JIŘÍ STANO

Kdo by neznal slavný atletický pár manželů Zátopkových, rodáků z blízkého okolí Ostravy, o nichž by se mohlo dokonce říci, že jsou dvojčata. Narozeni ve stejný den, stejný měsíc a stejný rok, byť každý na jiném místě – Emil v Kopřivnici a Dana v Karviné. To datum zní – 19. září 1922. Narozeniny si připomíná od roku 2000, bohužel, už jenom paní Dana.

O těchto dvou olympijských vítězích (Emil dokonce čtyřnásobný), světových rekordmanech a několikanásobných mistrech Evropy (Emil dokonce třikrát vyhlášen nejlepším sportovcem světa) bylo napsáno nesčetně slov, stránek a knih, takže moje slova chtějí být spíše žertovnou vzpomínkou na jedno z mých setkání s neobyčejným člověkem, který dokonce pozvedl i prestiž samotné olympiády. Udivující výkony, délky, časy i data, kdy a kde se tak stalo, kolika medailí a jakých hodnot jsou držiteli, je možno si přečíst na internetu.

Neznám jiný manželský sportovní pár na světě, který by se honosil podobnou zlatou sbírkou. Jako novinář, reportér, jsem věnoval těmto dvěma výjimečným atletům pozornost téměř od samého začátku, kdy pronikavě vstoupili do povědomí lidí celé země. (Do mého jako vzor začínajícího štrekaře klubu ČSK Vítkovice.) Budiž poznamenáno, že celá jejich činnost, která několik málo let po válce měla mimořádný význam pro zviditelnění kdysi zrazené a opuštěné země, se uskutečňovala pod československou vlajkou. Není třeba zdůrazňovat, jak jejich sportovní sláva pozvedávala v nás občanech tolik potřebné sebevědomí, ponížené a zneuctěné agresivním německým sousedem.

Našel jsem ve svém archivu výstřižek z článku, v němž jsem popisoval tehdy neuvěřitelné výkony, které vyváděly z míry lidi na celém světě, že si začali plést jméno Zátopek se jménem tehdejšího premiéra a pozdějšího prezidenta Zápotockého. Avšak i to přispívalo k tomu, že mnoha lidem na Západě se přestal plést zeměpis, i když ještě dlouho se domnívali, že Praha je hlavním městem známější Jugoslávie.

Cituji ze zmíněného článku:

„Olympijské hry 1952 byly slavnostně zahájeny v sobotu 19. července. A v neděli už Zátopek opakuje své vítězství na 10 kilometrů, kterého dosáhl před čtyřmi roky v Londýně. První ZLATÁ pro Československo! Avšak ten atlet, který má už po prvních tisíci metrech ‚strhanou tvář‘, jako by mlel z posledního, běží k cíli jako sprintér. V tehdejší domácí atmosféře přijímání nejrůznějších závazků i on přijal ten svůj, ve kterém se pravilo, že nezíská jen jednu, ale dvě zlaté medaile. A ve čtvrtek večer přichází zpráva, že závazek splnil. Nastoupil mezi patnácti skvělými vytrvalci a ve strhujícím závodě na 5 tisíc metrů ‚zničil‘ svého někdejšího přemožitele, rytíře Reifa, vyčerpal svou taktikou i ostatní a přetrhl pásku před alžírským Francouzem Mimounem, se kterým se skamarádil a současně ho odsuzoval pokaždé na druhé místo.

A zase neděle. Zátopek nastupuje ještě k maratonu, který poběží poprvé v životě. Rozhlas v průběhu oznamoval, že je opět v čele, že má před dalším běžcem náskok půl kilometru. A po chvíli se náskok zvýšil… Proboha, ať se mu nic nestane, ať to vydrží! Zatím už v předměstích Helsinek lidé zdraví zázračného Čechoslováka, který se blíží ke stadionu kilometr před ostatními.“

Stalo se něco, co se nikdy předtím v historii olympijských her nepřihodilo. Jediný atlet zvítězil na pět i deset kilometrů a i v maratónu. A Dana do rodinného zlata přispěla svým oštěpem čtvrtou zlatou.

 

Součástí každoroční Slavnosti Rudého práva v měsíci září se od roku 1950 stal Běh Rudého práva, cestami areálu Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Stal se brzy populární a kromě domácích závodníků se ho účastnily mnohé špičky evropských štrekařů. Jako první se do listiny vítězů zapsal Emil Zátopek. Tomuto běhu se věnoval mnohokrát, později však už ne jako běžec, ale jako startér.

Býval jsem tenkrát jedním z pořadatelů běhu i slavnosti. V roce 1984 mi připadl zvláštní úkol – pečovat o Emila Zátopka a jeho ženu a plnit každé jejich přání. Po odstartování hlavního závodu jsme se usadili s Emilem na tribunce blízko lajny startu a čekali na jeho konec, v němž měl Emil ještě úkol rozdávat ceny. Kdosi před nás postavil tři skleničky bílého vína. Ťukli jsme si, Emil měl víno rád, a v tom mě osvítil nápad. Proč bych nevyužil té vzácné příležitosti mít slavného běžce přímo u ruky, která držela zápisník. V tom ruchu a hlomozu, který nás obklopoval, jsem si zformuloval pár otázek.

Hned ta první mířila na tajemství, které mu pomáhalo k jeho udivujícím výkonům. Čím se motivoval, jaká síla ho hnala kupředu, jaká to byla vůle neustále překonávat ne už soupeře, ale sám sebe. Díval jsem se mu upřeně do očí, na jiskřičky, které mu v nich zahrály, jakoby údivem. Přesto jsem naléhal. Vždyť to byla obrovská dřina, sebezapření, neústupnost, které podstupoval zcela dobrovolně. Když se pousmál, pochopil jsem, že to bylo údivem, proč mu novináři kladou pořád stejnou otázku. Pak se zatvářil pobaveně, vzal upomínkovou vlaječku, která ležela přede mnou, a začal na bílém rubu něco čmárat. Když byl hotov, přistrčil mi ji před oči. Paní Dana, když spatřila, co spáchal, zakryla si dlaněmi oči a zaúpěla.

„Tady máš odpověď,“ řekl Emil a hlasitý smích už neudržel. A já jsem spatřil dvě zcela jednoduché, přesto výrazné karikatury postaviček – Emila, jak prchá a za ním ho žene Dana hrozbou píchání oštěpem do hýždí.

I to byl Emil Zátopek, který měl rád legraci a dovedl si ji dělat i sám ze sebe. Člověk, kterého jste museli mít rádi na první pohled.

Uveďme, že běžící postava, kterou Zátopek občas připojoval k podpisu, se stala hlavním motivem kolekce oděvů našich sportovců pro Rio.