JOSEF ONDROUCH
Přes vládnoucí všeobecné pochybnosti jsem přesvědčen, že část televizní tvorby může být a dokonce je významným, svébytným činitelem kultury. Vezměme třeba televizní dokument. Téměř k dokonalosti ho přivedla tvorba BBC. Zprostředkovaně nám ji poskytuje ČT2. Není bez zajímavosti, že tam právě v dokumentaristice působí stále ještě někteří profesionálové, ušetření kádrových čistek po převratu 1989. Aktuálním příkladem dobrého je z mnoha dalších cyklus 2000 let britské historie i seriál Velká vlastenecká válka, jakož i dřívější, bohužel opět v půlnočních časech z neděle na pondělí opakovaný seriál esejů Amerika očima Olivera Stona. Nelze ale přehlédnout, že bohatá nadílka TV dokumentů ze zahraničí bije do očí ve srovnání se skromňoučkou tvorbou domácí provenience.
Televizní seriál
Ryze televizní specifikou je TV seriál. Do kulturní pokladnice jen stěží někdo zahrne donekonečna se opakující rozvláčné „mýdlové opery“. Tyhle snad už více než stodílné „růžové zahrady“ jdou ve šlépějích amerických televizních „mýdlových oper“, financovaných v prvopočátcích televize ve Spojených státech výrobci pracích prášků. Těm se za to dostávalo stejně bohatě jako dnes těm, kteří na to mají, prostoru pro jejich reklamu. I u nás jde o výplň uspávajících programů a poskytnutí prostoru pro reklamu, a tak nejen Růžová zahrada, ale i Doktoři z Počátků, Martinové, snad s výjimkou pokračování Nemocnice na kraji města trčí svojí plytkostí v kontrastu s nedostižitelností v porovnání s už legendárním seriálem původním. Za trvalejší součást kulturního odkazu se na rozdíl od fenomenální tvorby Jaroslava Dietla nedá označit z novější české seriálové tvorby na obrazovce televizí téměř nic. Svědčí o tom i seriál ČT, který si dal do názvu ambiciózní titulek První republika. Snad měl být příspěvkem k výročí vzniku Československa. Zklamal však na celé čáře, když dramaticky rozehrál jen rodinnou ságu šmelinářů, prosperujících za Rakouska-Uherska na válečných zakázkách, majících i potom nadmíru starostí sami se sebou, natož aby se mohli věnovat vznikající republice. Ta první se pak může divákovi jevit stejně pochybná, zmíněná v seriálu jen okrajově, jako jakási ilustrace k podnikatelskému charakteru obou prezentovaných prvorepublikových rodin pochybných zbohatlíků.
Pokud se má stát i český televizní seriál součástí kulturního bohatství, tak jak se už stal v díle Jaroslava Dietla, pak čeká na rehabilitaci a znovuzrození „básníků v Čechách“. Do té doby, než se tak stane, budeme živořit s První republikou v Přístavech, jež budou míjet u obrazovek podřimující diváci i ve stejně přehlížených, nic v lidech nezanechávajících Růžových zahradách. Děje se tak už dlouho. Abych nebyl nespravedlivý; s výjimkou pokračování legendárního seriálu Nemocnice na okraji města, která ale těží právě z návaznosti na tradici a styl daný Dietlem. Se stejnými herci (Eliška Balzerová), ale i novými tvářemi (Richard Krajčo) přece jen uměli televizní tvůrci navázat na tradici spojenou s Dietlem a s dobou, která i když v lecčems chybovala, byla v kultuře přínosnější než dnešek, až příliš vše poměřující penězi.
V seriálech, podobně jako v dokumentech ČT uvedla, ve srovnání s domácí tvorbou, některá dobrá zahraniční díla. Třeba Američan Selfridge v Londýně od začátku minulého století zprostředkovává nevtíravě, ale o to účinněji, se vkusem nejen smysl pro nové způsoby obchodu a marketingu, ale dovede přesvědčit i o anglickém vlastenectví. Nepropaguje jako První republika šmelinářské válečné dodavatele c. k. armádě Rakousko-Uherska – arci nepřítele rodícího se Československa, ale divácky účinně staví na pranýř Lorda Loxleye v korupční aféře dodávek nekvalitních bot britským vojákům, umírajícím v bahnu zákopové války. Stejně nenásilně a s nezpochybnitelnou účinností dovede obhájit vlastenectví Britů i jiný režijně a dramaturgicky neméně zdařilý anglický seriál Opatství Downton. Přednosti britských seriálů jsou v porovnání nejen s naší tvorbou, ale i s tím, co k nám přichází z USA (Ameriku očima Olivera Stona nepovažují ani tak za seriál, jako spíše za dokumentární tvorbu), nesporné.
Byl jsem zvědav, čím se nám v seriálové tvorbě, která dramaticky zachycuje ucelený úsek historie, představí Němci. S nedočkavostí jsem shlédl rodinnou ságu Hotelu Adlon už v německém vydání. Tenhle seriál, slibující zachytit obě Velké války a období pokrývající jejich předehru, osudovou mezihru i studenoválečnickou dohru v Berlíně mě zajímal také proto, že jsem v Německu studoval a měl tam na východě i západě mnoho přátel.
V Berlíně jsem se jako častý host metropole vyznal skoro jako doma; ať už jako ekonom nebo novinář či zamilovaný student. Navštěvoval jsem pravidelně i kolegy na Freie Universität Berlin.
Studovali tam i dva kamarádi z USA. Nejdřív se přihlásili dobrovolně do Vietnamu, ale pak, nechtějíce mít nic společného se špinavou válkou, dezertovali; a nebyli sami. Když jsem ještě předtím, než mne vyhodili z televize, chtěl natočit interview se Springerem, poradili mi, jak se dostanu k sídlu mediálního magnáta. Jeho Alsen je nedaleko od vily Marlier, kde nacisté upředli pod taktovkou tehdy ještě žijícího Heydricha v lednu 1942 zločinný plán likvidace Židů. S kameramanem Eugenem Tchýnem jsme přepádlovali k sídlu oligarchy na lodičce přes Wannsee. Místo přijetí na nás ale Springerovy gorily vypustily dvě zuřivě štěkající dogy. Měli jsme co dělat, než jsme z bezpečí hladiny jezera viděli mizející psí příšery se Springerovou nádhernou vilou v pozadí. Několikrát jsem také bydlel na Unter den Linden s výhledem na Braniborskou bránu, právě tam, kde stál nedaleko hotel Adlon. Už tehdy mě němečtí kolegové upozornili, že to, co z hotelu tehdy zbylo, je pozoruhodné, ač méně známé než proslulý tehdy nezrekonstruovaný vyhořelý Reichstag a dva světy tehdy ještě bez zdi oddělující Braniborská brána. Adlonu jsem ale tehdy přes doporučení berlínských přátel nevěnoval pozornost. O to více mě upoutaly už prvé zmínky o seriálu.
K tomu lepšímu z naší televizní obrazovky patří ještě zmínit televizní filmy o osobnostech světové klasiky, například o spisovatelích Honoré de Balzacovi, Fjodoru Michajloviči Dostojevském, malíři Edgaru Degasovi, skladateli Giuseppe Verdim s dalšími skvělými životopisnými filmovými snímky. Určitě nejen mně se líbil i koprodukční snímek Dobrý den Babylone a další filmy na ČT Art. Samozřejmou součástí kultury na televizní obrazovce jsou pořady pro děti a zvláště pohádky, na které se rádi díváme i my dospělí. Ty nám také dělají stále ještě čest ve světě; ale to už není specifika vyhrazená jen televizní obrazovce.
Hotel Adlon
Berlínskému hotelu Adlon byl na obrazovce ČT 2 zasvěcen po dobu tří říjnových víkendů sváteční nedělní večer v podobě rodinné ságy televizního seriálu německé ZDF. Třídílnou sérii poněkud vágně rámoval titanově oscarový úvod a závěr. Dramatické osudy Adlonů a Schadtů - majitelů Adlonu, personálu, slavných hotelových hostů jako Einstein, Chaplin i další ještě proslulejší, ale i neslavných hostů střídající se na obrazovce dovedly divácky upoutat. V tom už se výrazně projevil režijní rukopis Uli Edela, známého z filmu My děti ze stanice Zoo anebo z neméně úspěšného snímku Baader Meinhofové komplex. Režisér a především herci z úhlu pohledu diváka pak už předvedli jen to lepší.
Obchodník Lorenz Adlon se snaží s pomocí svého přítele Schadta nadchnout své známé a hlavně vlivné Berlíňany pro svoji velkou myšlenku: postavit a dát do provozu hotel, který se stane vizitkou metropole vzmáhajícího se císařství. Má ji představovat zcela výjimečný hotel, schopný hostit nejskvělejší hosty ze zahraničí, jakož i špičky Německa včetně císaře. I císařovi se záměr zalíbil. Adlonovi pomáhá získat pozemek na výjimečně atraktivním místě. A hotel Vilémovi už při první návštěvě padne do oka až tak, že si v Adlonu trvale pronajímá císařské apartmá. Zaujme, jak se autoři vypořádali s císařem jako se záletníkem, a pak i ze scény odcházející císařskou nostalgií při Vilémově vynucené rezignaci a jeho útěku před trestem za válečné zločiny do holandské emigrace. Porážka ve Velké válce je postavena do kontrastu nadějí a zklamání: počátečního optimismu masy nadšených mladíků, kteří se už viděli oslavovat vítězné Vánoce v pokořené Paříži, netušíce, že aniž poznali lásku, jdou vstříc téměř jisté smrti, s krutou, pokořující porážkou Německa. Vkládání záběrů z dobových snímků je působivě organické tak, že si ho divák vůbec nějak rušivě neuvědomuje.
Závěr prvního dílu uvádí vstup do období Výmarské republiky. Výmluvně začíná bojůvkami rodících se nacistů a porážkou levice ve zmasakrované revoluci za vlády sociálně demokratického pruského premiéra. Zbytky povstalců po porážce revoluce, zavraždění Rosy Luxemburgové, Karla Liebknechta a stovek Spartakovců, prchají hledajíce úkryt a záchranu. I tyto osudové události vrcholící začátkem roku 1919 se epizodně, ale pravdivě odráží v seriálu, když se do Adlonu uchyluje skupinka pronásledovaných zraněných Spartakovců.
Spletitá síť vztahů nachází odraz v poutavé dramatické stavbě někdy až romanticky a poněkud rozplizle působících rodinných vztahů a lásek. Jejich jednotícím prvkem je pohnutý osud fiktivní Sonji Schadtové, od narození bezprostředně svázaný se zrodem hotelu Adlon a pak i s celou jeho existencí.
Sonja vstupuje do děje jako dítě teprve šestnáctileté Olmy. Otcem je stejně nedospělý syn hotelového zaměstnance Fridrich Loewe. Sonju matce hned po narození odejmou. Aby se předešlo skandálu, je úředně prohlášena za dceru Sonjiny matky Ottilie a jejího chotě Gustava Schadta, který od stárnoucího patriarchy - svého otce - přebírá otěže řízení hotelu. Sonja tak zcela nevědomky od malička žije v zajetí rodinné lži. Utajení je pojištěno, když se zapřená matka Olma důvěrně seznámí s americkou fotografkou a s ní odjíždí do USA. Tam ji zastihne začátek Velké války. Vrátit se pak může až po porážce Německa v roce1919. Sonja se dozví nikoliv od své matky, ale od umírajícího patriarchy, že její matkou je Olma a otcem Fridrich Loewe, jehož rodiče museli opustit zaměstnání v hotelu a zmizet z Berlína. Ale mladičkému otci Fridrichovi dovolily v Adlonu zůstat. Stal se pážetem hotelu a dotáhne to až na vedoucího recepce. Ke své dceři se ale hlásit ještě dlouho nesmí.
Sonja se jen těžce vyrovnává s novými skutečnostmi. Složitě hledá citové ukotvení v bláznivé době versailleským mírem pokořeného Německa a reparacemi, inflací a politickou nestabilitou zkroušené Výmarské republiky. Nechybí výmluvný sociální podkres, zpodobněný inflačními mzdami, vyplácenými už každodenně ve stále bezcennějších balících papírových marek. Politická bezradnost vlády se odráží v růstu vlivu nacistů, rozmáhající se nenávisti a násilí. Měnící se politickou situaci dokresluje i vznikající milostný vztah mezi Sonjou a novinářem Julianem Zimmermannem. Julian, ač zamilován do Sonji, se ale ožení se svou už dlouho předurčenou židovskou snoubenkou. I to jako by symbolizovalo smysl Němců pro předem danou povinnost; té podléhali i mnozí Židé, považující se za občany oddané Německu. Když už jim začalo být jasné, že nemohou být nejen Němci, ale dokonce nejsou akceptování ani jako lidské bytosti, bylo pro mnohé bohužel většinou pozdě.
S nástupem nacismu začíná být romanci konec. Hotel Adlon a všichni zúčastnění jsou konfrontováni s realitou stále krutějšího režimu. Třetí díl obnažuje zrůdnost nacistů a bezvýchodné utrpení jejich obětí. Seriál ukazuje, že těmi, kdo šli do koncentráků jako první, byli komunisté. Hned po nich následovali židé. Ztělesnění obojího se podařilo velmi dobře skloubit tvůrcům filmu v postavě žurnalisty Juliana Zimmermanna.
Na vývoji vztahu mezi Sonjou a Julianem i jejich dcerou Annou Marií, která přijíždí jako socialistka studovat v roce 1952 do Německé demokratické republiky, se zdařilo přiblížit složitou dobu i Němcům samotným. Zdá se mi, že kromě jistého smíření se stále ještě krutě živou historií se to na příbězích Hotelu Adlon odehrává působivou formou, bez obvyklých černobílých pohledů na období studené války.
Snad se nepletu, když si myslím, že takto může nacházet cestu k ještě bolavým dějinám otců, matek, dědů a babiček i mladá generace. Kéž by se to dařilo kulturním tvůrcům i u nás alespoň tak, jako v Hotelu Adlon a Německu samotném. V oblasti televizní kultury seriálového typu ale u nás nic srovnatelného s Hotelem Adlon prozatím není.
Televize se zdá být především byznys. Může se pak jevit jako nástroj manipulace. U komerční televize se to dá ještě pochopit. Ale tenhle nepříjemný, negativní dojem vzniká také u veřejnoprávní České televize.
Projevuje se to v dokumentaristické spoušti. ČT jí zůstala věrná i v den státního svátku. Uviděli jsme opět patnáct let starý snímek Posledního Habsburka na českém trůně režiséra Fukse. Věren zřejmě svému dokumentu Poběžíme až do smrti, oprášil brněnský režisér i posledního Habsburka Karla. Zastaralý dokument z pera historika Pernese přetéká lží. Tak, jak je tomu zvyklý Pernes opisující z diplomových prací (byl vyhozen za plagiátorství z Ústavu pro studium totalitních režimů, kde to dotáhl až na ředitele), schovává se za lži i televizní oslava posledního Habsburka. Nebyl českým králem, poněvadž by ho nikdo kromě možná několika zrádců Česka nebyl ochoten v Praze korunovat. Těmi, o které se dokument ČT a jeho tvůrčí dvojice Pernes/Fuksa opírá, jsou Zita a Otto Habsburští. Otírajíce se o Masaryka a Beneše, nám ze záhrobí oba Habsburkové líčí naše prezidenty jako štváče proti mír milujícímu Karlovi.
Divák si pomyslí, zda opakovaná propagace Habsburků Českou televizí je záměr nebo pouhé ignorantství. Kloním se k tomu, že spíše půjde o to druhé. Svědčí o tom i předlouhý (dvouhodinový) kaleidoskop snímků o Masarykovi Hledání Masaryka. ČT do omrzení promítala a v den státního svátku hledala Masaryka v nekonečných přehlídkách a piknicích, podávajících Masaryka ve zprofanovaném tatíčkovském a dědečkovském duchu. Kdo nějakou chvíli vydržel nudu opakujících se přijetí pánů v cylindrech a recitujících dětiček, zapamatuje si snad starce na koni, doprovázeného agrárnickým předsedou vlády a dalším ministrem obrany, jednookým generálem. Ani stopa po dramatičnosti doby, geniálních idejích Masarykovy a Benešovy Naší revoluce, dodnes platných myšlenkách o Rusku, Evropě a o místě nás Čechů v ní.
Placena z příspěvků nás televizních diváků, ČT by neměla být tak jednostranně vyhraněná v politické oblasti, jak to předváděla v taženích proti prezidentovi. Pak by se snad i zpravodajství a politická dokumentaristika mohly přiblížit svojí úrovní kultuře. Dnes tomu tak podle mne není. Stejně tomu je u placené reklamy, jež rafinovaně dovede působit na psychiku člověka a ovládat ho ne pro jeho dobro a už vůbec ne pro jeho kulturní povznesení. Ale i politika, reklama a marketink, ctí-li etická pravidla, by mohly povznášet kulturu člověka, ale jen pokud tento jemný proces plný rozporů i lidských dramat nenecháme všanc všudypřítomné ruce trhu. To se ale prozatím rovná jen zbožnému přání.