VLADIMÍR KOLÁR

Tak nějak by se dal ve stručnosti vyjádřit smysl dramatu Eumenidy, závěrečného dílu Aischylovy trilogie Oresteia, kdy Erínye, tedy bohyně-duše zavražděných pronásledující vrahy a mstící se za svou smrt se proměňují v laskavé bohyně ochraňující řád společnosti.

Antická inspirace je v pozadí názvu románu francouzsky píšícího amerického spisovatele Jonathana Littella, který vyšel před deseti lety. Littellovy Laskavé bohyně se rychle staly světovým bestsellerem a značný ohlas mělo i jejich české vydání. Autor na téměř tisícovce stran předkládá čtenáři fiktivní paměti Maximiliána Aueho, citlivého mladíka, tápajícího ve své sexuální orientaci a poznamenaného incestními vztahy se sestrou, který se pod hrozbou stíhání za homosexualitu dá do služeb nacistické vražedné mašinerie, využívaje k tomu svého právnického vzdělání, vysoké inteligence, asertivity a neobyčejných organizačních schopností.

Spisovatel dlouhá léta studoval historické prameny a přináší dokumentárně přesný obraz nacistického běsnění v okupovaných zemích, o to působivější, že vše je viděno očima jeho smyšleného hrdiny působícího v jednotkách SS, který se pohybuje mezi špičkami třetí říše, jako jsou Himmler, Goebbels, Heydrich, Speer, generální guvernér okupovaného Polska Frank, osvětimský velitel Höss a nakonec i sám Hitler a mnoho jiných.

Autor prostřednictvím Maximiliána Aueho postupně předkládá obraz hrůz a zkázy bezprostředně po německém vpádu do Sovětského svazu. Na ukrajinském území to jsou desetitisíce mrtvých, jednak obětí jednotek SS, které pod heslem zúčtování s „židobolševismem“ nelikviduje jen zbytky ustupující Rudé armády, ale i představitele místní správy a samosprávy i pravoslavné církve, komsomolce a Židy a také vždy podezřelé Cikány. Tomu sekundují ukrajinští nacionalisté, především banderovci, kteří ještě netuší, že Němci nemají zájem o nezávislou Ukrajinu, že si jen chtějí přivlastnit její území a přírodní zdroje. I sami aktivní banderovci se posléze stávají předmětem nacistického vraždění. A jsou tu i oběti čistek sovětského NKVD, který nemilosrdně trestá zrádce Sovětského svazu.

Esesák Aue se účastní vraždění více než třiceti tisíc sovětských Židů v ukrajinském Babím Jaru, na kterém se podílejí též ukrajinští „vlastenci“. Tento obraz zkázy představuje jednu z nejdrastičtějších částí knihy, i když podobné výjevy se v menším měřítku opakují i jinde, třeba na Krymu, kde tatarské obyvatelstvo vítá Němce vražděním ruských spoluobčanů, nebo také v kavkazských republikách. Obraz je tak silný a působivý právě proto, že je přiblížen přímo jedním z organizátorů holokaustu, majícím své pochybnosti i jistou citlivost pro utrpení obětí.

Dalšími místy pobytu s těžko stravitelnými zážitky jsou pro Aueho stalingradský kotel, kde je sám těžce raněn, a po uzdravení koncentrační tábory, především ten v Osvětimi, kam koná inspekční mise z pověření Himmlera.

A nakonec Littellův hrdina přežije i poslední měsíce dobývaného Berlína, aby se po vykonání série vražd svědků i věrného přítele Thomase mohl stát počestným francouzským občanem. Rozsáhlý román má samozřejmě ještě některé další dějové linie dokreslující morálku hlavní postavy. Někde autor záměrně mísí s realitou i horečné sny, takže něco zůstává zamlženo, byť z řetězce nepřímých důkazů plyne, že Aue je i vrahem své matky a nevlastního otce. Jen obraz jejího vyšetřování v závěru knihy poněkud vybočuje z přísné faktografie a nevyznívá příliš věrohodně. Ale v čase zcela vymknutém z kloubů je možné snad úplně vše.

Román Jonathana Littella Laskavé bohyně byl nedávno zdramatizován a inscenován na Slovensku. Autorem dramatizace je slovenský spisovatel Daniel Majling, jehož divadelní text (přeložený Michalou Markovou) nastudovalo v režii Michala Langa také pražské Divadlo pod Palmovkou.

Divadelní text obdivuhodně vystihuje celý rozsah předlohy, vše podstatné obsáhl, ať už v historicko-dokumentární, nebo osobnostní poloze, zachytil vše, co je tu důležité, co charakterizuje vnitřní rozměr Maximiliána Aueho, jeho rozpornost, ospravedlňování svých zločinů, ale i znechucení nad chováním těch horlivějších, kteří překračují rámec „ospravedlnitelného“ zabíjení. Jan Teplý, představitel hlavní role, je téměř tři hodiny na jevišti, přesto dokáže pečlivě odstínit dění v Aueho duši, dokáže vystihnout jeho povahovou elasticitu, pochybný osobní zápas mezi vznešenými představami a zrůdnými činy, ale i přesvědčivě předvést jeho sexuální vybočení či přímo zvrácenosti.

Další herci nemají tolik prostoru, podstatnější roli Aueho přítele Thomase Hausera s přehledem ztvárnil Ondřej Volejník, zaujali též Ondřej Veselý v roli velitele nebo doktor Hohenegg Zdeňka Kupky. Skvěle si vedly též Tereza Dočkalová jako Aueho sestra Una nebo Zuzana Slavíková v roli Aueho matky.

Režie si překvapivě dobře poradila s rozsahem dramatizace, převažující dialogy byly v pravý čas doplněny dramatickými akcemi či přeryvy mezi jednotlivými obrazy, kdy jeviště symbolicky zaplnily antické bohyně a je provázející důrazné hudební vstupy.

Problémem byl jistý rozpor mezi tím, co v knize představují názory Maximiliena Aueho, který je vypravěčem, a tím, co prezentuje divadlo coby určitý objektivizovaný dialog. Aby obhájil sám sebe, Aue často připodobňuje spojenecké a německé bombardování, britské a německé koncentrační tábory, sovětské a německé vraždy válečných zajatců, jiné německé masové zločiny staví na roveň amerického atomového bombardování Hirošimy. Na jevišti se tato relativizace viny stává jakýmsi zobecněným poselstvím hry, což nelze přijmout. Littellovi šlo o obraz nacistického holokaustu a rozmělňování německé odpovědnosti za zločiny není přijatelné. Přitom o spolupodílnících na těchto zločinech, místních nacionalistech všeho druhu, Littellova kniha vypovídá více než dost. Jsem přesvědčen, že v dnešní složité době by byla podobná aktualizace divadelního textu namístě.