DALIMIL ZDEKOŠ

Už je to tady, volalo se před sedmadvaceti lety. A bylo! Budíček pro mnohé i mnohého, kamsi v dávné minulosti ztraceného, zapomenutého? Probudila se šlechta, kde se vzala, tu se vzala jako v těch pohádkách. Procitli nejen princové, hlavně knížata, hrabata, ba i baroni. A to už po roce 1918 vypadalo, že nám v ČSR navždy zůstanou zachováni pouze uhlobaroni.

A dnes? Dnes se panstvo opět přihlásilo, o co bylo připraveno. Kým? No přece revolucemi! Což byl dobrý nápad, řekli si bývalí nevolníci, proletáři, děvečky, rychtáři, faráři a jiný prostý lid. A ti tehdy o komunismu zpravidla neměli ani páru. A to ani levobočci, jež do světa přivedli páni lesů, lánů, luk, ba celých vísek, a ponechali je svému osudu v péči zneužitých matek. Šlechta, jak ušlechtile to zní, že? Ten význam slova si přisvojili, vlastně bylo jim to přiděleno pány králi, císaři, papeži a arcibiskupy, coby odměna za věrné služby po každé bitvě o životní prostory, co měly podobu plodné půdy, rozlehlých lesů, luk a strání. Šlechtici v množném čísle zavedli desátky, robotní povinnosti od slunka do slunka, jiní, vedeni dravou touhou po podívané na šibenice a hořící hranice inkvizici. Také dívenky dozrávající ve vonné květy se musely podřídit nařízení, v každém kraji všelijak upravenému, s povinností odevzdat své panenství panu vlastníku panství, hradu, v pozdější době zámku, na pouhou jednu noc či dvě; tak znělo šlechtické právo na první noc, takže si ani z nelásky vzešlý levoboček nikdy neuvědomil, podepřen dívčím studem, že vlastně pochází ze šlechtického rodu kvůli nešlechtickému násilí. Dodnes se v jistých textech a řečech neprávem prohlašuje, jak ten či onen zámek postavil sám knížepán s titulem, nikoli zedníci a mnoho mužů vlastnících pouze mozolnaté paže a jiných dělných lidí, lidských králíků zedřených z vlastní kůže v zájmu krále, coby nejvyššího feudála, či šlechtice coby jeho zástupce. Bezohledná dřina vyvolala časté selské rebelie, vzpoury a srážky i války zedřených ubožáků proti jiným ubožákům, často označených křížem a mečem na hrudích a pažích. A ti zkrápěli vlastní krví nejčastěji zem své vlasti i cizích krajů, a to pod hesly za slávu bohů i nebohů, oněch zástupců toho či onoho boha na zemi. Ti posílali syny a dcery svých poddaných coby dušičky rovnou do nebe nebo do pekla.

A tak léta plynula. Panství byla prodávána, kradena, přestavována lidmi zapřaženými do jha jako u tažných volů a bičovaných oslů, jak popisovali kronikáři i básníci. Abych se vrátil do dnešních dnů, prosím čtenáře, aby moje povídání bral vážně. Před chvílí jsem odložil Kroniku tak zvaného Dalimila, tam se dá leccos vyčíst, v jeho verších zvučí hlas historie jasně, jinak než z nevymáchaných úst rádoby znalců dějin a falešných kazatelů, jak si je vytvoří nejeden mocný lhář. Dalimil vypráví ve verších o době, jež mu byla ještě velmi blízká. Také dílo myslitele Petra Chelčického je velmi poučné i kvůli těm „referentům“, u nichž pravda a lež se přímo snoubí.

Zajděme raději do knihovny, když už jsme si třeba nestačili doplnit knihovnu vlastní o díla uznávaných dějepisců, a nemusí to být vždy Palacký. Ani Jiráska, dnes vytrvale českými medii vytěsňovaného spisovatele historických románů, bych neopomíjel. Mistr vyprávění o našich dějinách mne provází již od dětských let. Možná je zidealizoval, ale to je pořád lepší než je ponechat idiotským útokům z řad těch, co jim šlechta nebyla a není cizí. Kdo pochopí dějiny jako boj pokroku proti zákeřnostem propagandy hrazené z nepřátelských zdrojů, jež se nikdy s důsledky svých porážek a proher nesmířily?