VÁCLAV PELCMAN

Není až tak běžné, aby se čtenářům dostala do ruky kniha, která se pokouší o jakýsi obraz společenského uspořádání státu za totality. Náš autor má sice za sebou již jisté životní zkušenosti z práce u britské koloniální policie v Indii, ale jiné poklady má asi až z druhé (třetí) ruky. Je také pravdou, že se již dříve snažil o alegoricko-satirické hodnocení politických systémů (Farma zvířat). I takovéto téma je možno ozřejmovat, je však nutno si počínat přísně objektivně a nezaujatě a hodnotit komplexně. Přestože předmětná kniha vyšla tiskem poprvé v roce 1949, teprve anglické vydání z roku 2009 bylo přeloženo do češtiny. Prý byla kniha „ve své době chápána především jako obžaloba stalinismu“, a tak není divu. Jedná se o dílo anglického spisovatele píšícího pod jménem George Orwell DEVATENÁCT SET OSMDESÁT ČTYŘI (Argo, 2015).

Román sestává ze třech dílů a Dodatku, kde jsou vysvětleny zásady nového jazyka neolekt, který byl vytvářen pro potřeby totalitního státu. Tento imaginární stát je třetí největší provincií Oceánie a jeho metropolí je Londýn! V čele státu je Strana a Velký bratr. Stát řídí pouze čtyři ministerstva: Miniprav, Minipok, Minilas a Minihoj.

Hrdina románu Winston Smith je zaměstnancem Ministerstva pravdy (Miniprav). Najednou se ocitáme v roce 1984. Jsme postupně seznamováni s náplní práce ministerstva (přepracovávat veškeré vytištěné dokumenty dle nových instrukcí). Tato činnost je prováděna za neustálého sledování tajnou policií. Pracovníci jsou umístění v kójích, kde je na ně odevšad vidět. Potrubní pošta přináší jednotlivým pracovníkům dokumenty, které je třeba přepracovat. Poté jsou původní podklady skartovány, nové poslány zpět do ústředí. „Stěží se dalo předpokládat, že by se někde v Oceánii našla jediná kniha vydaná před rokem 1960.“ Život ve státě se sleduje z „telestěny“, která je současně i kamerou sledující veškeré konání lidí. Tato sledovací činnost se provádí také v ubytovnách úředníků i jinde na veřejnosti. Všechna činnost na ministerstvu je konána v atmosféře strachu z udání (nikdo nikomu nevěří). Život lidí je chudý na stravu, ubytování, zábavy.

Samostatnou skupinou obyvatel ve společnosti jsou „proleti“, těch je asi 85 procent, ale žijí si svým životem. Veškerý život ve státě je, jak lze v případě alegorie a satiry očekávat, nadsazený, ale až absurdní, pro takovýto stát by byl sebevražedný.

Svět je v popisované době rozdělen mezi tři supervelmoci, které mezi sebou neustále válčí. Euroasie by mělo být Rusko a jím okupovaná území(asi severní polovina celé Evropy), Orientasie (Čína, Indonésie, Afrika) a „naše“ Oceánie(kam patří i obě Ameriky). Žádné jiné důležité informace o politických systémech jinde, mimo Britské ostrovy, nejsou uvedeny.

Nudný a nebezpečný život našeho hrdiny je přerušen v druhé části románu, kdy se seznámí s mladou dívkou a jejich život dostane lidskou tvář. S velkými obtížemi si vytváří vlastní existenci za stálého nebezpečí jejího narušení. Proto na konci této části života románového hrdiny dojde opět k velkému obratu, když jsou oba tvrdě vráceni do reality totalitního státu.

Třetí část nás podrobně seznamuje s „převýchovou“ osob, které se nedokážou smířit s tím, že například Země je placka, dvě a dvě je pět, přitažlivost neexistuje atd. Jak jinak, než mučením. Rafinované fyzické i duševní týrání nakonec přináší to, co dříve pokládal i Winston za nepředstavitelné, že tomu také sám uvěří a tak umírá s vědomím, že miluje i Velkého bratra.

Text obsahuje mnoho podnětných myšlenek, filozofických úvah a tvrzení, která by se mohla v jednotlivostech a za jistých situací i přijímat, tak např. jeho popis, jak se kontinuálně předělává literatura, lze vysledovat po roce 1990 i v ČR. Staré tisky se vyřazují kompletně, znovu se tisknou výběrově a neuvádí se, kolikáté je to vydání, aby se myslelo, že je první, jediné, a nikdo nepátral po vydání předchozím. Pochopitelně, to nové je v souladu s novou pravdou. V tomto směru se Orwellova představa, platná i pro jakýkolivjiný totalitní systém, povedla.

V líčení života se v knize dá vysledovat řada nedůsledností a nelogičnosti v popisu organizace totalitního státu, a to i za předpokladu jeho skutečné existence. Své názory na totalitu v zemích, které měl na mysli, by musel autor už brzo po roce 1949 hodně změnit. Demokracií je několik, nejen „ta pravá“, ale i levá. Když však „chce někdo psa bít, vždy si nějakou hůl najde“. Jeho epigonů a následovníků se najde v různých pracích na téma totality dost.

Při četbě přeložených knih si stále uvědomuji, že je třeba mít na paměti, že věrnost textu nemusí být vždy přesná, ale někde a někdy i tendenční. Překladatelka ve své poznámce k překladu fiktivního totalitního jazyka (neolektu) si prý zvolila „skutečnou řeč české totality, tzv. reálného socialismu“.Já jsem období budování socialismu zažil v celém období a nějak mi asi řada totalitních činů unikla. Možná to bylo tím, že jsem patřil (a patřím) mezi prolety. Jsem rád, že jsem se ztotožnil s dřívějším názorem hrdiny knihy: „Zbývá-li nějaká naděje, pak se skrývá v proletech.“ Těch, co tvoří systémy, a to nejen totality jsou, podle Orwella, asi 2 procenta.