VĚRA BERANOVÁ
Miloš Jůzl
1928 – 1996
Letos v červnu tomu bylo již 20 let, co zemřel estetik, vysokoškolský pedagog Miloš Jůzl. Věnoval se celoživotně nejen estetice, s logickými přesahy do muzikologie, ale také problematice obecně filozofické. Co jej charakterizovalo, na rozdíl od některých kolegů, byl jeho stálý zájem o problémy společenské. Jeho žáci i spolupracovníci si jistě vzpomenou na živé diskuse, které se netýkaly jen estetické problematiky, ale aktuálně reagovaly na problémy doby. Doslova emotivně prožíval 60. léta, stejně tak i rok 1989, bohužel se jej v obou případech tyto společenské změny hluboce dotkly. Jeho životní osudy byly tak velmi úzce spojeny s osudy společenskými.
Pro Miloše Jůzla bylo naprostou samozřejmostí propojení akademického a vědeckého poslání s posláním občanským. Mnohokrát se zařekl, že se bude věnovat jen čisté vědě, ale v podstatě vždy tato svá prohlášení ukončil vyhlášením, které vycházelo z jeho chápání podstaty estetiky, jako společenské vědy, která, má-li mít smysl, musí reagovat na problémy své doby.
Pocházel z líbezného kraje z Nové Olešné u Jindřichova Hradce, kde se 20. 5. 1928 narodil a 13. 6. 1996 zemřel. Kruh se uzavřel.
Miloval jarní měsíce a říkal, že má k tomu dva podstatné důvody. Jednak vše ožívá a tím ironicky myslel i sebe, a hlavně se blíží vysokoškolské prázdniny.
Válečná léta prožil jako textilní dělník, v roce 1945 absolvoval Baťovu školu práce. Právě na toto období často vzpomínal. V roce 1949 maturoval v dělnickém kurzu (ADK) a stal se studentem UK oborů ruština-hudební výchova, pracoval na katedře marxismu-leninismu. Levicová orientace byla pro něj přirozeným osobním i společenským nasměrováním. Právě toto jeho přesvědčení, které se pojilo s jeho etickými zásadami, mu přivodilo řadu problémů. Své odborné poslání našel, v rámci vědecké aspirantury, u Antonína Sychry a od té doby byl pevně spojen s katedrou estetiky na Filosofické fakultě. V rámci možností tohoto pracoviště přednášel, vedl studenty, účastnil se vědeckých setkání. Jeho hluboké znalosti dějin a teorie hudby jej předurčily k aktivní činnosti i v rámci Svazu skladatelů. Věnoval se muzikologické problematice, jako například Stati z obecné a hudební estetiky, 1988.
Jůzlův odborný rozptyl byl relativně široký. Zajímal se o otázky dějin českého estetického myšlení, a to takových osobností, jako byl Otakar Hostinský, Mirko Novák či Zdeněk Nejedlý. Pod vlivem Antonína Sychry se věnoval také problematice experimentální estetiky, která ve své době, v 60. letech 20. století, byla v našem prostředí naprosto novým pohledem na estetickou problematiku (Kapitoly z experimentální estetiky 1988).Problematika vztahu estetické a umělecké hodnoty byla jeho stálým zájmem. Už jeho kandidátská práce Estetické hodnocení vycházela a řešila axiologickou problematiku. Velmi jasně si uvědomoval, že s tím samozřejmě souvisí i problematika umělecké kritiky.
Další oblastí Jůzova zájmu byla problematika estetické výchovy. Velmi aktivně se podílel na tvorbě Celospolečenského programu estetické výchovy, který se koncipoval na konci 80. let. Bohužel společenská změna zasáhla i do této oblasti a nadějný projekt se nerealizoval.
Jůzlův přístup k estetické problematice vycházel z marxistických východisek. Nikdy však pro něj tato východiska nebyla dogmatem. Nejenže znal současné nemarxistické estetické koncepty, ale považoval je, a to zvláště fenomenologický a sémiotický, za velmi podnětné. Podílel se například v 60. letech na vzniku inspirativního sborníku Sedmkrát o smyslu filosofie, ve kterém publikovala celá řada významných osobností své doby. Spolu s Dušanem Prokopem napsal stať Dialogy o filozofii estetice a umění.
Se stejným spoluautorem spolupracoval na obsáhlé publikaci Úvod do estetiky (Panorama 1989), která bohužel ještě nereagovala na tehdy již nové pojetí základních otázek estetiky (W. Wellsch a jiní). Za významný text považuji obsáhlý Jůzlův doslov k překladu obsáhlé knihy Guido Morpurgo-Tagliabue Současná estetika (Odeon 1985).
Klade si zde mnoho základních otázek, které dalece překračují tradičně chápané knižní doslovy. Jednou z nich je například problém vzájemného vztahu, respektu, ovlivňování umělecké a estetické teorie, tedy i dějin estetiky a vlastní umělecké tvorby - praxe. Se znalostí věcí konstatuje: „Chceme-li objevovat souvislost mezi uměleckou tvorbou a estetickými teoriemi, zjistíme velmi rychle, že je značně volná a že se velmi často umělecká tvorba rozvíjí zcela nezávisle na teoretické estetice.“ Autor si právě v době, kdy psal tyto řádky, velmi citlivě uvědomoval právě tuto hlubokou cézuru. Předpokládejme, že v současnosti by tento problém chápal Jůzl již jinak, a to na základě současného pojetí estetiky, oproštěné od striktních axiologických východisek.
Dalším problémem byla pro Jůzla idea stálé potřeby uzavírání estetiky do sebe, v podstatě snaha o dokumentaci její svébytnosti, ale sám si odpovídá: „...avšak přitom zůstává stále neuzavřená, posouvaná neviditelným měřítkem do nové doby a ke stále novým horizontům. V tomto nekonečném procesu máme jednu naději, ba jistotu: že se lze aproximativně blížit pravdě. To dává naši práci smysl.“
Miloš Jůzl bezpochyby patřil k estetikům, obecně společenským vědcům , kteří svou vědu měřili vždy potřebností a to nejen v rámci své disciplíny, ale i potřebností společenskou. Samozřejmě nikdy ne prvoplánovou. Jeho zvídavost byla pověstná. Se svými mladšími kolegy, studenty, velmi rád vedl debaty, jeho výuka byla provokativní, podnětná. Bohužel poslední období svého působení na Filosofické fakultě UK věnoval organizační práci, a tak nezbyl čas a síly ke koncepčnímu syntetickému dílu, pro které bylo jeho myšlení přímo stvořené. Přesto svým přístupem k řešení problémů, svou vitalitou, v neposlední řadě svou nezištností, která mnohdy byla na úkor jeho osobních ambicí, se stal příkladem dalším generacím.