VĚRA BERANOVÁ

Osobnosti, na které by se nemělo zapomenout

Vojta Náprstek 190 let od narození

17. 4. 1826 Praha – 2. 9. 1894 Praha

Vzpomínáme-li na nějakou osobnost dávné či nedávné minulosti, většinou se ptáme, proč nás právě tato osobnost zajímá. Náš zájem však většinou nevychází z nějaké nostalgie, ale je vědomě či podvědomě podmíněn naší současnou potřebou. Současnost hledá odpověď na své aktuální otázky u těch, kteří řešili podobné problémy dávno před námi, před desetiletími, stoletími, dokonce tisíciletími. Pak tyto osobnosti dávných dob žijí dál svým druhým životem, jenž je závislý na jejich potřebnosti, které klade nový svět, nové souvislosti, nová doba. Měli bychom se tedy ptát, jak se podobají léta, která prožíval Vojta Náprstek, naší době? Jsme poučeni historií a víme, že se žádná doba neopakuje, a když ano, má podobu frašky. Budeme-li odvážní, můžeme tuto tezi aplikovat na srovnání doby, kterou prožíval Vojta Náprstek, s dobou naší. Často slyšíme z nejrůznějších stran, že se naše současnost podobá době obrozenecké. Zvláště letům po revoluci 1848. Obě, tedy i ta naše po roce 1989, se vyznačovaly proměnami, které byly doslova nabyty nejhumánnějšími myšlenkami. Byly podporovány progresivními silami ve společnosti, ale bohužel o to víc jsou následující období poznamenána hlubokou depresí, vyplutím těch nejkalnějších vod zdola, ztrátou iluzí a dalšími znaky společenského propadu.

Vojta Náprstek, který intenzivně tuto dobu prožíval, také na ni intenzivně reagoval. Právě jeho reakce na nepřízeň doby nám může posloužit jako inspirace v řešení našich otázek.

Jeho odkaz můžeme vidět v mnoha oblastech, nás však bude především zajímat jeho role mecenáše, podporovatele kultury v nejširším slova smyslu. Jeho stěžejním životním motorem byla otázka: Co prospívá českému národu, jak můžeme podpořit národní a státní ideu tak, aby se vyrovnala nejvyspělejších státům. Jaká je to inspirace pro naši současnost! Bohužel právě dnes si musíme položit otázku: Kdo dnes myslí na prospěch státu, bez ohledu na vlastní prospěch? Bojím se hledat odpovědět.

Vojta Náprstek, původním jménem Adalbert Fingerhut, pocházel ze staré měšťanské rodiny, kde prim hrála maminka. K původnímu jménu Náprstek se později vrátil i jeho bratr Ferdinand, jistě také proto, že oba bratři chtěli zdůraznit a proklamovat své češství.

Od dětství projevoval Vojta zájem o kulturu a umění, absolvoval klasické gymnázium. Na přání maminky začal studovat práva ve Vídni. Druhá polovina 40. let 19. století byla doslova nabita revoluční atmosférou, která velmi intenzivně působila i na Vojtu Náprstka. Revolučních akcí se pak účastnil jak ve Vídni, tak především v Praze. Po potlačení revoluce emigroval do USA, kde během svého pobytu, který trval 10 let, se musel sám živit. Byl nádeníkem, truhlářem, knihkupcem, dokonce i politikem. Knihkupectví, které vedl, se stalo kulturním a společenským centrem vystěhovalců. Zajímal se také o národopisnou problematiku, dokonce se účastnil i expedice k jednomu indiánskému kmeni.

Po deseti letech od revoluce se vrací Prahy, kde spolu s matkou řídí rodinný pivovar „U Halánků“ na dnešním Betlémském náměstí. V jeho prostorách vybudoval české kulturní a společenské centrum, v němž se scházeli představitelé české inteligence; tady se koncipoval národní program. Realizace tohoto programu měla různou podobu, kterou umožňoval v roce 1860 vydaný Říjnový diplom. Otevřel se tady prostor pro zakládání spolků, ovšem jen s mužským osazenstvem, jako byl Sokol, Umělecká beseda, Hlahol. Ženy se do nich dostaly až po 40 letech. Jako jeden z mála si Vojta Náprstek uvědomoval tuto diskriminaci a snažil se právě ženy vtáhnout do svého osvětového programu. Jedním z výsledků byl Americký klub dam, který založil v roce 1865. Ve své době to byl naprosto revoluční čin a nejen Náprstek, ale i frekventantky se často setkávali se společenským odsouzením. V názvu „americký“ byla obsažena deklarace modernosti, pokrokovosti, tehdy spojena s představou o společenském životě za mořem. V rámci Amerického klubu se konaly přednášky na nejrůznější témata, které nejen organizoval, ale také financoval a dával k dispozici svou knihovnu a přednáškové prostory. Hledáme-li souvislosti doby Vojty Náprstka s našimi léty, jistě najdeme mnoho společného či podobného. Bohužel to nebude jen ženská otázka, ale problematika jakýchkoliv menšin, otázky postavení kultury a umění ve společnosti, problematika jedinečnosti české kultury, tehdy ve vztahu ke kultuře německé, dnes obecně k cizím vlivům, a další otázky.

Postupem doby se Náprstkův zájem soustřeďoval i na národopisnou problematiku, na národopisné sbírky. V roce 1866, kdy už původní prostory rodinného pivovaru nestačily, nechal postavit novou budovu, která dnes nese jeho jméno. Díky svým zahraničním a domácím kontaktům získal Náprstek pro své muzeum řadu významných sbírek, například cestovatele Emila Holuba, zoologa Antonína Friče, jazykovědce Bedřicha Hrozného a řady dalších.

Činnost Vojty Náprstka byla téměř bezbřehá. Zajímala jej příroda, ale zároveň si uvědomoval, že je nutno ji chránit, umožnit zvláště lidem z měst žít s přírodou. Tento jeho zájem souvisí i s jeho předsednictvím Klubu českých turistů. Organizoval nejen ochranu přírody, ale i kulturně historických památek.

O pokrok bojoval Náprstek doslova na všech frontách; i když se nám to dnes může zdát samozřejmé, jednalo se například o pohřeb žehem, který v Náprstkově době byl záležitostí zcela výjimečnou. Sám se jako příklad nechal zpopelnit v Sasku, protože v celém Rakousko-Uhersku byl pohřeb žehem zakázán. Své mecenášství prokázal také tím, že osobní sbírky, které představovaly 46 000 svazků knih a 18 000 fotografií, odkázal muzeu.

Vojta Náprstek byl bezesporu vůdčí osobností kulturního i obecně společenského života poslední třetiny 19. století. Když se ptáme, v čem spočívala jeho jedinečnost a proč bychom na něj neměli zapomenout, musíme vyzdvihnout právě ty přednosti, které bychom charakterizovali jako schopnost chápat svou dobu, ale nepodřídit se jí, rozpoznat opravdové potřeby společnosti, vidět problémy s nadhledem. Tyto jeho výjimečné schopnosti chápala vědomě či podvědomě česká veřejnost a dala to náležitě na vědomí.

Na výjimečný zážitek, jakým byl Náprstkův pohřeb, vzpomíná umělecký historik V. V. Štech, který jej pozoroval jako chlapec z okna jednoho domu na Václavském náměstí: „V onom zářijovém odpoledni pohlížel jsem s úžasem na davy v tichu plnící se Václavské náměstí, sledující pohyb rakve k nádraží. Byla to úcta přirozeně vyrostlá – od pohřbu Jana Nerudy neviděla prý Praha smutku tak upřímného.“ Dále Štech charakterizuje Náprstka mimo jiné jako předsedu Spolku pro zbudování pomníku mistra Jana Husa: „Když v památné schůzi padla z úst Karla Schwarzenberga slova o husitech jako bandě lupičů a žhářů, dal Náprstek směr obecnému rozhořčení a rozčilení.“