JAROSLAV KOJZAR

„Dáte si kafe?“ zeptala se mne. Kývl jsem, kávu vždy rád, i když bych se měl i v této věci držet zpátky. Pepík, můj doktor, mi povolil dvě až tři denně a tento šálek byl už čtvrtý. Jenže každý má své slabé místo, já ho měl tady. Sedl jsem si na terasu a čekal. Za chvíli přišla a nesla dva šálky s kouřící kávou. Díval jsem se jí na ruce, kdysi se klepaly. Pamatoval jsem si to. Manželské problémy ji děsivě zasáhly. Zemřelo jí dítě a ona se s tím nedokázala vyrovnat. Další už neměli. Jí v té době už bylo hodně přes čtyřicet a on byl ještě o několik let starší. Čas je dobrým doktorem, myslel jsem si…

„Omlouvám se, muž musel odjet za nějakým případem. Lidé ho tu znají, a když jsme tady, přicházejí se svými bolestmi. Nemůže odmítnout. Vrátí se jistě do hodiny a pak vás nechám o samotě. Musím ještě něco ukuchtit. Přivezou mi totiž dnes vnoučata…“ Zarazila se. I já překvapeně zvedl oči. Věděl jsem, že jejich syn zemřel asi v deseti letech. S manželem, známým šéfem jedné brněnské kliniky, se brali mladí. On lékař, ona zdravotní sestra – a dlouho nemohli mít děti. Pak se jim to – to už biologické hodiny klepaly na dveře – poštěstilo. Narodil se chlapec, jenže měl vrozenou srdeční vadu. Léta všechno dokázali společně zvládat, jenže lidský organismus je složité těleso a… Když už si mysleli, že je všechno v pořádku anebo alespoň do jisté míry, přišla rána. Chlapci srdce začalo slábnout. Udělali všechno možné, aby ho zachránili, i na transplantaci čekali, měli však smůlu.

„Víte, zapomněla jsem, že vy o nás, tedy o nás z oné doby, víte všechno… tedy hodně,“ opravila se. „Dlouho jsme se neviděli a ono se mezitím leccos přihodilo…“ Zamyslela se.

„Bude vás to asi nudit, ale ono to všechno je trochu složité… Musím začít po pořádku… To bylo nějaký čas po tom, co Pavel umřel. Nemohla jsem se vzpamatovat, ale to vy víte. Nebyla se mnou řeč. Muži jsem se odcizila, on trávil veškerý čas na klinice a já, když mi skončila v nemocnici služba, jsem seděla doma a dívala se bezmyšlenkovitě z okna anebo si sedla na autobus a jela sem, do naší chaty. Tady jsem vlastně dělala totéž. Seděla jsem na terase anebo dole u vody a přemýšlela o tom, že bych do ní měla skočit. Odvahu jsem ale nikdy nezískala a to je vlastně dobře.

Jednou jsem sem zase tak přijela, nahoře na silnici stálo osobní auto – řekla jsem si: nějaká návštěva? – a když jsem přišla pod ten náš sráz, tak jsem uviděla, že dole, uvnitř chaty, byli lidé. V první chvíli jsem si řekla: zloději. Zaběhnu pro policii, ale pak mi došlo, že než by přijela policie – tehdy jsme ještě neměli mobily, abychom zavolali policejní číslo – než by tedy přijela policie, že by už dávno byli pryč. A tak jsem sebrala všechnu odvahu, vešla dovnitř. Dveře trochu zavrzaly, a než jsem je stačila zavřít, vyběhl zevnitř mladý muž, zděšeně se na mne díval a pak vyhrkl: ‚Neprozraďte mě, já vám to potom vysvětlím.‘ Nevěděla jsem, co je tady ještě k vysvětlování. Chata byla plná lidí, které jsem nepozvala, z terasy jsem slyšela rozjařené hlasy, ženské i mužské. Nevím ale, proč jsem v té chvíli neodporovala. ‚To je má teta. Je trochu vyvedená z míry, že nás tu vidí. Neřekl jsem jí, že se tu zastavím, a to víte, ženské, které nemohou návštěvě něco nabídnout, se necítí většinou nejlépe…‘ Pak se obrátil na mne: ‚Tetinko, já se omlouvám. Už se to příště nestane. To je můj budoucí tchán a tchyně a toto je Jarmilka,‘ při jeho slovech mi všichni podali ruku. Neměla jsem sílu něco namítnout. ‚Neposadíte se s námi?‘ zeptal se starší muž. Jako omámená jsem si sedla a v té chvíli jsem si teprve uvědomila, že jsem jim ani neřekla své jméno. Nikomu to však nevadilo. Byla jsem prostě tetinka, a to bylo jméno i titul. ‚Nedáš si s námi kafe?‘ uslyšela jsem jako z dálky otázku mladého muže. Kývla jsem na souhlas, i když stále jsem měla na jazyku otázky: Co zde děláte? Kdo jste? Nevyslovila jsem je však… Nenudím vás?“ Zeptala se náhle.

„Ne, vůbec ne. Naopak.“

Byl jsem zvědav na konec jejího vyprávění. „Prostě seděli jsme tam asi hodinu, oni stále o něčem mluvili a jen občas se mě na něco zeptali. Odpovídala jsem jednoslovně. Museli si myslet, že to nemám v hlavě v pořádku… Asi po hodině se zvedli a s výrazem, že jsem praštěná, se se mnou rozloučili. Mlčky jsem je dovedla ke dveřím a ani nečekala, až vyjdou nahoru ke svému autu, otočila jsem klíčem, sedla si na terasu a dívala do ‚blba‘. Znáte to! To je člověk jako v transu.“ Kývl jsem, že onen pocit znám.

„A jak to dopadlo?“ nevydržel jsem, když opět usedla.

„Jak to dopadlo?“ opakovala zamyšleně po mně. „Mužovi jsem nic neřekla. Bála jsem se, že by si myslel, že jsem se opravdu zbláznila, že se mi to buď skutečně zdálo, anebo že nemám všech pět pohromadě, protože jsem je nevyhodila. A to vyjde nastejno.

Asi za týden jsme sem přijeli, otevřeli chatu, a když jsme vešli dolů do haly, kde je docela pěkné posezení za sychravých dnů, je tam i krb, stylový jídelní stůl, a tehdy… na tom stole… stála litrová láhev slivovice. Jen tak, bez jakéhokoli vzkazu. Teprve v tu chvíli jsem se rozhodla mužovi všechno říct. Ještě týž den jsme jeli do Šaldorfu, vesnice nedaleko Znojma, kde měl bydlet onen mladík, alespoň to jsem si zapamatovala. I jeho jméno. Měl domek na konci vesnice. Pěkný. Za ním malý vinohrad a pod ním sklípek. Na dvoře drůbež a u velké boudy přivázaný ovčák. Když nás uviděl, začal vrčet. To informovalo pána, že vyšel na zápraží, a jakmile mě uviděl, usmál se. ‚Pojďte dál. Nečekal jsem vás sice tady, spíš jsem počítal s tím, že přijedu já k vám, ale je dobře, že jste přijeli,‘ uvítal nás a pozval dovnitř.“

V tu chvíli nahoře na silnici zastavilo prudce jakési auto.

„To je muž. Už je tady. Vždy jezdí tak razantně a nenechá si říct,“ zvedla se moje hostitelka. Společně jsme pak zamířili ke vstupním dveřím a téměř současně se potkali na prahu.

„Vítám tě u nás,“ bodře mne pozdravil kamarád zdávna. „Jak dlouho jsme se vlastně už neviděli? Deset dvanáct let? Jak ten čas běží! Ale co budeme stát na zápraží. Jen si trochu umyji ruce a hned jsem u vás. Kde sedíte? Na terase? To je správné. Dnes je jeden z nejpříjemnějších dnů začínajícího léta. Jen chvilku a jsem u vás…“

Skutečně. Přišel téměř v okamžení. Požádal také o kávu a pak jsme se věnovali mému novinářskému zpovídání. Asi po hodině jsme skončili a už jen vzpomínali. Mně to však nedalo. Musel jsem se dozvědět, jak je to s ‚těmi vnoučaty‘ a vůbec s příčinou jejich životního zklidnění. Řekl jsem mu, co mi jeho žena vyprávěla, a on se jen usmál.

„Víš, když jsem slyšel její verzi setkání u nás na chatě, moc jsem jí nevěřil. I ta slivovice na stole mi připadala jako neskutečná. Nezbláznila se mi, ptal jsem se sám sebe. Když nás pak onen mladý muž pozval dovnitř do chalupy, napřed jsem váhal. Ptal jsem se, jestli nejdu do skrýše bláznů. Přesto jsem, stále ve střehu, vešel do domu. Tam nás Olin, jmenuje se Oldřich, posadil za stůl, nalil po skleničce dobrého vína a začal mluvit. Před několika měsíci se vrátil z vojny. Sloužil v Prachaticích. A tam se seznámil s děvčetem, které se, alespoň si to myslel, mělo stát jeho osudem. Její rodiče napřed byli proti. ‚To víte, voják,‘ řekl nám, ale když zjistili, že oba to spolu myslí vážně, nakonec ustoupili. Trvalo ale několik měsíců, než se odhodlali přijet sem, na Znojemsko. ‚Já tady mám po rodičích barák a kromě mne a babičky je prázdný. Rodiče zemřeli při autonehodě a já zůstal na krku prarodičům. Děda pak zemřel a zůstala babička. I ten kus vinice za domkem jsme museli pronajmout, protože já byl na vojně a babička na všechno nestačila. Když jsem se vrátil, tak se zase znovu snažím o vinici pečovat.‘ Přiznal se, že povoláním je nástrojař, že jezdí pracovat do Znojma a po večerech a ve volném čase se stará o ‚tekutinu bohů‘. Nás ale zajímalo, jak se dostal k nám.

‚To bylo tak,‘ řekl. ‚Když rodiče mé Jiřiny konečně přijeli a zůstali několik dnů, chtěli vědět, jak to kolem dokola vypadá. Její táta si hodně potrpí na přepych. Má na Šumavě honosnou dřevěnku, myslí si, že je něco víc než druzí, a tak když jsme třetí den jeli prohlédnout si podyjské hrady v okolí přehrady, chtěl si nafotografovat i Bítov. To jde jen z jezera nebo od chatiček naproti. Řekl jsem mu, vytahoval jsem se, že to není žádný problém, že tam má teta chatu a od ní že je pohled nejhezčí. Znal jsem to z kánoe, s níž jsme čas od času s partou brázdili přehradu. Jenže něco jiného je loďka a něco jiného se dostat do chatek, nebo alespoň mezi ně na protější straně, když pozemky jsou přísně oddělené. Ale to jsem v té chvíli nevěděl. Když jsme tedy zaparkovali a sešli pod silnici, najednou jsem zjistil, že dál to nejde. Že je tam plot a dolů, nebo alespoň do míst, odkud lze fotografovat, lze jen přes soukromou zahradu nebo dokonce přes chatu. Řekl jsem si, kdybych alespoň některou z těch chat mohl projít a zavést je pod ni. Jenže nikde nikdo v té době nebyl. Když jsem si tak rozmýšlel, co udělám, Jarmilin otec se mě zeptal, která je vlastně chata mé tety. Ukázal jsem na vaši. No tak projdeme jí. Šel jsem tedy ke dveřím a vzal za kliku, zaklepal. ‚Nikdo tu není,‘ řekl jsem mu skoro vítězně. ‚Zkus to ještě jednou, možná, že jsou dole.‘ V tu chvíli mě napadlo, že někteří lidé dávají klíče pod květináč nebo dokonce pod rohožku, a tak jsem to zkusil. Byl pod květináčem. Otevřel jsem tedy a vešli jsme dovnitř. Myslel jsem, že jen projdeme, ale on si chtěl sednout na terase, dostal chuť na kafe a mně nezbylo, když už jsem se k vám vloupal, mu to kafe i uvařit. Bylo mi v té chvíli hodně těžko, a když už jste přišla vy, myslel jsem, že je konec. Představoval jsem si, jak zavoláte esenbáky, jak nás všechny odsud povedou v poutech a jak mi Jarmilka řekne: ‚S takovým zlodějem, jako jsi ty, nechci mít nic společného, protože když ses dostal do jedné chaty, tak asi máš zkušenost… a bylo mi nanic. Proto jsem vás prosil, abyste nic neříkala a že vám to později vysvětlím – řekl k mé ženě. ‚Teď můžete zavolat policii, já se ke všemu přiznám.‘ Ten večer jsme u něj vyzkoušeli snad všechny odrůdy, které pěstuje. Nebyl jsem schopen si sednout za volant a vrátit se do chaty. Tak jsme u něho zůstali spát.

Další sobotu a neděli přijela Olinovi Jarmilka. Zajeli k nám. Byli jsme pro ni tetička a strýček. Byla milá a musím říci, že jí netrvalo dlouho, aby si naprosto získala i moji ženu. Protože Olin s sebou přivezl několik lahví vína, zůstali u nás zase oni. Když se asi po dvou měsících brali, byli jsme také u toho. Mladí se nastěhovali do Šaldorfu a já se stal nejen jejich strýčkem, ale i rodinným doktorem, a pak, když se jim začaly rodit děti, i dědečkem. Přišlo to samo sebou. Snad přispělo i to, že Olinova babička umřela a děti přece nějakou babičku potřebují. Žena tu svoji babičkovskou úlohu vzala nesmírně vážně a – protože už nepracuje, nebo jenom když je potřeba, přichází na záskok – je tady častěji než doma v Brně. Mně uvaří, vypere a honem do Šaldorfu pomoci mladé nebo sem na chatu s vnoučaty, anebo si je bere k nám do Brna. Bydlíme, jak víš, ve vilce v Pisárkách. Máme malou zahradu a kus od nás je lesopark. A tady, na chatě, s nimi tráví celé prázdniny, anebo si je bereme s sebou na dovolenou. I v Řecku a Itálii jsme s nimi byli. A žena? Najednou omládla. A ač jí je téměř šedesát, má v sobě energie jako třicátnice. Musím říct, že se teď na ni zase zálibně dívám.“

Domluvil. Nebylo co dodat. Věděl jsem, že sem za chvíli přijedou „její děti a vnoučata“ a že i můj kamarád, ač se tváří, že je nad věcí, je plný očekávání. Překážel bych. Proto jsem se nenechal zdržovat – ač jsem byl pozván na večeři – rozloučil se a zamířil klikatými silnicemi kroužícími kolem nádrže směrem na Znojmo. Možná jsem cestou potkal i auto, které s třemi dětmi mířilo tam, odkud jsem přijel.

Z knihy povídek Jaroslava Kojzara Den odlétajících ptáků, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře Praha