JIŘÍ KNOPP
Rozhovor s matkou
Těžko mě, mami, k tobě asi pustí,
to víš – do nebe každý nemůže,
a já jsem nějaké hříchy utržil,
když sám bez tebe jsem žil.
Už jsem neslyšel tvůj hlas,
tam nechoď, dávej pozor, tohle nesmíš…
Pohlazení tvé ruky ucítit na skráni
jak lehký vánek, který se vznáší nad strání
plné chudobek…
Mami, už vím co je to samota.
Života ubývá
Skloněný jako vrba nad hladinou,
vidím na ní temné stíny,
vzduch je cítit omladinou
a mladými víny.
Ale pro mne to není,
bystřina skáče po kamení,
ale hrana ještě nezvoní,
čeká však na znamení.
Řeka nespěchá, ví, že se dočká,
převozník ale už chystá si vesla.
Mé volání o pomoc zpět ozvěna mi nesla.
Nepatřím na tento svět
Jdu známou ulicí
a nepoznávám lidi.
Jsou jiní než my zamlada,
slyším jen: super, špice, mega, oukej,
život je pro ně velká paráda.
Asi už nepatřím na tento svět,
je plný falše a nablýskaných pozlátek
a lidé jak stádo vyplašených telátek
kupují v marketech ohňostroje.
Krásu na pár vteřin…
Jen tak
Jen tak si na písku s vnoučkem hrát
a zpívat mu o tom, jak skákal pes,
čekat až začne slunce hřát,
aby i zítra bylo jako dnes.
Jen tak si hrát
a nepřemýšlet, kdy bude konec světa.
Půjdeme domů, stmívá se,
babička s večeří čeká…
Loučení
Loučili jsme se každodenně,
schováni před hvězdami
za posledním rohem,
řekl jsem jí nashledanou,
ale měl jsem říci sbohem…
Dokud mé srdce bude tepat
Dokud mé srdce bude tepat,
budu vám říkat,
co nebude vám vhod.
Nesmí být na světě nic
co není lidské,
matky s prázdnými klíny
a děti bez náruče,
zoufalá ruka na poplach tluče,
beznaděj a smrt se blíží
a co ty, Ježíši Kriste, kde jsi?
Ještě jednou
Ještě jednou to roztočit,
tak jako zamlada
a zpívat a tančit
a pít na krásu žen,
smát se jak racek chechtavý,
a potom zavolat selaví…
Byl tady kdosi,
teď už ale není,
jste poslední, pane,
kdo se na něj ptá…
Má vlast
Na břehu řeky Labe roste bodláčí,
po břehu řeky kráčí stín,
den co den vítr víry roztáčí,
ten starobylý český mlýn.
Do Němec krev mou řeka odnáší,
já chřadnu, žloutnu, sesychám,
svou mízu všude hledám,
běžím po uschlé louce, pospíchám…
Což už se nikdo nebude bít za svůj národ,
kde zůstal kdysi chrabrý český lev?
Odnesla řeka naší krev a sílu
a zůstal jen vzdor a hněv.
Smrt
Smrt na nás čeká, je blizoučko,
cítíme ji v podžebří i na jazyku,
jezdíme na plný plyn,
ale dnes jsme měli kliku.
Jiní přišli na řadu,
ale zítra se budeme rozpočítávat.
Jakou bude mít osud náladu?
Budu psát veselou báseň,
anebo hořkou baladu?