KAREL SÝS

Brněnské nakladatelství JOTA vydalo knihu britského autora Gilese Miltona s laskominy vzbuzujícím názvem KDYŽ HITLER BRAL KOKAIN A STALIN VYLOUPIL BANKU.

Titul dlouhý jako Lovosice ovšem uvádí jen dvě osobnosti z předlouhého zástupu protagonistů dějin dávných i nedávných. Kniha se čte dobře a méně náročný čtenář, kterých začíná (?) být v Čechách většina, získá dojem, že teď už porozumí historii.

Koneckonců je na tom kus pravdy. Epizody jsou vhodně vybrány, sestříhány na přeskáčku jako v postmoderním filmu, sepsány lehkým perem spíše novináře než historika, nenudí a snad přivedou vážnější zájemce na cestu k pramenům.

Sedmnáct částí s jednapadesáti kapitolkami cikcak mapuje světodějné i efemérní senzace, jaké by po delší dobu uživily nejeden časopis.

Až na jedinou výjimku (viz dále) lze knihu doporučit zejména začátečníkům, nebude jim na škodu.

Vybírám jen několik epizod hodných zvláštní pozornosti.

 

Spojenecká propaganda za války bohatě využila Hitlerovu údajnou pohlavní nedostatečnost. Vojáci zpívali nejen Vyvalte sudy, ale i Colonel Bogey March. Legračním textem tento pochod v roce 1939 opatřil básník a publicista Toby O‘Brien a zpěváci přidávali další sloky.

První sloka, zde snad poprvé přeložená, zněla takto:

Göring nemá jednu kouli,

Hitlerovy jsou zas malý.

Himmler to má podobný

a Goebbels nemá žádný.

Podle původního textu Hitlerovi varle uřízla vlastní matka a pověsila je do kuchyně. Göring by snad rovněž připadal v úvahu, neboť byl během mnichovského puče raněn do třísel. Himmler byl celkově nedomrlý, snad ani koule neměl, zatímco Goebbels byl naopak považován za říšského nadsamce.

 

Angličance Unity Valkyrii Mitfordové Hitler učaroval. Sama krásy moc nepobrala, ale idol rovněž ne. Vysedávala v mnichovské restauraci Osterie Bavaria tak dlouho, až ji Vůdce pozval ke stolu.

Napsala otci za tepla: „Byl to ten nejúžasnější a nejkrásnější den v mém životě. Jsem tak šťastná, že by mi ani trošičku nevadilo, kdybych teď zemřela. Myslím, že jsem ta nejšťastnější dívka na světě. Pro mě je to nejskvělejší muž všech dob.“

Její sokyně Eva Braunová si v deníčku posteskla: „Já, milenka největšího muže Německa i celého světa, tady sedím a čekám a slunce se mi vysmívá skrz okenní tabule.“

Když se po pokusu o sebevraždu Unity vrátila do Anglie, provázela ji legenda: příbuzní ji odvezli do soukromé porodnice v Oxfordu, kde Hitlerovi porodila levobočka. Porodnice prý během válečných zmatků nevedla řádně evidenci narozených, což vypadá jako nepovedená výmluva.

Hitlerovi se nevyvedl ani synovec William, řečený Paddy, syn jeho nevlastního bratra Aloise, zplozený v Liverpoolu s Irkou Bridgit Dowlingovou.

Vyrazil si do Říše, aby mu strýček pomohl. Našel mu místo prodavače automobilů, leč nezdárného synovce zaměstnavatelé obvinili, že zkoušel prodávat auta na vlastní pěst. Paddy později líčil, že strýc byl strašně rozzloben a práskal bičem z koňské kůže. Zřejmě šlo o pověstný bičík z hroší kůže.

Paddy odešel do USA a vstoupil dokonce do americké armády. Musel však psát samotnému Rooseveltovi, který jeho zařazení schválil. Náborový důstojník ho uvítal: „Rád vás vidím, Hitlere. Jmenuji se Hess.“ Pokud je výrok autentický, náhoda si zase jednou pěkně zahrála.

 

Hitlerův osobní lékař Theodor Morell posiloval Vůdce už od rána amfetaminy, barbituráty a opiáty a vysloužil si přezdívku „říšský ministr injekcí“.

Hitler trpěl plynatostí a po každém jídle musel vyhledat soukromí, aby se zbavil větrů.

V roce 1931 pronesl známý výrok, že pojídat šunku je jako jíst lidské maso. Vyžadoval pouze rozemletou nebo rozmačkanou vodnatou zeleninu.

Morell si poznamenal: „Došlo k zácpě a kolosální plynatosti takového rozsahu, s jakým jsem se předtím setkal jen zřídkakdy.“ A Morell o smradu věděl své – pamětníci se shodují, že mu strašlivě páchlo z úst a byl tak cítit, že ho i poválečný americký vyšetřovatel nemohl ani cítit.

Proti říšským větrům ordinoval Hitlerovi strychnin. Rozněcoval ho rovněž kokainem, zejména před důležitými státními akty, jako byly námluvy s Mussolinim, kdy Duceho prakticky nepustil ke slovu.

Morell povzbuzoval i Vůdcův chabý pohlavní pud – injekcemi výtažků z prostaty mladých býčků. Výsledky – na rozdíl od Vůdcova odvětrávání – nejsou známy.

 

Dozvíme se i zajímavý detail z vyšetřování tragického konce horolezce Georga Malloryho, který v červnu 1924 možná došplhal na Everest ještě před Hillarym. Pozdější výprava nalezla Malloryho tělo, nicméně nenašla fotoaparát, který by mohl po vyvolání filmu doložit prvovýstup, zatímco peněženka a ostatní doklady byly nedotčené. Asi by málokoho napadlo tahat s sebou na vršek světa peníze!?

 

Seznámíme se s mužem, který kromě jména Cutomu Jamaguči směl užívat hrdý titul „eni idžú hibakuša“, „člověk, jenž přežil dva atomové výbuchy“. Odjel z trosek Hirošimy a vybral si za útočiště Nagasaki! To bylo vzápětí po jeho příjezdu zničeno plutoniovou bombou Fat Man (Tlouštík), pojmenovanou po Winstonu Churchillovi!

 

Na konci kapitoly o útěku tří vězňů z pověstného Alcatrazu, po nichž se navždy slehla zem, se dozvíme telefonní číslo FBI, na něž můžeme zavolat, kdybychom přišli uprchlíkům na stopu: (415) 436-7677.

 

Poslední čínský eunuch Sun-Jao-ting zažil mnohé, ale nejhůře bylo za bolševika.

Neuškodí citovat motto, uvádějící v naší jinak vymiškované zemi málo známou klasifikaci eunuchů:

„Castrati: penis a varlata jim byly odstraněny čistým řezem.

Spadones: byla jim odstraněna pouze varlata.

Thlibiae: varlata jim byla rozdrcena.“

Čtenáře možná udiví italština. Ano, kastráti bývali svého času nezbytnou rekvizitou, lze-li to tak říci, italské opery.

V císařské Číně ovšem sloužili u dvora a zpravidla dosahovali významného postavení. Žalostné, leč nabalzamované zbytky svého mužství eunuchové uchovávali v jakýchsi zavařovačkách, aby s nimi mohli být jednou pohřbeni. A představte si, že komunisti Sunovu sklenici vyhodili do smetí a hlavně podobné operaci zakázali!

Postěžoval si, že místo aby se podle eunušské legendy vtělil do „celého muže, znovu se narodí jako kočka nebo pes“.

 

Pak přichází parádní číslo – již v titulu předpřipravený Stalin. Samozřejmě se nedozvíme nic pěkného, ale taky nic nového. Zejména v této kapitole vyniká způsob autorovy práce –kompilace z druhé, třetí a ještě vzdálenější ruky.

Stalinisty jistě potěší motto (motta jsou v této knize vůbec nejzajímavější) – vzpomínka Arthura Bacona, který v roce 1907 coby třináctiletý chlapec pečoval o Stalina během jeho pobytu v Londýně: „Většinou zůstával ráno v posteli a pak se v kuchyni pomalu holil břitvou. Jeho oblíbenou lahůdkou byl karamel se semínky; někdy jsem mu jej nosil.“

Antistalinisty jistě naštve: nikde ani zmínka, že by mu Arthur vodil k obědu děti, které přece byly oblíbenou pochoutkou bolševiků.

Mnohokrát popsané (či opsané) přepadení banky v Tiflisu (Tbilisi) autor vylíčil coby akční americký film, jakými nás dnes a denně krmí „české“ televizní kanály.

Smrt Stalina je do písmene opsána z dobře známých pramenů, respektive z jediného pramene, který kdosi vybájil a který koluje s nepatrnými odchylkami z knihy do knihy. Odchylky způsobuje pouze momentální výklad historie, totiž zda byl větším padouchem Berija nebo Chruščov. V předmětné knize jím byl Berija a pravděpodobný vrah Stalina Chruščov v ní vůbec nefiguruje. Samotný zločin byl vykonán jako v Havlíčkově Brodě – warfarinem. Akorát že ho Berija Stalinovi nakapal do gruzínského vína.

 

Rudý Frankenstein Ivanov, zprvu prý obdivovaný Stalinem, se pokoušel oplodnit guinejské a poté sovětské ženy spermatem šimpanzů. Pravda, začal s tím už v roce 1910, ale teprve sovětská moc jeho snahy posvětila. Avšak je zajímavé, že Akademie věd SSSR ho odsoudila, zatrhla mu finance a Stalin ho nakonec obvinil z buržoazní a kontrarevoluční úchylky. Nicméně ho jen vyhostili do Kazachstánu, kde zemřel přirozenou smrtí. Jak se dokázal vyhnout gulagu, autor nepraví. Navíc se jeho laboratoř údajně stala „předlohou amerického Národního programu pro výzkum primátů“. Nu, nemusí být všechno jasné jako facka.

 

Milton zveřejňuje málo známou tragickou epizodu přípravy na vylodění v Normandii, kdy na základě chybného Eisenhowerova rozkazu spojenecké dělostřelectvo ostřelovalo vlastní vojáky. Prý si měli zvyknout na ostrou palbu. Nicméně při cvičení „Tiger“ přišlo o život 946 vojáků, zatímco v první den invaze na pláži Utah jich padlo „jen“ 200! Epizoda, kterou se Spojenci málokdy chlubili a v plném rozsahu ji přiznali teprve v roce 1984.

 

Na mučení vězňů v Mauthausenu se podílel také doktor Aribert Heim. Někdejší vězeň popisoval, jak MUDr. Satan pátral po heftlincích se zdravým chrupem. Ty pak usmrtil injekcí, odřízl hlavu a nechal ji ovařit v krematoriu. Čistými lebkami obdarovával přátele – stavěli si je coby dekoraci na psací stoly.

Pod jménem Tárik Hussajn Faríd se až do smrti skrýval úřadům v Káhiře.

 

Bývalý císař Středoafrické republiky Jean-Bédel Bokassa, sadistický vrah a kanibal, nechtěl u soudu přiznat, zda při banketu na počest francouzského prezidenta Giscarda d’Estainga nechal servírovat lidské maso. Hlavně že prezidentovi chutnalo!

 

Odporná je kapitola o zavraždění rumunského prezidenta Ceausesca a jeho manželky Eleny. Dokud byl v rámci Varšavské smlouvy rebelem, Západ ho nestačil velebit. Když už ho nepotřebovali, hodili ho přes palubu. Známe to z nedávných událostí v Bělehradu, Iráku, Libyi atd. Nicméně tak šťavnatě si něčí smrt nikdo nevychutnal jako Giles Milton.

Nejprve cituje jednoho z vrahů: „Sedm kulek jsem vyslal do něj a zbytek zásobníku vyprázdnil do její hlavy.“ Pak pokračuje vlastními slovy: „Jakmile se ti dva zhroutili k zemi, všichni vojáci, kteří popravě přihlíželi, popadli své zbraně a začali sypat do nenáviděných Ceausescových kulky. Poprava byla brutální, ale účinná. Jediným nedostatkem (sic!) byl fakt, že kameraman přišel pozdě a nestihl ji natočit. Podařilo se mu však získat alespoň záběry dvou mrtvol, prostřílených kulkami, které hned odvysílali rozjásanému národu a světu.“

Škoda.

 

Adolf Hitler se alespoň občas projevoval coby znalec poezie. V roce 1931 se ocitl před soudem. Obvinili ho, že jeho strana podněcuje k násilí.

Žalobce Hans Litten zaútočil: „Řekl jste, že Národně socialistická strana neprovádí žádné násilnosti. Ale copak Goebbels nepřišel s heslem: ‚Je třeba rozdrtit protivníka na kaši‘?“

Hitler se ohradil: „To nemůžete brát doslova! Je to pouze metafora.“

 

Američané se zajatým německým vědcům snažili ve všem vyhovět. Wernher von Braun nebo jaderný technik Heinz Schlicke dostávali dokonce labužnická jídla a občas je vzali na nákupy do Washingtonu.

Jejich obhospodařovatel a vytěžovatel Arno Mayer popisuje, že chtěli nakoupit prádlo pro své manželky, dosud internované v Německu.

„Řekli jsme prodavačce velikost a tak dále. Žena nám ukázala dvoje kalhotky. Jenomže Němci byli zděšeni. Nechtěli nylonové prádlo. Chtěli vlněné, které by bylo dlouhé a zakrývalo celé nohy.“

Tož tak. I tudy kráčely dějiny!