MILOSLAV SAMEK

Píšeme si

Při Setkání pod Kunětickou horou na začátku září loňského roku jsem naposledy hovořil s PhDr. Miloslavem Ransdorfem, který mně naprosto otevřeně a přitom objektivně podal potřebné informace. Jak v tu chvíli, tak i ex post vše oceňuji zejména proto, že filozof a historik takové velikosti dokázal vysvětlit souvislosti, které pro mě, jakožto laika, nebyly příliš srozumitelné. Vzpomínal jsem v tom punktu na jeho knížky, z nichž některé jsem si obstaral a přečetl. Za všechny jmenuji publikaci Muž velké touhy (Komenský proti proudu dějin), neboť pro mne, jako bývalého pedagoga, byl obsah samozřejmě velice předmětný. Některé pasáže z knihy jsem četl několikrát, musel jsem o nich mimořádně přemýšlet, dělal jsem si výpisky, prostě jsem postupoval téměř jako v přípravě na vysokoškolský examen.

O Mílovi píšu především proto, že na FF UK studoval u doc. Dušana Machovce, vynikajícího znalce antické filozofie. Dušan byl mým kolegou v Pěveckém sdružení pražských učitelů, spatra uváděl programy na koncertech a koncertních zájezdech (a to i v němčině), byl vzdělán v hudební vědě a byl rovněž výborným korepetitorem.

Míla mi tehdy slíbil básničku, kterou mu doc. Machovec poslal ještě krátce před smrtí, ve které charakterizoval tehdejší neutěšené poměry ve společnosti. Bohužel na to již nedošlo – možná by se našla v jeho pozůstalosti.

Dušan Machovec o M. Ransdorfovi mluvil vždy jen v superlativech (pokud na zkouškách Sdružení zbyl čas a zavedli jsme spolu o něm řeč), považoval jej za mimořádně pozoruhodného člověka s encyklopedickými vědomostmi, s dokonalým přehledem ve filozofických, historických a politologických otázkách, za znalce mnoha jazyků – polyglota, Míla byl jednoduše v jeho očích géniem současnosti.

Na Miloslava Ransdorfa budu vždy s vděčností vzpomínat. Zanechal totiž na naší a evropské scéně výraznou stopu, kterou chtějí političtí odpůrci za každou cenu a za nezměrné podpory médií smazat. Už se přece po jeho náhlé smrti ukázalo, jak se těmto „lžidimitrijům“ dostalo a dostává sluchu.