MILAN BLAHYNKA

Ve své prozatím poslední sbírce PLACHÉ RADOSTI (nákladem autora vytiskl Tribun EU, Brno 2015) vkládá Michal Černík svou Poslední písničku (ta knihu neuzavírá, je už desátá ze dvou set třiceti sedmi) mezi písničku Veselou a Optimistou. Báseň, ve které „marně chceš svoji smrt odložit“ a ve které kmotřička „brnká ti písničku poslední“, je tak v obklíčení hlavní z „plachých radostí“, v radosti ze života navzdory bolestem, lžím, klamům, světu, jenž je i dnes jako kdysi „plný pakáže“.

Také ve Veselé písničce Černík myslí na konec. Ubezpečuje se, že dožije poctivě, a co víc, že si „řádně vychutná“, co mu zbývá ze života. Nikomu však nezůstane dlužen, naopak, pošle lidem „dobré slovo“ jako poslíčka „přímo do domu“. V Osobním přání by rád vstoupil k nám „jako host do domu“. Tu se přimyká, aniž vysloví jméno autora Hosta do domu, k velké humanistické tradici naší moderní poezie.

A jako Wolkerova i jeho obraznost bohatě čerpá z Písma. Černíkova Starozákonní: „Vypouštíš slova / ty holubice odvěké / aby našla zemi“ – a tu už není u Černíka po povodni, ale před ní, Černíkova slova mají najít zemi „dosud nezašlápnutou člověkem“. Leč běda, „žádné slovo se nevrací / ani jeho stín neslyšíš / A dravci kralují v oblacích / v křídlech nesou kříž“. Plachá radost tady upláchla. Krutý dnešek.

Básník umiňující si vychutnat, co mu zbývá ze života, dá ochutnat každému: „hlavně když nebudu sám.“ Takto mírně, smírně, skromně neprovokativně Plaché radosti oponují reklamním heslům dne užít si a užívat si bez ohledu na jiné, třeba i na úkor jiných; takto nenápadně Černíkova poezie vdechuje jako své vyznání nový život zašlapávané lidské pospolitosti, solidaritě, pomocné účasti.

Její absence v dnešním světě stejně jako minulém Černíka trápí. Je to trápení nad samým počátkem Dějin: „Lhostejní byli bozi nad námi / když jsme zem pokryli svými ranami / když jsme se topili ve své krvi / To byl den prvý.“ A na maminku básník vzpomíná s velkou hořkostí v srdci: „Často tě vzývala Pane / maminka rukama sepjatýma / a tys jí nechal ruce uplakané / a duši které bylo zima.“

Sám však neváhá po svém poněkud rouhavě v pokleku prosit: „Pane! // Uváděj nás v stále pokušení / postavit na zem naše snění // a klika dveří po tvém doteku / nechť otevře nebe v člověku.“ A sám tomu pokušení neodolává. Cítí se jako padající list? „V nejspodnějším podzimu“ navrací se „z nebe / a na zemi“ nachází „svou rodinu“. Páře od úst stoupající k nebi, svému dechu káže vyřídit pozdravy „tam nahoře v ráji“, ale zároveň „tady na zemi / mne ještě dýchat nech / ať si má duše / s tělem povídají“.

Sotva si lze nevzpomenout na Prévertovu nadrzlou parodickou modlitbu Pater noster: „Otče náš jenž jsi na nebesích / zůstaň si tam / a my my zůstaneme na zemi / která je tak pěkná…“ (mísím Žáčkův a Skarlantův překlad). Prévert jmenuje pak nejen Paříž, ale i New York, malý Ourcqský průplav i velkou Čínskou zeď, Tichý oceán a obrovské divy světa; Černík zůstává svůj, jeho milovaná „vstřícná“ země je „od domu až k vrátkům“, „tatínek s maminkou byli od Kolína“. Že by poezie zápecnictví?

Ani náhodou! Jednou z prvních básní Plachých radostí je přece Vzlet, kde „všechny cesty ti leží u nohou / a každá tě vybízí – kráčej do dáli / a ty si kráčíš pod svou oblohou / a pod sebou svou zemi která se kutálí.“

Černíkova „samozřejmá země“ jsou samozřejmě jeho Čechy, jeho Polabí, ale v starosti o ni je starost o celou planetu, básník není „vězněm v kobce svého těla“ ani své milované krajiny. Tento svět „vysmívaný nestoudností“ a „ovládaný lží“ je přece celý dnešní globalizující se svět.

V mravní, motivické i stylistické inspiraci Písmem má Černík ze své generace nejblíže k Sýsovi Knihy přísloví i Apokalypsy podle Joba. Přitom už nevyslovovaným, ale jednou přece jen vysloveným tázáním „rouhám se / anebo nerouhám“ zůstává svůj.

Černík je ve svém pokolení skromný vzadu, jako byl „černým vzadu“ v pokolení devětsilském Vilém Závada, básník sbírky Živote díky.

Kde 138. ze Žalmů velí chválit Hospodina, Černík vyzývá krále zemské i všechny národy, vládce i soudce, mládence i panny i staré s dítky, aby chválili život, „život veškerý“. A sám přes všecky strázně, bídu, hrůzu a strach, který zaklíná, přes Ortel, jakému sám vstaven („ze tvých vět upletli oprátku“), život chválí a opatrně (citované verše jsou z básně Možná) předpovídá: „Jednou ráno vyhlédneš z okna / a bude po epoše jako po sněhu / a bude to za sto let / a spatříš město plné úsměvů.“

A aby paralela se Závadou, autorem Města světla, kulhala jenom nepatrně, je tu Černíkovo přání „slovem posvítit / když se v duši setmělo“; je tu Černíkovo „ve tmě si slovem o slovo křešu“; a je tu ovšem i Černíkovo vědomí, že „nás usvědčuje každé slovo / a každé slovo pro nás svědčí“.

V Plachých radostech je mnoho nabádání a vzývání, básníkovo stále se vracející „nechť a „ať“ se sbírá v knize až v proud jakési sekulární volné litanie. Přímo hymnické apostrofy „svatý živote, vévodo můj“, „svatý živote, vévodo našich dní“, „svatá lásko královno našich poutí / nedej nám vyprahnouti“ se nebojí nařčení z didaktičnosti, ale tu předem neguje básníkova hravost a humor.

Hravost? Už v rýmech jako ano : ráno, ráno : zotvíráno. Humor? „Bůh se o mne už nepokouší / ďábel to vzdal mnohem dřív…“ Anebo v básni Živý déšť: „až bude pršet voda živá křísící mrtvé, hojící bolesti a sešívající rány“, „celou nahotou / přijmeš ten živý déšť / a za svou troufalost / k smrti se nastydneš.“

A humor docela černý: „Zatínáš zuby zatínáš pěsti / i ty chceš být miláčkem štěstí // Dneska večer se ještě ohlédni / Každý den je tvůj poslední.“

V Optimistické písničce básník „jako svatý sestoupí na zem, bude mu blaze, z hlavy sejme svatozář“ „a nikdo se tomu nepodiví / že jsem tu zase vesele živý // I smrt bude překvapeně zírat / že se na ni neumírá“.

Tři oddíly sbírky (Živé deště, Pokleknutí, Druhé pokleknutí) rámují autorovy šedobílé, některé čiré, jiné všelijak deformované snímky starých interiérů i exteriérů české krajiny; zvyšují naléhavost, ale také varovnou prchavost Plachých radostí.