BEDŘICH STEHNO

To ráno v krucemburské ordinaci začalo být doktoru Skřivánkovi jasné, že tentokrát se starý Jůn odbýt nedá. Už jak vešel a pozdravil, bylo to na něm vidět. Jůn si stáhl z ramen vaťák, který nosil za chladných rán někdy i v létě a ještě ani nedosedl a už šel k věci.

„Pane doktore, je mi pětašedesát, děti žádný, žena žádná, sakra, pane doktor, uznejte, copak nemám právo vědět, jak to se mnou je?“ a pan Jůn se díval na doktora trochu prosebně, ale ne s tou prosbou, s jakou se často dívají nemocní, aby jim doktor nalil do duše naději. Pan Jůn prosil hlasem i pohledem o pravdu pravdoucí, o které se mluví jako o čistém vínu. Doktor Skřivánek si ztěžka povzdechl a řekl to Jůnovi rychle, jako když strhával ze zaschlých strupů krve přilepené obvazy: „Když to tedy, pane Jůne, chcete mermomocí slyšet, tak vy máte tu nemoc, co měla od vás ze vsi paní Vaněčková. Jak tady budete dlouho, vám nepovím. Ale jestli to začne bolet, budu za vámi jezdit s injekcemi, nebo tady sestra. Může se stát, že to tak nebude, nejsem žádnej věštec, člověče neodbytná,“ a doktor se otočil k bílé skříni, k takové skleněné skříni, co mají ve svých ordinacích asi všichni doktoři na světě a začal do té skříně šeptem mumlavě nadávat sprostými slovy, což dělával vždycky, když jeho medicína byla se svými učenostmi v koncích.

Starý lamač kamene pan Jůn zatím vstal a pomalu se otočil k věšáku pro kabát. Mezi dveřmi poděkoval, jak venkovští lidé děkují doktorům, uctivě, a protože se právě dozvěděl, kolik uhodilo, zmohl se na odchodu jen na krátké pozdravení, které bylo tišší než jindy.

Před budovou ordinace vybral ze spleti kol to svoje, nasedl a pomalu se rozjel ulicemi Krucemburku. Dýchal ostrý vzduch končícího léta, šlapal pomalu a pak zahnul kolem stavení, které kdysi něžně a jemně namaloval Mistr Zrzavý, což pan Jůn nevěděl. Po štěrkové cestě dojel k rybníku Řeka, který je průzračný a hluboký, jako bývají někdy lidské oči, když jsou zasaženy nenadálým štěstím nebo žalem. U toho rybníka vyhledal místo s nezválenou trávou, sedl si do ní a díval se přes stříbrnou hladinu k lesům a do nebe nad nimi. Slunce se zvedlo a na rybník vyplulo několik pramic s mladými lidmi, kteří z nich skákali střemhlav, jak jen mladí lidé skáčou do vody nebo ještě do lásky a pan Jůn to viděl a dlouze se usmíval.

Další ráno nažal králíkům jetel, oholil se, nalámal do bílého kafe chleba, a když posnídal, vyndal z kredence starý školní sešit přepásaný zavařovací gumou. Vzal ze sešitu našetřené peníze a vydal se vlakem do Chotěboře. Tam vešel do divné místnosti Pohřební služby. Objednal vytištění svého parte, ale bez data úmrtí a pohřbu. Zaplatil rakev, také věnec a pohřební vůz. Když se vrátil domů, zašel do naší hospody a pod zahnědlým obrazem Lešetínského kováře zaplatil kapelníkovi Přibylovi a přidal na dvě lahve rumu, kdyby mu hráli, až kraj pokryjí sníh a havrani.

Pak prodal pan Jůn stavení, stodolu i králíky a peníze poslal jedné ženě do Hlinska, která se před léty k němu nastěhovala, aby za rok zčistajasna zmizela s vkladní knížkou, do které Jůn ukládal, co vylámal snad ze všech lomů kolem Skutče.

To všechno pan Jůn zařídil a připravil a přitom chodil každý večer k nám do hospody. Hrál se starými kamarády mariáš, vypil jedno nebo dvě piva a mně dával celý večer korunu po koruně a já za ty koruny vybíral a přehrával na gramofonu takové ty staré černé desky, na kterých chraptěly dechovky, o kterých jsem věděl, že je pan Jůn rád poslouchá. Broukal si je, když míchal a rozdával karty. Hrál jsem Škoda lásky a Kalná je voda a pan Jůn flekoval a volal tuty, boty, kalhoty a hubnul, už vypil sotva půl piva a někdy se strašně zpotil a zkřivil obličej a já hrál Fůra, fůra slámy, štěstí mezi námi. Někdy pozdě v noci začali hosté v lokálu zpívat. Zpívali karbaníci hazardéři i karbaníci přizdisralové, co hráli vždycky opatrně, zpívala i moje maminka i babička i můj tatínek, který jediný míval při tom zpěvu v očích slzy. Všichni dělali, že se nic neděje a já je za to všechny miloval svým dětským srdcem a nejvíc pana Jůna.

Teprve když pan Jůn nechal odvést na jatky slepého koně Karla, protože neměl už sílu ho ráno a večer obsloužit, toho koně, kterému jsem tenkrát v noci šeptem vyzradil Aničku Jílkovou, že se mnou byla v poli lnu v Blažkově údolí, teprve tehdy jsem brečel a panu Jůnovi u gramofonu taky tekly slzy. Pak ale řekl: „Bedříšku, zahraj.“ Vyměnil jsem ocelovou jehlu a pustil Škoda lásky a pan Jůn sám v lokále vestoje zpíval, už potichu a sípavě, ale ne „škoda lásky, kterou jsem tobě dala“, ale „vyvalte sudy.“

Když pan Jůn umřel, kdo mohl, přišel se rozloučit. A mohli snad všichni, protože za pohřebním vozem šla tehdy celá ves. A všechno bylo, jak má být. Parte, furgon i kapela, všechno bylo v pořádku a nikdo se nedivil, že na pohřeb přijel i doktor Skřivánek.

A kapela hrála. Na hřbitov smutně, ze hřbitova vesele, jak to měl rád pan Jůn a jak bylo zvykem, když ještě lidé měli čas na opravdové sbohem.

Stál jsem ve škarpě, muzikanti šli pochodem a já myslel na pana Jůna, myslel jsem taky na koně Karla a na Aničku Jílkovou. A jak šli lidé ze hřbitova, přál jsem si tam ve škarpě, být někdy právě takový jako byl pan Jůn. První statečný, kterého jsem ve svém životě poznal.

Z připravované knihy Láska chodí pěšky