EVA FRANTINOVÁ

Dnes mi udělala radost paní z obchodu Lidl: „Tu helmu na kolo, tu si kupte, to je důležitý, a to světýlko za hlavou se mi na ní moc líbí.“ Při vybírání helmy došlo také na turistické hůlky, pochod do Říčan, kolečkové brusle, varování před pády a na radu, jak připravovat vločky. Taková hodná paní, ani in, ani out, taková, která se nebojí říci „a já mám taky chatu, v Senohrabech, a my tam budeme chovat pět slepic, psali, že to stačí na roční spotřebu vajec pro dva, vajíčka stojí víc než litr benzínu“.

A u pokladny jsem po letech zahlédla svého strejdu. Stýská se mu po prodané zahrádce v Hostouni, kde mají stavět domy s byty, ale „ten cípek zahrádky by tam možná zůstal a my s tetou bychom se tam přes léto zas vrátili“.

Nebo pan Kubálek Opona. Včera šel kolem nádražní restaurace v Braníku – zrovna když vlak, kterým sem jezdíme z Vršovic, zastavil: „Jé, já vás vidím prvně vystupovat z vlaku!“ Byl z toho večer v nádražní restauraci plný povídání o Národním divadle, zpěvácích, kulisách, o práci mezi nimi, o oponě, za kterou pan Kubálek slyšel za ta léta mnohé, o opeře, ale i historii a knížkách. „Ještě jednou dva prcínky a jeden vaječňák!“, volal pan Kubálek na obsluhu.

U stolu naproti večeřeli průvodčí v modrých uniformách a jedna dáma se tu začala před výčepem přezouvat z lodiček do kozaček! I když mne nezná, mávala na mne – chtěla se dát do řeči.

A byl den třetí. Ráno u Komerční banky. Jeden po druhém sem přicházejí obyvatelé našeho domu – pro přeplatek, který nám mají po ukončené privatizaci bytů rozdat bývalí jednatelé. Řadíme se – v očích jiskří, ještě to musím přepočítat… Přemýšlím, kdo by šel na pivo. Možná Petr, kterého znám od doby, kdy sjížděl s bratrem Pavlem domovní zábradlí, ale ne, má svoje starosti. Možná támhleten pán, ale bože, jak ten se jmenuje, navíc prý postoupil byt, který koupil i s nájemníkem, přítelkyni. Možná paní Seibertová, ta ale bydlí léta na chatě. S manželem, který pamatuje nejenom pana Vopičku alias Orlického, herce a jinak poštovního úředníka, jenž bydlel pode mnou (až se budete dívat na Pyšnou princeznu – hraje zbrojnoše, který říká o princezně „už ji našli“ – nebo nenašli?), ale zná z vyprávění francouzského legionáře z druhého patra, a básníka S. K. Neumanna – bydlel naproti mého bytu s Lídou Špačkovou; jako kluk viděl pan Seibert, jak si básník pěchuje dýmku a před naším domem ho fotí do novin, pamatuje, že se v mém bytě tiskly letáky a gestapo odtud odvádělo pana Jankovského, který byl popraven, a pamatuje Martu Duškovou, osamělou zdravotní sestru, a ta na štítek domovní schránky ke svému jménu připsala MUDr. David Bucner, jméno, s nímž jsem si desetiletí lámala hlavu, protože toho člověka nikdo nikdy neviděl, a herce Lubora Tokoše, a vynálezce Hofmanna – vynalezl kladku na kyblík s uhlím, který se houpal uprostřed domu, a sokolku z prvního patra – nutila svoji matku na kruhy a koně, a baletku z přízemí, a hned za lítačkami paní Klinkovou, kulhala, jako děvčátko spadla do studny, a pana Doutnáče – podle jména by mohl právě on zneškodnit nevybuchlou bombu, která spadla na naši půdu, a naproti paní Klinkové, tam přece bydlel Liška; jak někdo nezavřel dveře, vylétl na chodbu a řval, a dole, v suterénu lakoval pan lakýrník Škába; a co paní Nováková, krasavice, a její dcery Zuzana a Zoja, mladší než ty, pamatuješ, jak jim umřel táta, byl zažranej do politiky, našli ho ráno v posteli…

Jak ráda bych se dnes pobavila s bývalými nájemníky. Nepotřebovali navigaci v mobilu. Já ani nevím, kdo byl kdy z našeho domu nejdál. Někteří, co dnes přešlapují přede mnou ve frontě, objíždějí svět. A vedou řeči: „Já bych ho z podniku být tebou nevyhazoval, odborník to není, ale je to pracovní síla…“. „Takových můžeme mít, má sloužit!“ A přimhouřeným okem – jak vykřičníky v černých oblecích – ve dne v noci, z domů, z aut, z teras notebooků, obhlížejí své teritorium. Území, přes které vlak nejede.

Budou dukáty?

Hvězdu berlínské zoo, medvídka Knuta, který loni zemřel, možná ještě uvidíme. Americký vědec Mark Westhusin má úmysl zvíře „okopírovat“. Když se dívám na fotku bílého chundeláče, říkám si: Verdiho Aida se klonuje po světě třeba každý den a ti nejlepší zpěváci neuhnou od zápisu ani o vlásek tónu. A co Lazebník sevillský!

Jednou jsme šli na Kubě po náměstí, kde z oken hrála hudba. Neuměle a líně, žestě sotva popadaly dech. Šlo o zkoušku orchestru amatérů, který zkoušel předehru k Lazebníkovi, ale na procházku náměstím se nedá zapomenout.

A co Prodaná nevěsta! Tou se už zabývá i rock. Proč ji nepřešít, podšívku nevystříhat, rukávy nezkrátit, sbor nerozpustit, proč Esmeraldě nedat náhradní volno, Vaška neposlat na penzi? „Árie jsem obral o harmonii, osekal je na kost, aby se mi vyloupla jednoduchá písnička, a té jsem dal novější kabátek. Okamžitě byly jasné třeba Znám jednu dívku, koncipovaná jako big beat, a Milostné zvířátko coby reggae. To si umím klidně představit jako skutečný hit“, vysvětluje v jednom rozhovoru hudebník a aranžér Ivan Hlas, jenž v inscenaci, kterou uvedlo divadlo ABC pod názvem Bedřich Smetana The Greatest Hits, dostal roli – „přivší úctě ke skladateli“.Ve hře prý nejde o výraz národní identity, „ale o jeden pitomoučký zápas o přežití jednoho divadla“, i když je možné, „že lesy symfoňáků budou divákům scházet“.

Lesy krásné, lesy mé, duše má se studem pne!

Zvědavost

„Ta vleze do každého šuplíku“, stěžovala si – naoko rozzlobená – teta. Neunikla mi stará alba, knihovna, panenka s háčkovanou sukýnkou máčenou v cukrové polevě, která stála v sekretáři, kufřík s jabloneckou bižuterií, těžítko, v němž sněží, krabice s kladívky do pianin, která nosila domů z továrny teta na zátop, dědovy brýle, spižírna s láhvemi okurek, o kousek dál dřevník a tajemná stará dílna se zaprášeným brouskem na okně… Ale před obědem jsem se musela převléknout z jedněch tepláků do druhých. Oběd byl obřad – teta uvařila koprovku!

Nechyběl nám kaviár běluga, biovejce, creme fraiche, černý lanýž, želé z vína tokaj nebo petrželové velouté, žáby… A – při vší úctě k umění kuchařů – už vůbec ne návštěva restaurace La Degustation Boheme Bourgeoise. Restaurace byla oceněná Michelinskou hvězdou. Je to známka kvality, udělovaná francouzským knižním průvodcem Michelin a inspektoři mohou udělit podniku jednu až tři hvězdy.

Ceny v takových podnicích jsou hvězdné, nad jídelním lístkem se mnoha lidem jiskří v očích. Jenom dezert – jablečný závin – tu stojí 140 korun. Naštěstí jsou hosté, kteří si dávají stranou do kasičky, aby ochutnali, co na té koprové za dva a půl tisíce může být. „Je to drahé, ale takové je všechno, co je perfektní. Když půjdete na fotbal, taky to stojí hodně peněz, ale já mám za to, že když vás baví jídlo, tak za něj ty peníze dáte. Podle mě stojí tolik, kolik to stát má“, říká šéfkuchař, který vyrůstal na koprovce a kolega přizvukuje: „Každý se musí rozhodnout, jestli chce investovat do kvalitního jídla, nebo jít třeba na Matějskou. Já můžu doporučit to první, kvalitní jídlo by mělo být kulturním standardem a ne záležitostí elit.“

Inu – za zvědavost se platí! A kdo je zvědavý, bude nejen brzo starý, ale taky chudý.

První slovo

Vidím to jako dnes – jdeme s tatínkem Máchovou ulicí, přecházíme koleje na Francouzské, tatínek sahá do kapsy zimníku pro drobné, a já čtu své první slovo: Tabák. Byla to omamná chvíle, magičtější než zboží uvnitř trafiky. Střídaly se tu – v různé době – Marsky, Startky, Klejky, před tím Šárky, Partyzánky, papíry Vážka, kožené váčky, které člověk mohl stáhnout šňůrkou, benzín do zapalovače v umělohmotných váčcích, plechové krabičky, dýmky, jantarové špičky, tabák v balíčcích, třeba ten Taras Bulba, voněly tady dálky a k nohám šplouchlo moře – z krabic doutníků malovaných zlatem. Občas mi nějakou prázdnou trafikant dal a já jsem k ní přiváněla.

I když jsem nikdy nekouřila, tabák se vine mým životem. Tatínek do dlaně škrtl sirkou o škrtátko, to samé udělal děda a černá hodinka mohla začít. Skleněné popelníky – ze zeleného skla – pluly kolem stolu jak při seanci. A seance to byly! Už jak tatínek vyklepával tu předposlední cigaretu z krabičky, nebo když děda típnul startku o okraj popelníku: „Dnes, Vašku, jdeme spát“. Tehdy jsem potichu vylézala zpod psacího stolu, hlavou mi táhly jejich myšlenky, shledání táty se synem v Jizerských horách – po osmnácti letech od války. Byly to básnické večery, kdy do tmy kuchyně blikaly dvě žárovičky, kdy jsem ještě neslyšela Bachovu kantátu O dýmce a nechtěla ji zahrát, kdy jsem nevěděla, že naproti našemu bytu bydel básník S. K. Neumann, kterého fotili do novin, jak stojí před domem s dýmkou v ruce, že pár pater nade mnou bydlí pan Doutnáč…, kdy se Kuba přede mnou ukazovala jen v Meoskopu – Karneval v Havaně na kotouči s nafocenými obrázky, kdy nás v Rumunsku teprve čekala bafající cikánka na rohu ulice města Arad.… A ještě dnes mám někde schovaný tatínkův nedopalek, pod který nastavuji zapalovač!