X

Stalo se v jedné škole, ale děje se to permanentně: žáci útočí na učitele jako divá zvěř v džungli, a to všude: to, že se dovídáme jen o něčem, je pro naši současnou společnost typické. Někdy to vede k odchodu učitele ze školy, jindy do věčných lovišť, někde žáci vraždí přímo na místě.

Říci to někomu před třiceti lety, neuvěřil by. To ovšem nezměníme lepším provázáním institucí, záchytnými centry a koutky, psychologickými skupinkami ani psychofarmaky, na to je potřeba silný, širokospektrální lék.

My všichni jsme nemocní, všichni jsme pacienty, celá společnost je ve stavu nemocných. Mnozí víme, jaký by ten lék měl být. Asi se někdy něco stalo, co se již nedá odestát. A je to otázka nejen pro lékaře, psychology nebo sociální pracovníky, ale hlavně pro historiky, sociology a politology. Byly vážně poškozeny normální mezilidské a mezigenerační vazby. Nic není bez příčiny.

Rozmohl se u nás zvyk hledat příčiny jevů ve věcech podružných, nikoli zásadních. Důvodem je záměrná zapomnětlivost, krize paměti je symptomem dnešní doby a není divu, že Alzheimerova choroba je jejím každodenním projevem.

Například to, že nejsou peníze na penze, není dáno jen stárnutím společnosti, a tedy zvyšující se dlouhověkostí, ale hlavně někdejším rozpuštěním důchodové rezervy.

Takto se u nás takřka rozpustily zlaté rezervy, mnohé ze státního majetku, jedna námořní flotila a jedny aerolinie, nějaké ty doly a lesy, nespočet továren.

Někdo za to může. Staří na to raději zapomněli a mladí o tom nevědí, neboť ještě nebyli na světě.

Hledejme nikoli zástupné, ale skutečné příčiny. Šikana jako masivní a masový projev doprovázený zametáním pod koberec, zastíráním a lhaním – tudy cesta nevede. Stojí před námi jednoduchý, zdánlivě lehký, ale asi už nesplnitelný úkol; je na něj totiž asi už příliš pozdě: obnovit normální lidskou společnost.