a statný osmdesátník. Rodina jej vypravila s plnou péčí. Nepovolila mu fotoaparát, aby jej neztratil, místo pasu vyfasoval pouze občanský průkaz, aby nejezdil nikam daleko, aby se sám neztratil, a penězi byl vybaven tak, aby zbytečně neutrácel. Mobil měl, ale bez kreditu, vždyť po celé Evropě se dá volat číslo 112 bez kreditu.
2. den
Při nočním přejezdu přes Maďarsko řidiči autobusu opakovali svůj pražský majstrštyk; sjeli z dálnice a srdnatě projížděli nočními maďarskými vesnicemi, některými i dvakrát. Tento způsob jízdy však nechtěli pochopit někteří přidrzlí účastníci zájezdu, kteří začali dokonce reptat. A opět v pravou chvíli zasáhl vůdce, a to čistě faktografickou informací, že dálnice je policejně uzavřena, že došlo k dopravní nehodě a je 25 mrtvých. Náš vůdce má zřejmě zvláštní přístup k informacím, neboť maďarské ani jiné světové sdělovací prostředky tuto vážnou dopravní nehodu nezaznamenaly, asi proto, že se stala v noci.
3. den
Hlavní náměstí sedmihradského města B. je plné lákavých posezení v příjemných předzahrádkách, a tak jedné jsme s Láďou také neodolali. Posléze jsme si všimli, že u jednoho ze stolků sedí muslimové, dvě ženy a několik mužů, všichni patřičně ustrojeni a s hlasitou dobrou náladou. Láďa projevil zájem s muslimy navázat komunikaci, byl zvídavý ohledně jejich komunity v tomto sedmihradském městě. Naše angličtina však nebyla dostatečná ani při podpoře páru piv. Však našel se úslužný účastník zájezdu, který se nabídl, že Láďovi bude tlumočit. Láďa se tedy zeptal jeho prostřednictvím, jak dlouho muslimská komunita v sedmihradském městě B. působí. Leč překlad, jak jsme následně pochopili, nebyl proveden s náležitou péčí, protože úslužný účastník zájezdu se muslimů zeptal, „co tady vlastně dělají“. Následně můžeme dosvědčit, že muslimové ze sedmihradského města B. nejsou od přírody lenošní a umí i výborně a dlouho běžet. Společně s Láďou jsme dokázali, že i my umíme, když chceme, rychle běhat, i trochu rychleji než oni muslimové. Ale té policejní hlídce jsme byli rádi.
4. den
Návštěva impozantního památníku Marasesti, který je věnován rumunským vojenským obětem první světové války, za které padlo 250 000 rumunských vojáků, ale i 430 000 rumunských civilistů, tedy přes 9 procent rumunských obyvatel. Na začátku I. světové války Rumunsko vyhlásilo neutralitu, ale s vidinou územních zisků se v roce 1916 přidalo na stranu Dohody; v rámci poválečného uspořádání získalo Transylvánii, část Banátu, oblast Krištiny a Maramureše a Bukovinu od Rakousko-Uherska a Besarábii od Ruska. Rumunsko tak zvětšilo své území na dvojnásobek. II. světovou válku zahájilo Rumunsko jako spojenec Německa, ale skončilo jako spojenec vítězných mocností. Je asi dobré být vždy na straně vítězů.
5. den
Gaugazie, autonomní oblast na jihu Moldavské republiky. Žije zde okolo 175 tisíc obyvatel, z nichž 82 procent tvoří Gagauzové, národ turkického původu (a tak jim poskytuje podporu turecká vláda), však pravoslavného vyznání (patří pod Moskevský patriarchát). Oficiálními jazyky jsou gagauzština, moldavština a ruština. Někteří účastníci zájezdu získali právě v Gaugazii letáky Strany socialistů republiky Moldova, brojící proti sjednocení Moldavska s Rumunskem, pod hlavním heslem „Rumunský četník nebude naším pánem!“
6. den
Prakticky každý den měníme hotel a tím i čísla pokojů. Snídaně na začátku dne má formu švédských stolů, což u některých účastníků zájezdu (spíše u většiny) je podnětem pro zvýšenou konzumaci. Proto mají mnozí snahu sedět co nejblíže nabídkových stolů, mít pod kontrolou jejich doplňování a mít k nim co nejlepší a nejrychlejší přístup. Proto stoly konzumování, které jsou nejblíže stolům švédským, se těší mimořádnému zájmu. Pro jejich rezervaci se používají právě klíče od hotelových pokojů, které se na zájmové stoly umístí ještě před vrhnutím se na švédské stoly. Ovšem pravá zábava nastane, když účastník zájezdu s překypujícím talířem a nějakým tím nápojem, začne hledat své místo pro konzum, a číslo svého pokoje si prostě nepamatuje. Nebo stačí klíče od pokoje mírně přesunout. Skutečný Panta rhei!
7. den
Jednodenní návštěva Podněstří začala nečekanou komplikací, protože dostat se na toto území je možné pouze na platný cestovní pas a po vyplnění registrační karty, vratné při výjezdu z Podněsterské moldavské republiky, jak se zneuznaný stát oficielně nazývá. Ale Láďa měl jen občanský průkaz, tak nemohl vyplnit registrační kartu, vázanou pouze na cestovní pas. A opět nastoupily mimořádné schopnosti našeho vůdce. Společně s Láďou zmizel kdesi v zázemí registrační kanceláře, a ne za dlouho jsme již všichni nasedali zpět do našeho autobusu, včetně Ládi s občanským průkazem a bez vratné registrační karty, a zamířili do hlavního města Podněstří – Tiraspolu. Také výjezd z Podněstří proběhl hladce, všichni jsme odevzdali registrační karty a ukázali cestovní pas. Láďu však kontrolní orgán zcela ignoroval, nemusel nic ukazovat, ani odevzdat registrační kartu, kterou stejně neměl. Z Láďova okolí prosáklo, že to nebylo jen tak jednoduché, že se Láďa musel k něčemu zavázat, asi otevřít v Brně honorární konzulát Podněsterské moldavské republiky pro celou Evropu.
8. den
Některé nové moldavské silnice jsou označeny poutači v angličtině, že jsou darem amerického lidu. Mnohé tyto silnice vedou k pravoslavným klášterům (moldavské pravoslaví je pod Moskevským patriarchátem). Ochranka moldavských pravoslavných klášterů komunikuje v ruštině a má nápadně vojenské držení těla. Mocnosti, asi každá jinak, se snaží zajistit své zájmy.
9. den
V okolí moldavského města B. se vyskytuje velmi mnoho přečnívajících střech (ve střešním hřbetu). Trpělivým dotazováním bylo zjištěno, že se jedná o produkci jedné a téže pracovní party, která je díky svým pracovním schopnostem mimořádně u místních obyvatel ceněna a oblíbena. Členové party pracují poměrně rychle a kvalitně, pouze většinou netrefí přesně střešní hřbet, a tak jedna část střechy přečnívá, jako následek předčasné oslavy podařeného díla (i s účastí zadavatele). Je třeba po pravdě přiznat, že někdy se jim podaří střechu zakončit bez přečnívání, ale v počtu případů, který nemá větší statistický význam.
10. den
Při vstupu do jednoho z rumunských chrámů jsme s Láďou spatřili na zemi dámské náramkové hodinky, evidentně majitelkou ztracené, majitelkou pravákem, tak jak hodinky měly seřizovací kolečko na své pravé straně. Na ztracené hodinky jsme neprodleně upozornili dozorující matku – jeptišku (v pravoslaví se jeptišky oslovují jako matky), která hodinky deponovala. Že poškozená majitelka byla pravačka, bylo jednoznačně zřejmé i díky odhadnutelnému stáří hodinek, které nebylo jistě delší než deset let – tedy byly vyrobeny již v době, kdy už hodinářské firmy konečně skončily s diskriminací leváků a produkují jak hodinky pro praváky, tak i pro leváky (se seřizovacím kolečkem na levé straně hodinek). Příslušná lateralita (dominance nebo preference jedné strany) byla rozhodující při bezproblémovém vrácení hodinek majitelce, která, jak se později ukázalo, byla z účastníků našeho zájezdu.
11. den
Lanovka (rumunsky teleferic) nás vyvezla vysoko nad horské město B. Lanovka je nově natřená, „jako nová“, i když svoje nejlepší léta, kdysi před třiceti lety, strávila někde v západoevropských horách. Ale není sama. Přivezené secondhand lanovky jsou tak i v Rumunsku působivým symbolem, jak to chodí v Evropské unii.
12. den
Cesta domů autobusem byla provázena na dálnici před Prahou skutečným neštěstím. Jednomu z účastníků zájezdu se uvolnil korkový uzávěr skvělého moldavského šampaňského (vyrobeného tradiční technologií), a cenný mok se ocitl na podlaze autobusu. Nesmírně smutný obličej majitele, když vytíral podlahu autobusu, se nedá zapomenout.
(srpen 2016)